Zazděný trénink

Já, tedy Lucka a moje nejlepší kamarádka Julča, jsme byly v našem místním plaveckém týmu. Celkem nás tam bylo dvanáct a docela se nám dařilo. Párkrát jsme si dovezli medaile i z velkých závodů, teda hlavně já s Julčou. Asi dva roky zpátky k nám přišel nový trenér. Sám taky závodil, ale pak měl nějaký úraz zad a už nemohl jezdit na závody, tak přijal místo trenéra v našem sportovním klubu. Pořád byl ale ve formě a jak v bazénu, tak i třeba při běhání s fotbalisty nám v pohodě stačil. Byl to klidný a trpělivý člověk, ale několikrát se nám povedlo, ho pořádně vytočit. Ale je teda pravda, že jako tahounky týmu, jsme měli už za starého trenéra nosánek krapet víc nahoru, než by se asi slušelo. Co k nám přišel pan Ležák, tak jsme se navíc jako tým hodně zvedli a také ostatní holky z týmu náš náskok stahovali a pravidelně se umisťovali jenom těsně za námi. Nový trenér si zakládal na tom, abychom si navzájem pomáhali a celkově v týmu drželi pevně při sobě. Když jsme občas s Julčou dávali najevo, že se nám něco nechce, nebo naznačovali, že by měli spíš trénovat ostatní, tak z toho býval pěkně vytočený a promlouval nám do duše. Jednou jsme si dovezli jako tým, ze závodů hnedka devět medailí, v několika skupinách a trenér nám sliboval nějakou odměnu. Další týden jsme měli domluvený trénink u nás na stadionu, ale místo ve čtvrtek, byl přesunutý na pátek. Do toho nám na účet přišli peníze z brigády a v obchodním centru ve městě měli právě od pátku velké výprodeje. A já s Julčou jsme tam chtěli za každou cenu jít. „Se stane prd, když vynecháme jeden trénink Lucko“, přemlouvala mě Julča.

„Jó, asi máš pravdu“, souhlasila jsem a začali jsme vymýšlet, jak se z tréninku vyzout. Nakonec jsme vymysleli, že budeme hrát tichou vodu a pak řekneme, že jsme něco snědli a nebylo nám dobře. Po obědě jsme vyrazili a pro jistotu si hnedka ráno vypnuly mobily. Prošli jsme si v pohodě všechny obchůdky a skutečně se nám povedlo ulovit pár pěkných věcí v akci. Dali jsme si něco na zub, pak spokojeně vyrazili na zastávku, abychom chytli městskou. Každá jsme měla dvě tašky, a protože jsme měli ještě čas, tak jsme vytáhli fixu a čmárali naše jména nejdřív po taškách, pak i na lavičku na zastávce. Zastávka byla asi padesát metrů od křižovatky se semaforem. A jak tak sedíme na zastávce, zastavila na světlech dodávka našeho sportovního týmu. Julča si jí všimla a hnedka na mě volá: „Sakra koukej, trenér“, a ukazovala směrem ke známému autu. Obě jsme se dívali daným směrem, když se z okýnka vyklonil pan Ležák a zadíval se naším směrem. Obě jsme hnedka zalezli na boční stěnu zastávky s reklamou. Padla zelená, auto se rozjelo a jak projíždělo kolem, trenér se podíval přímo na nás, něco zabrumlal, pak se podíval zase na silnici a odjel směrem ke stadionu. „Ty vole co tu dělá? Vždyť mají ještě půl hodiny trénink“, povídám Julče. Koukala na mě stejně překvapeně, jako já na ní. Zapnula jsem si mobil, kde jsem našla asi deset zmeškaných hovorů a několik zpráv jak od trenéra, tak od holek z týmu. Stejně tak to měla i Julča. „Holky kde lítáte? Trenér je vytočenej“, byla jedna ze zpráv. V poslední zprávě se psalo: „Jste pěkně blbý, trenér nás všechny naložil dřív, po tréninku vzal do zábavního parku, dostali jsme dárky a pak přes nějakého svýho kámoše jenom pro nás zamluvil na dvě hodiny celej akváč.“ S Julčou jsme se na sebe podívali a oběma nám došlo, že tohle asi jenom tak nevyšumí.

Šli jsme rovnou ke stadionu. Dodávka stála venku, takže trenér tu bude někde lítat. Uvnitř byl velký bazén skoro ode zdi ke zdi. Podél jedné strany byly šatny, přes které se šlo do sprch a na záchodky, na druhé straně bylo několik místností s technickým zázemím, a místnost pro trenéra. Do té se vcházelo krátkou chodbou ze strany a měl v ní okno, kterým mohl sledovat dění v bazénu. Šli jsme kolem bazénu, kde byly fotbalisti z našeho klubu, ke kanceláři a zaklepali. „Dále“, ozvalo se zevnitř. Julča šla první, já jsem byla o krok za ní. „Dobrý den“, svorně jsme pozdravili, ale víc jsme nestihli a slovo si vzal trenér. „No jistě, naše primadony vystoupily ze záře reflektorů a přišli se podívat na poddané!“, spustil rázně. „Můžete mi říct, co to mělo znamenat?“, ptal se. Zkusila jsem odpovědět: „Nóó, my jsme …“, „Se na všechno vybodli a šli radši po nákupech“, přerušil a doplnit mě trenér, přičemž zaostřil na naše tašky, které jsme se snažili schovávat za zády. „Já se tady pro vás můžu přetrhnout, ale dámičkám to není dost dobrý co?“, pokračoval a my jenom koukali do země a nevěděli co říct. „Všechny ostatní holky normálně fungujou, jenom vy dvě pořád něco!“, na to sáhnul do šuplíku od stolu. „A já ještě jak ten blbec vám připravuju dárky“, načež po nás hodil dva balíčky zabalený v celofánu a převázaný mašlí.

