Síla důvěry v Paní

Klečel v rohu pokoje vedle postele – přesně tam, kde mu Paní před svým odchodem nakázala. Sice dostal „pohov“ s tím, že Ona se vrátí až za hodinu, nechtěl ale nic riskovat. Už tak se jistě zdržel ve sprše, očistu se však nevyplácí uspěchat. Navíc se tak moc těšil na romantický večer s Paní při svíčkách ve dvou.
„Mám všeho dost a potřebuju vypadnout.“ psala mu, když ho „zvala“ na víkendový „výlet“.
Přepečlivě tedy umyl celé své tělo obzvláště voňavým sprchovým gelem, stejnou péči věnoval vlasům. Pak ještě vyčistit zuby a navonět se. Spousta práce (ale co by pro Ni neudělal) a času nemnoho. Poháněl ho strach, že se Paní vrátí dřív než on bude nachystán. Ale štěstí stálo při něm. Stihl to, včetně úklidu koupelny. Čas dále plynul, on v pokleku celý nahý – jen s koženými pouty na rukou a nohou – očekával návrat své Milované a hlavou mu proudilo množství myšlenek. Daleko od domova, v cizím prostředí, netušil, co má čekat. Vše měla plně v rukou jeho Paní. O průběhu celého výletu mu neřekla vlastně nic – jen to, že je tu od toho, aby se Ona bavila a jestli Jí důvěřuje, ať se stane cokoliv. On to odkýval a teď čeká tady, v potemnělém hotelovém pokoji. Čas plynul najednou až moc pomalu, kolena začínala bolet, tak raději změnil pozici, aby se zbytečně neunavoval dopředu. Ostatně, dostal to přece dovoleno a není jistě moudré vysilovat se dopředu – večer bude určitě náročný. Vzpomínal na minulé chyby a pro jistotu si znovu přeříkal Desatero. A ještě jednou. Znovu, pořád dokola. Jako mantru...
Najednou zaslechl kroky a zvuk klíče v zámku! Jeho tělo ihned vystřelilo do předpisové pozice: v pokleku, ruce sepjaté za zády, hlava pokorně skloněná. Dveře za rohem se otevřely a on poznal kroky své Paní (chvíli se bál co kdyby to byla třeba pokojská...). Madam vešla do pokoje a jedním dechem se podivila nad tím, že je zhasnuto a zároveň jej chválila za to, jak hezky na Ni čeká.
„Hodný. To šetříš energii?“ snesl se k němu Její laskavý hlas s nádechem pobavení a dostalo se mu pohlazení. Koukal na Ni s láskou, tak se na Ni těšil, už mu moc chyběla...
„Tak pojď dál...“ rozdrtila náhle počínající romantiku slova Madam E. a na ně navazující klapot podpatků. Dalších podpatků, protože Panička přece stála vedle něj! Strnul jak socha, krve by se v něm nedořezal. Do pokoje vešla další žena a nenuceně si začala povídat s jeho Paní, aniž by mu věnovala jediný pohled. „To ne! To snad ne!!!“ vystřelovalo jeho myslí. „To by mi přece neudělala...“ Strnulost pod vlivem toho šoku přešla v neméně šokovaný třas.
Najednou si bolestně uvědomoval svou nahotu. Obě ženy si ho však nadále nevšímaly. Vesele se bavily mezi sebou a až demonstrativně hodnotily krásy pokoje. Jeho mysl byla najednou zcela prázdná, v hlavě měl doslova vygumováno. Cítil, že ho pomalu zachvacuje panika. Jednou nohou dokonce bláhově zkoušel, zda by se nevešel pod postel. Jenže k jeho smůle (nebo spíš štěstí?) v pokoji nebyla postel, ale palanda, takže ani nebylo kam zalézt. Nebylo prostě úniku. Byl zcela vydán na pospas své Paní a tajemné Neznámé. Na jednu stranu si sám uvědomoval, že ta Druhá ho už viděla, takže není stejně co ztratit. Cítil, že sám v sobě rezignoval. Přesto v něm rezonovala silná touha být pryč, jinde, v bezpečí. To však bylo tak zoufale vzdálené... Strach a stud se zakusovaly až do hloubi jeho srdce. Nevnímal, že Paní přišla k němu a nasadila mu obojek. Neuvědomil si ani, zda za to poděkoval. Patrně podvědomě, protože nepřišel žádný trest, ani jeho příslib... Cítil, že je úplně mimo, vůbec se nemohl koncentrovat, myslet, vůbec nic.
