Jak si nás našlo Kotě

“Ahoj, mám tu ještě návštěvu ze včerejška. Nevadí?” přivítala Jana Petra lehkým polibkem a krátkým obětím aby se obratem vrátila zpátky k snídani.
“Vůbec ne, přece nikam nespěcháme.”
Shodil v předsíni boty, mikinu a zvědavě nakoukl. U skoro spořádané snídaně se naproti Janě opírala do židle menší, ale dobře stavěná černovláska. Teď si vzpomněl, že mu včera Jana říkala o nové parťačce na lezení. Smích-Off, pivo… uměl si ten večer představit.
“To je Ema.” splnila Jana svou představovací povinnost. Ema se už už zvedala ze židle aby mu podala ruku, ale Petr se k ní ještě rychleji sklonil z lehka ji položil dlaně na ramena a naznačil letmý polibek na tvář.
“Petr, ahoj.”
Jana pobaveně zaregistrovala Emino mírné vyvedení z konceptu. Nezdálo se, že by ji to vadilo, spíš potěšilo.
“Přines si hrneček, udělala jsem kávu i pro kotě.”
Za chvilku už seděli u stolu všichni tři. Čerstvé koláče, které přinesl, měly úspěch a on se na oplátku dozvěděl, že ten točený Bernard byl včera po lezení tak dobrý, že by byl zločin aby Ema zůstala u Kofoly jen proto, že přijela autem.
“Ráno nikam nespěchám, takže když mi Jana nabídla nocleh, nebylo co řešit.”
Petr se chvíli zaobíral úvahami, zda šlo opravdu jen o nocleh, ale rozestlaná postel nevypadala na nějaké holčičí radovánky a ani Jana po něm neházela žádné významné pohledy. Přesto ho ta představa docela bavila.
“Jana říkala, že se dneska chystáte do Třeboně.” otočila se Ema k Petrovi.
“Jo, máme tam na dvě noci zamluvený apartmá.”
Petr nelenil, vytáhl telefon, otevřel stránky penzionu a podal ho Emě k prolistování.
“Tý jo, romantika ale fakt vkusná.” odtušila uznale.
“Prastarý barák hned u náměstí, točité schody a dole je docela fajn kavárna.” doplnil Petr.
“To vypadá jako skvělý místo kde prošukat pár dní.” zazubila se Ema a vrátila Petrovi telefon.
“To si piš.” přisadila si s gustem Jana a na tváři jí zahrál úsměv, který Petr tak miloval. “Posledně jsme vlastně začali už tady.” neodpustila si malou provokaci.
“To můžeš říct rovnou, že už tu jsem navíc.” začepýřila se na oko Ema, natáhla se po posledním kousku koláče a už už se chystala zvednout ze židle.
“Nic takovýho sem neřekla. Koukej sedět, nemáš ještě vypitý kafe.” usadila ji Jana direktivně zpátky a aby bylo jasno, dolila jí poslední zbytek kávy z konvice.
“Ale kazišuka vám tu fakt dělat nechci.” pořád ještě se naoko bránila. Bylo ale vidět, že jí celá ta situace začíná bavit. “Aspoň už ale chápu, proč se tu Petr na židli pořád tak vrtí.”
Smíchem vyprskli všichni tři. Chvilku to trvalo, než zase byli schopní mluvit nebo si aspoň dopřát další doušek kávy.
“Každopádně, pokud jsi na tom stejně jako Petr, není jediný důvod proč byste s tím neměli začít hned teď.” pronesla Ema stejně samozřejmým tónem jako by nabízela, že skočí ještě přes ulici pro rohlíky.
Petr s Janou mluvit nepotřebovali. Stačil jim vzájemný pohled.
Bylo to zvláštní a nový, mít Petra v puse zatímco Ema vedle dopíjí svou kávu. Klečela mu u nohou, tepal jí na patře a cítila jeho prsty ve vlasech. V ten moment ještě Emu vnímali. Se zaujetím je sledovala a po prvotní nervozitě je to oba rozpalovalo a dráždilo k větší divokosti.
Když si Petr v rozestlané posteli srovnal Janu pod sebe, docela na Emu zapomněli. Jana se pod ním projížděla na vlnách a několikrát se od něj nechala postrčit přes hranu zatímco on se pásl na její rozkoši. Střídavě pouštěl své zvíře ze řetězu aby ho zase v nejlepším přitáhl zpátky a dopřál jim oběma chvilku vydechnutí.
Emu začali znovu vnímat až když si Petr postavil Janu na všechny čtyři. Přesunula se do velkého křesla o něco blíže postele. Pohodlně se tam usadila. Rozepnuté plátěné lezecké kalhoty prozrazovaly světle šedou barvu jejích kalhotek, v kterých teď měla ruku. Tentokrát v tom jeli všichni společně, i když každý po svém. Petr s Janou pustili svá zvířata definitivně ze řetězu a Ema jim dávala jasně najevo, jak moc si tu podívanou užívá. Finále na ně přišlo takřka zároveň a bylo silné.
Chvilku to trvalo, než se Ema vrátila z toho malého slastného tripu. Dech se jí zklidnil pohled vyjasnil a ona pomalu vytáhla ruku z kalhotek. Prsty se jí leskly a na rtech měla ten sladce přihlouple spokojený úsměv právě ukojené samičky.
“Můžu do sprchy?” zeptala se tiše hlasem, který stále tak úplně neovládala.
“Jasně, víš kde to je.” opověděla Jana.
Ema se zvedla a ještě cestou, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc, nechala sklouznout kalhoty i s kalhotkami na podlahu. Ve dveřích se mihnul její kulatý zadeček a pak už bylo slyšet šustění vody.
“Tak jo. Hodím jí tam čistý ručník a suchý kalhotky. Ty moje jí budou.” lípla Jana Petrovi pusu a zvedla se z postele.
…
“Co se culíš?” zeptal se Petr, když se složil zpátky do auta a podal Janě láhev s vodou, o kterou ho před tím poprosila.
Stavili se ještě cestou natankovat. Ranní sluníčko dopadalo bočním okénkem na Janiny neposlušné vlasy a kreslilo jí kolem hlavy střapatou svatozář. Neodpověděla, jen nalistovala tu správnou konverzaci a podala mu svůj telefon.
E: Ráno to bylo super. Díky za snídani.
J: Neděkuj, mě i nám bylo potěšením.
E: To mě taky. Dost vám to spolu sluší. Myslím SPOLU!
J: Na Tebe taky nebyl špatný pohled. ;-)
E: Btw. co jsi to říkala včera večer, že vám schází za zviřátko?
J: Uhmmm… já nevím. Myslíš KOTĚ?
E: Jooo, Kotě. To bylo ono!
Následoval obrázek.
E: Myslíš, že s tímhle ocáskem byste mě jako trochu odrostlejší Kotě brali?