Naštěstí Dámy ho stále neuznaly za hodna Jejich pozornosti, jen po chvíli k němu jakoby z mlhy dolehl hlas jeho Paní:
„Jdu do sprchy, ty zatím připrav na stůl chlebíčky a víno. A vyzuj mi boty!“
To jako by mu dodalo síly. Okamžitě vyskočil, pomohl své Paní z kozaček a odnesl je na místo. Automaticky vzal kabáty obou Paní, aby je pověsil na věšák. Za oběma Dámami se mezitím zavřely dveře koupelny. To, že dostal jasný úkol, mu skutečně pomohlo se trochu zmátořit. Dostal cíl, na kterou mohl zaměřit svou rozbouřenou mysl a odpoutat se tak od strachu, který ho rozežíral zevnitř. Vyndal z ledničky víno – červené i bílé – otevřel ho a zanesl na stůl. Následovala cola, minerálka, skleničky i dva talíře chlebíčků (v tuto chvíli si v plné nahotě uvědomil, jak byl bláhový, když si myslel, že ten nákup, který po cestě s Paní udělali, je určen pro ně dva, pro Paní a jejího pejska). Zjistil, že Paní mezitím zapálila na stole několik vonných svíček – dal si tedy záležet s jejich naaranžováním a sladěním s jídlem a pitím. Snad budou Dámy spokojeny.
Za nedlouho byl s prací hotov. Ještě překontroloval, zda je vše jak má být, zda něco nepřehlédl, zda mu žádná maličkost neutekla. Každá i sebemenší chyba by mohla mít nevítané důsledky. I on se na jednu stranu chtěl před návštěvou své Paní předvést – když už byl postaven do takové situace – rozhodně ale nechtěl před Návštěvnicí riskovat trest. Když se ujistil o tom, že vše je jak má být, poklekl zpět vedle postele své Paní a čekal bez hnutí, co bude dál. Z koupelny se ozývaly hlasy obou Dam, Jejich pobavený smích, ale přesně jim nerozuměl kvůli puštěné sprše. Úkol mu pomohl zvládnout tu děsivou paniku, kvůli které nebyl schopen zformulovat jedinou myšlenku. Ty mu teď probíhaly hlavou rychlostí blesku. Co to má znamenat? Proč je ta Druhá tady? Kdo je to? Co se bude dít? Proč mi to má Paní udělala? Zároveň bojoval s nezlomnou touhou využít chvíle, že je v pokoji sám, vyskočit, obléknout se a doslova utéct. Zastavilo ho ale to, že nevěděl, jestli není zamčeno, resp. sama představa, že zrovna když se chopí kliky od dveří, otevřou se vedlejší dveře do koupelny a jeho Paní vyjde ven. Její reakci v tu chvíli si nechtěl radši ani představovat. Došlo mu také, že stejně neví, co by v cizím městě v pokročilou hodinu dělal, jak by se dostal domů. A především to hlavní: neměl sebemenších pochyb o tom, že kdyby utekl, ztratil by svou milovanou Paní navždy... To byla jasná stopka, která ho přinutila začít zkoušet zkrotit svůj děsivý strach.
Ten strach z toho, že by o svou Paní přišel, byl náhle skutečně silnější než strach z celé situace, silnější než stud z toho, že tu klečí v ponižujícím postavení celý nahý před neznámou ženou. Zároveň zjišťoval, že vedle těch ochromujících negativních pocitů (především studu, to je emoce, která jasně hrála prim) cítí ještě neméně silně pocit další, ovšem zcela jiného zbarvení. Byla to důvěra. Důvěra v jeho Paní, v to, že Ona neudělá nic, co by mu ublížilo a před vším ho ochrání. Vzpomínal si znovu, jak se ho Paní v autě po cestě sem zeptala, zda Jí za každých okolností věří. Odpověděl tehdy bez zaváhání – tak proč teď ty pochyby, ptal se sám sebe? Co se od té doby změnilo? Skutečně je přítomnost další osoby, která si mě zatím nijak významně nevšímá, důvodem k tomu, abych začal pochybovat o své Paní??? Z mysli se mu vynořila další emoce, a to pocit zahanbení z toho, jak málo stačilo, aby zapochyboval o své Majitelce. Sebral tedy zbytky sil, o kterých si myslel, že je už nemá, a celou silou své roztřesené mysli se upnul ke své Paničce jako k symbolu jistoty v celé této situaci, na niž nebyl psychicky ani v nejmenším připraven. Cítil se jako neplavec hozený neočekávaně do vody. A s nemalým překvapením náhle poznal, že ta, dalo by se říci slepá, důvěra k Paní E. mu dává sílu začít plavat a pokusit se vše zvládnout. Zaplašil tedy definitivně ony tak svůdné myšlenky na útěk a odevzdaně na kolenou čekal, až se Dámy vrátí z koupelny.
Téměř v tu samou chvíli se dveře koupelny otevřely a obě Dámy vešly do pokoje. Spoután svým vlastním studem sice ihned sklopil hlavou a schoulil se co mu to jen nakázaná pozice dovolila, přesto stačil zahlédnout, že si jeho Paní oblékla ty nádherné šaty, které spolu vybírali. A on věděl bezpečně, že je to i pro něho. Ač v něm byla jen malinkatá dušička, přece se v ní teď rozlíval také pocit štěstí, jdoucí v ruku v ruce s pýchou na jeho Paní, Její krásu a eleganci i autoritu, pojící se s lidskostí a empatií. Byla to prostě jeho Paní. Paní, která ho ještě nikdy nezradila, nikdy mu neublížila, ani jednou mu nezavdala příčinu k tomu, aby se něčeho bál (tedy přes tu hranici, kdy už by to znamenalo ohrožení důvěry a v zásadě tedy celého vztahu). Pocítil, že to jak vkráčela znovu do pokoje, zaznamenaly jeho smysly jako závan uklidňující jistoty – není tu přece sám, je tu i Ona...
Dámy se usadily a udělaly si pohodlí. Jeho Paní ho nenuceně vyzvala, aby jim nalil. Stálo ho další síly zvednout se a zcela odhalený vykročit k nim. Ruce mu pořád cukaly ve snaze zakrýt si intimní místa. Bylo mu ale jasné, že ho jeho Paní bedlivě sleduje a že by na sebe tímto jen přitáhl pozornost – ne-li hůř. Nebyl ani schopný ovládnout svůj chvějící hlas, když se ptal, která chce pít červené a která bílé víno. Obsloužil nejprve hosta a pak svou Paní. Dámy si přiťukly a on už už se chtěl vrátit na své místo, když tu se k němu obrátila Paní E.:
„A co měla znamenat ta zaneřáděná koupelna? Namočila jsem si nohy, když jsem šla ze sprchy. Běž to uklidit!“
Uvědomil si, že patrně po sobě neotřel podlahu tak dokonale, jak by se slušelo, vzhledem k tomu jak spěchal, a proto jen špitl
„Ano, má Paní. Omlouvám se....“ a utíkal to napravit.
Důkladně vytřel celou koupelnu, poklidil i sprchový kout, složil po Paní ručník a uložil jej na sušák. Vše je snad už v pořádku, rozhlédl se. Netušil, jestli si tímhle už vysloužil nějaký trest nebo zda to Madam E. velkomyslně přejde, ale rozhodně netoužil k němu něco přidávat za nedůslednost v úklidu. Určitě ale není ani moudré nechat Dámy čekat, tím by si taky mohl vysloužit pozornost, o níž nestojí. Rychle se tedy naposledy rozhlédl po koupelně a vrátil se na své místo do rohu k posteli. Najednou byl za něj strašně vděčný. Pomalu na druhé straně pokoje, skryt v přítmí, které narušovalo na jedné straně jen světlo v chodbičce, na druhé svíčky u stolu, kde seděly obě Paní. Obojí osvětlení, ostatně nepříliš silné, nijak neohrožovalo jeho úkryt. Pocit bezpečí ještě znásobil tím, že opatrně zalezl dál za postel, která tak skryla místa, jež chtěl tak zoufale ukrýt před zvědavými pohledy.
Tomu nemálo napomáhal i fakt, že ani jedna z Dam si ho nadále nevšímala. Vesele konverzovaly mezi sebou a občas si odešly ven zakouřit. Jeho jedinou starostí bylo chovat se jednak nenápadně (ve vlastním zájmu) a pak přirozeně sledovat, jestli mají obě Paní dolito. Měl tak dost prostoru, aby se jednak vyrovnal sám se sebou, jednak aby víc přemýšlel o tom v jaké situaci se nachází. S určitým překvapením zjistil, že s tím, jak večer začal a jak bude patrně probíhat, je už smířen, neboť bylo jasné, že na tom nic nezmění. Jeho mysl v tuto chvíli ovládla přítelkyně jeho Paní. Přemýšlel nad tím, kdo ona sličná Neznámá vlastně je. Přistihl se při tom, že doufá, že je také domina, že mu vědomí toho, že by byla „zasvěcena“, velice pomáhá s jeho vlastním studem, který jakoby se téměř rozplynul. Naopak že představa, že by si Panička na večer pozvala „vanilkovou“ kamarádku, která – byť v tichosti – se teď baví jeho pozicí tady, aniž by chápala ony jemné nuance D/s světa a etikety, ho vážně děsí k smrti. Zaskočilo ho poznání, jak nevypočitatelné je jeho ego. Tak s dominou vlastně problém nemá, ale s „vanilkou“ ano??? Snažil se tomu slovu „vanilka“ ve svých myšlenkách vdechnout co nejpohrdavější obsah, aby podpořil vlastní sebevědomí, že ač „jen“ pejsek své Paní, přece jen je součástí oné elity BDSM pozitivních, což ho staví nad jakoukoliv „vanilku“ – byť přítelkyni Paní. Přitom si ovšem byl jist, že s těmito myšlenkami se Paní nesvěří, protože si skutečně nebyl jist, zda by přijala jeho logiku, že stojí nad Její přítelkyní, ač „vanilkovou“, s pochopením. Zaregistroval i náznak myšlenky, že „vanilkovou“ kamarádku by sem Paní nepřivedla, že by mu TOHLE neudělala.
I tajemná Dotyčná – když se na ní odvážil po očku mrknout – vypadala jako ryba ve vodě. Nenuceně popíjela, nožku přes nožku (má hezké boty, blesklo mu navzdory všemu hlavou) povídala si s Madam E. a obě se vesele smály. Žádný náznak vanilkové nejistoty... Za tím okamžitě následoval pocit provinění a studu: Je jako subík natolik na výši, aby si zasloužil svou Paní? Vždyť se právě chová tak strašně egoisticky. Proč by ho měla zajímat ta neznámá žena, kterou už asi nikdy neuvidí? Je důležité, co si o něm myslí, že ho třeba v myšlenkách odsuzuje nebo je jí k smíchu? Pokud ano, pro koho? Pro jeho ego? Nebo snad to něco změní na lásce jeho Paní k němu? A naopak...? Je tu on kvůli té neznámé ženě nebo pro svou Paní? Pro svou Paní, která si potřebuje odpočinout a byla přitom tak laskavá, že ho vzala na výlet s sebou a on místo toho, aby Jí byl vděčný a aby Jí tu pobyt zpříjemnil jak jen může, myslí jen na sebe a hloupě se tu stydí...
Z těchto myšlenek ho najednou vytrhlo zavolání Madam E. Zdvihl hlavu a tázavě se na Ni podíval. Spatřil, jak se usmívá a ukazuje ke svým nohám. S obtížemi se zvedl – nohy už měl od klečení celé zdřevěnělé – a pomalu přišel ke stolu. Každý krok blíž a blíž mu dělal problémy. Odvahy očividně nezískal tolik. Panička ho však z rozpaků vysvobodila, když mu oznámila, že si přeje, aby seděl u Jejích nohou. Chtěl pokleknout, ale Ona ho zastavila s tím, aby se POSADIL pohodlně. Poslala ho dokonce pro polštářek. Zaujetí místa u nohou Paní, částečně skryt výškovým rozdílem a deskou stolu, zapůsobilo blahodárně na jeho psychiku – trošičku se uklidnil. Upínal mysl na svou Paní, na Její blízkost a cítil, jak jím prostupuje pocit bezpečí, umocněný tím, jak ho Panička hladila ve vlasech jako by říkala: „Neboj, jsem tu s tebou a dávám pozor, nestane se ti nic zlého.“ Dodal si odvahy a sedl si tak, aby pokrčená noha a opřené ruce alespoň trochu skryly ona místa. Nečekal sice, že mu to projde, ale obě Paní to přešly bez komentáře.
Najednou promluvila Madam E.: „Tak to je můj pejsek. Co mu říkáš?“ obrátila se na svou společnici.
„Pěkného pejska máš.“ zaslechl odpověď, ale to už se Paní E. obrátila na něho:
„To je Paní D. Cokoliv ti ona řekne nebo přikáže, splníš jako bych to řekla Já. Ano?!?“
On jen přikývl, nejistě se obrátil na Paní D. a vykoktal tiché „Dobrý večer.“ Dumal, zda Jí má taky políbit boty, ale žádný signál od Paní D. nedostal a popravdě se i styděl. Na jednu stranu se bál trestu za nevychovanost, na druhou už po ne úplně krátkém váhání nechtěl na tyto své rozpaky zbytečně upozorňovat a proto s vděkem zareagoval na připomínku Madam E., aby Jim dolil.
Doplnil oběma Dámám skleničky a v duchu blahořečil truhláři za výšku stolu, jehož deska tak akorát skrývala jeho odhalené partie. Už už chtěl usednout k nohám Madam E, když tu jej zarazil Její pokyn, aby donesl pití zpátky do ledničky, aby nezteplalo.
„I tu colu?“ zeptal se pro jistotu?
„Ano,všechno. Však až budeme něco potřebovat, tak pro to přece dojdeš.“ konstatovala Paní s lehkým pobavením.
Cítil jak s poznáním vlastní naivity rudne, a proto se raději rychle otočil směrem k ledničce. Když vše uklidil, posadil se znovu k nohám své Paní, do stejné pozice jako předtím, aby alespoň trochu něco skryl. S hlavou opřenou o kolena koukal raději do země v zoufalé snaze být co nejvíc nenápadný. Jen čas od času vzhlédl ke stolu, aby si zkontroloval svoje povinnosti, jestli Dámám nic nechybí. Občas po očku mrknul na nožky své Paní, cítil totiž obrovskou touhu se k nim přitulit, obejmout je, položit si hlavu na Paniččin klín – prostě být v bezpečí. Nechtěl však Paní obtěžovat při zábavě, tak jen seděl schoulený a snažil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil.
Hlavou mu totiž začaly plout myšlenky na to, co se asi bude dít dál, a jeho strach z neznámého začínal dostávat nové zbarvení. Seděl u stolu, plně ponořen do svého nitra, v podstatě ani nevnímal rozhovor nad ním. Večer zvolna plynul. Jediný jeho pohyb představovalo dojít tu a tam do ledničky a dolít Dámám pití, potažmo maličko se protáhnout. Strašlivě si totiž přeseděl nohu, ale bral tu bolest jako malou daň za to, že může alespoň trochu zůstat skryt před zvídavými pohledy. Jen ten pocit, že není vystavený jak houska na krámě, mu pomáhal nezbláznit se zcela. Byl tak rád, že si ho Dámy nevšímají. Jen občas mu Paní E. položila spíše řečnickou otázku, na kterou on stručně a tiše odpověděl, občas se stal terčem vtipu, jako když se obě Paní zasmály tomu, s jakým zaujetím si subíček prohlíží koberec či počítá okvětní lístky na květech, zdobících ubrus.
Náhle se k němu jeho Paní sklonila a poručila mu, aby Jí zul boty. Ihned se tedy stalo, jak řekla, ač on se neubránil malému pomazlení se s botkami i nožkami Paní a alespoň na chviličku se tak odpoutat od neklidu ve své roztřesené dušičce. Paní, zdá se, věděla moc dobře jak se cítí, protože za chviličku si svou nožku, oděnou nyní jen v silonové punčošce, opřela o jeho stehno a pomalu po něm začala přejíždět. Jindy by ho to okamžitě vzrušilo, což ale teď vzhledem k situaci a s ohledem na to, jak se cítil, nebylo možné. V jeho současném rozpoložení na něho tento dotyk působil úplně jinak než obvykle – jako pohlazení, přinášející uklidnění a pocit bezpečí. Pohroužil se do sebe se snahou myslet jen to, že jeho Paní je u něho a naopak vytěsnit ty negativní pocity studu a strachu... Zjišťoval, že si na situaci pomalu zvyká, že strach zvolna odplouvá. Styděl se za svou nahotu sice pořád, ale už ne tak intenzivně. Pomáhalo mu, že si ho vlastně nikdo nevšímá. V tu chvíli si vzpomněl, jak se ho Madam E. kdysi zeptala, jak by se zachoval, kdyby měl někdy sloužit jako sub ne pouze Jí, ale i Její návštěvě. Tenkrát to radikálně odmítl... A vida, k čemu to bylo? Ta vzpomínka ho i přes celkovou atmosféru pobavila a vykouzlila mu na tváři lehký úsměv. Vzpomněl si ale na jedno. Na konkrétní slova Madam E.: „Jak by ses cítil, kdyby si tě návštěva vůbec nevšímala? Bavili bychom se jen spolu, ty bys seděl pod stolem a byl pro nás jen vzduch?“ Uvědomil si, že to je to, co se přece právě děje. A jak to Paní dlouho plánovala. I s ohledem na něj a jeho pocity. Pocit důvěry v Ní se najednou rozzářil v jeho duši jak plamen, který zase zahnal jeho strachy o něco hlouběji do temných stínů.
Tu ho z jeho rozjímání vytrhla nožka Madam E., která ho spíše jemně cvrnkala, nežli kopla, do zápěstí. Ani si v tom opojení vlastními myšlenkami nepovšiml, že už neodpočívá na jeho stehně. Trhl sebou, probral se ze svého zasnění a ihned pohlédl vzhůru k Ní, v očích němý dotaz co si jeho Bohyně přeje.
„Masáž.“ odpověděla mu Ona lakonicky.
Usmál se (podruhé za celý večer) a věnoval Jí ještě jeden pohled plný vděku. Ona přece ví, jak on Její nožky miluje. Jeho prsty pozvolna přejížděly po Její ladné noze a vychutnávaly si elektrizující dotek punčošek. Za chvíli byl opět v tranzu, pro tentokrát ale v mnohem příjemnějším. Jeho ruce dělaly svou tak příjemnou práci a sub i Panička byli oba spokojeni. Viděl to jasně v Jejích očích, když už se jejich pohledy setkaly. Její vědoucí úsměv mluvil za vše. Jistě to bylo Jejím záměrem – zaměstnat jeho myšlenky něčím, co je mu příjemné, aby se netopil ve svých děsech. Vděčnost vůči Ní postoupila zase o příčku výš. Uvědomoval si nejen jak má Paní vše pečlivě promyšleno a připraveno, ale že ač se to nezdá a Paní vypadá, že si ho nevšímá a soustředí se hlavně na rozhovor s Paní D., přesto se nachází pod Jejím permanentním pečlivým pohledem a neunikne Jí žádné zachvění v jeho nitru. Jednak to on neumí skrývat, jednak Paní svého suba až moc dobře zná, aby věděla, co se mu honí hlavou a v jakém psychickém stavu se nachází.
Masáž nožiček Paní E. přerušil jen v okamžiku, kdy Dámy potřebovaly dolít. Přesezení nohy už ale začalo být patrné a jeho kulhání po pokoji, doprovázené bolestným sykáním, jak se mu po noze šířilo nepříjemné mravenčení, nemohlo neuniknout bystrému zraku Madam.
„Copak se stalo? Přeseděl sis nohu? Projdi se nebo se běž postavit na studené dlaždičky, ať tě to přejde. Víš, že trápit tě smím jenom já!.“ konstatovala Madam E. se smíchem.
On to však odmítl s tím, že to není nutné, že už se to lepší a radši zase honem zasedl k nohám své Paní do své obvyklé pozice. Představa, že by musel chodit po pokoji, oběma na očích, nebo dokonce stát v osvětlené předsíňce, kam bylo od stolu až moc dobře vidět, mu skutečně nedělala dobře. Na přítomnost Paní D. a představu, že ho vidí v rouše Adamově, si totiž přese všechno ještě nezvykl. I každá cesta se skleničkami s vínem od ledničky ke stolu, kdy musel jít tváří k oběma Dámám, mu způsobovala utrpení. Koketoval i s myšlenkou, že spustí ruce se skleničkami o něco níž a alespoň trochu tak skryje, ale okamžitě si uvědomil, že Madam E. by si jistě takového triku ihned povšimla a nechtěl riskovat, že v Ní probudí touhu bavit se jeho stydlivostí. Snažil se tedy pouze překonat vzdálenost od lednice ke stolu co nejrychleji to šlo, při tom však tak opatrně, aby na sebe neupoutal nežádoucí pozornost.
Přes veškerou svou snahu se však přepočítal... Nebo to byla náhoda? Každopádně po chvíli se Paní E. obrátila na Paní D. s tím, jestli si také nechce masáž vyzkoušet, že Její pejsek je v tom opravdu dobrý. A v podstatě ani nečekala na odpověď své přítelkyně a autoritativně mu pokynula, aby se přesunul k Ní. Nechtělo se mu, protože až dosud se mu v podstatě dařilo se kontaktu s Paní D., která v něm vzbuzovala takovou nejistotu, zdárně vyhýbat, pokud nepočítal Její obsluhu. Nedalo se ale nic dělat, bičík Madam E. ležel významně na dosah Její ruky a jeho účinky už na vlastní kůži měl tu čest poznat. Ani v nejmenším netoužil po tom, aby byl trestán před návštěvou – a trest by byl jistě exemplární! Natolik už Madam E. znal. Věděl, že je Paní hodnou, laskavou a chápající, přesto ale v mnohém nekompromisní a zpochybnění své autority před svědkem by ztrestala velmi tvrdě. Ostatně, nemohla by ani jinak, to věděl sám...
Přesunul se tedy po kolenou ten metr a půl k Paní D. a tak si přitom přál, aby to trvalo věčně. První ranou byl už fakt, že nějak nemohl zaujmout stejnou pozici jako předtím u nohou Paní E. Jeho intimní místa byla tedy náhle zcela vystavena na odiv. Pohrával si s myšlenkou Paní D. obejít tak, aby k ní seděl zády, čímž by choulostivé místa skryl. Cítil ale za sebou pronikavý pohled Madam E., tak snah o drobný podvůdek zase rychle zanechal. Už udělal tu zkušenost, že se takové konání ve službě u Madam E. pranic nevyplácí. Rezignovaně se tedy posadil před Paní D. a chopil se jedné Její nožky. Opatrně Jí sundal botu a přes ponožku – neboť se bez výslovného souhlasu neodvážil dotknout se Její holé nohy – začal masírovat. Byla v něm malá dušička, vůbec nevěděl jaké dotyky a na jakých místech má dotyčná ráda a přitom tak neměl sílu pohlédnout Jí do tváře, aby z ní vyčetl Její reakce. Doufal, že kdyby bylo něco špatně, Paní se ozve a usměrní ho. Snad jen verbálně. A reakce taky záhy přišla. Úplně sebou trhl, když Paní D. promluvila. S úlevou však poznal, že nemluví k němu, ale k jeho Paní:
„Měla si pravdu, drahá. Je to velmi příjemné a tvůj pejsek je moc šikovný. Neomylně zvolil nohu, která mě celý den bolí.“
Poznal tedy, že všechno je v pořádku a Paní D. je spokojena. Pokračoval proto v masáži a už byl o něco klidnější. Dokonce se mu podařilo myšlenky natolik zklidnit, že mohl téměř vypnout (jak jen byl v tuhle chvíli vděčný za svou zálibu ve footfetishi) a soustředit se jen na pohyby svých prstů po nártu, chodidle a prstech Paní D.
Najednou však na svých zádech ucítil dotek čehosi kapalného! Trhnul sebou, ani ne tak bolestí, jak spíš leknutím. Zlomek vteřiny přemýšlel, co to je. Záhy mu to došlo. Sice se soustředil na nohy Paní D., přesto bokem zaregistroval, že se Panička zvedá a kamsi odchází. Nepřemýšlel nad tím, měl svou práci. Domníval se, že jde buď na toaletu nebo kouřit. Teď však pochopil, že stojí nad ním a kape mu na záda vosk. Cítil, jak mu záda pokrývají nové a nové pramínky. Vůbec to však nebolelo, ten pocit byl spíš příjemný. Pokračoval bez přerušení v masáži chodidla Paní D. a užíval si pozornosti, kterou mu jeho Paní věnovala. Přitom dopad každé kapky vosku a s tím spojené slastný pocit promítal i do masáže nohou Paní D., která tím tak nabyla na energičnosti. Madam E. se mezitím zase posadila, a zatímco vosk na jeho zádech pomalu vychládal, obě Dámy začaly plánovat další průběh večera. Jemu bylo po dolití sklenic povoleno posadit se opět k nohám své Majitelky. Ta si během rozhovoru s Paní D. a upíjením svého vína najednou začala hrát s voskovou výzdobou na jeho zádech. Pomalu, beze spěchu sloupávala jednotlivé čůrky zatvrdlého vosku, který pokrýval jeho záda téměř jako druhá kůže, a čas od času zatnula své drápky do jeho zad. On se jen slastně choulil u Jejích nohou a každý Její dotyk bičoval jeho psychiku blíž a blíž k hranici extáze... Onen počáteční šok, děs a obavy byly náhle dočista pryč. Zůstala jen naprostá důvěra v jeho božskou Paní, tyčící se v jeho mysli jako neochvějný pilíř bezpečí v okolní nejistotě. Dostalo se mu cenné zkušenosti, že bude-li své Paní opravdu důvěřovat, pomůže mu tato důvěra s každou situací, byť by se zdála na první pohled nezvladatelná. Cítil jak veškeré negativní emoce odplouvají pryč a s překvapením rozpoznal, že jsou nahrazovány pocitem jiným, ale neméně silným. Pocitem hrdosti na sebe sama. Nemuseli si vůbec nic říkat... To, co začínalo naprostým otřesením všech jistot, nakonec jejich vzájemný vztah jen posílilo a prožitá bolest se proměnila v nové, pevnější pouto mezi nimi, mezi Paní a jejím otrokem.