Sebrala jsem balíčky ze země a podle obrázku pod celofánem v nich byly nové týmové plavky. Měli sytě rudou barvu a s černýmy pruhy, natisklé logo našeho sportovního týmu a na zádech jsme měli naše jména a závodní čísla. Podala jsem Julče ty její, a jak jsme na sebe koukali, běželo mi hlavou, že tohle jsme fakt přehnali a bylo mi trenéra i líto, když jsem viděla jak je vytočenej, a kolik s tím musel mít práce. „Obě dvě mi dlužíte za dnešek dvacet bazénů a pěkně z ostra. Dívám se na vás!“, řekl a zaklepal na okno směřující k bazénu. „V šatně jsou kluci z fotbalu, tak si to udělejte, jak chcete, ale za pět minut budete v bazénu, i kdyby s holou prdelí. Mě je to jedno!“, zadal nám příkaz, ukázal rukou na dveře a sednul si ke stolu.

Vyšli jsme ven do chodby a Julča povídá: „Ty kráso, ten byl rozzuřenej, tak jsem ho ještě neviděla. Já čekala, že nám jednu vlepí. Co budeme dělat?“. „No teďko se ptáš, co budeme dělat, že tě to nenapadlo, než jsi mě vytáhla do krámu“, povídám jí a pak jsem ještě dodala: „No já se před klukama v šatně převlíkat nebudu, na to zapomeň, ale musíme se pohnout, trenér to určitě stopuje!“. Nebylo zbytí a tak padla volba, že se rychle převlíkneme v chodbě, zatímco druhá bude dělat křoví a hlídat, jestli někdo nejde. Nejdřív se svlíkla Julča, pak si rozbalila nové plavky a oblíkla si je. Prohodili jsme se a Julča šla hlídat pár metrů na konec chodby. Sundala jsem si podprsenku a akorát jak jsem si stáhla kalhotky, tak kolem proběhlo několik kluků z fotbalu, a jak uviděli, že mě Julča kryje při převlékání, hnedka se začali cpát do chodby a křičeli: „Hele klucííí, striptýýýz, rychle séém“, a snažili se úzkou chodbou protlačit přes Julču. Já si k nim stoupla zády, zakrývala si prsa a spolu s Julčou jsme křičeli, aby vypadli. V tom se otevřely dveře z kanceláře a z nich vyběhl trenér se slovy: „Co je to tady za bordel?“ Já stála přímo proti dveřím a držela se za prsa. Trenér mě přejel očima a mě došlo, že na rozdíl od kluků k němu nestojím zády, takže má neomezený výhled a když se mi rozsvítilo, jsem rychle jednou rukou zakryla svůj rozkrok a dřepla si na zem. To bylo tak trapný. Trenér prošel kolem mě a vletěl do chodby na pořvávající skupinku. „Vy nemáte nic na práci, že tu děláte takovej bordel?“, a několik kluků schytalo pohlavek. „Abych vás tady neprohnal, že se zejtra nepostavíte!“. Využila jsem chvilky, když kluky vyháněl a rychle si taky natáhla plavky. Když došel zpátky do kanceláře, tak ještě než dovřel dveře, na něj Julča volala, jestli si k němu nemůžeme dát věci. Trenér ukázal směrem ke křeslu před vytrínou s poháry ze závodů. Když tam Julča položila tašky a naše oblečení, tak trenér jenom podrážděně zabrumlal: „Vy ještě nejste ve vodě?“. Rychle jsme došli k bazénu a skočili do vody. Občas jsem koukala na okýnko k trenérovi a viděla, jak se hýbe záclonka a bylo mi jasný, že nás bedlivě sleduje.

Trvalo nám to slabou hodinku, než jsme měli splněno. U bazénu jsme si vzali volný ručníky a šli jsme za trenérem. „Už to máme hotový“, promluvila jsem na něj. „Hmm, dobrý“, byla jeho strohá odpověď, když jenom zvednul hlavu od stolu. Vzali jsme si svoje oblečení, ale už se mi nechtělo zase někam do chodby, tak jsem zkusila obměkčit trenéra: „Můžeme se prosím převléct tady?“. „A mám snad na výběr?“, odpověděl, když se podíval na kluky stále pobíhající kolem bazénu. Měl stůl pod okýnkem a seděl zády ke dveřím, tak by to bylo menší zlo, než zase riskovat exhibici pro kluky. Julča taky s vděkem přijímala můj nápad. Julča si stoupla do rohu k vitríně, já jsem jí dělala clonu z roztaženého ručníku a začala si svlékat plavky. Když byla nahá, sehnula jsem, abych jí podala kalhotky a v tom se trenér na nás otočil. Julča mi vyškubla ručník z ruky a přitiskla ho přes sebe. „Vypadám podle vás jako blbec?“, promluvil. „Prosím?“, nechápala Julča a já taky ne. „No jestli podle vás vypadám jako blbec, se ptám“, vrátil nazpět. „Nevypadáte“, odpovídali jsme. „Tak proč se ke mně tak chováte?“, ptal se a posadil se na kraj stolu. Nedokázali jsme odpovědět. „A co jste tak nutně potřebovali co? Tak se pochlub, Julie“, nakazoval jí, ale ona se k tomu moc neměla a tiskla si ručník na tělo. „No co je?“, popohnal jí. Julča se zamotala do ručníku, pak opatrně vzala svoje tašky a šla k trenérovi. „Chceš zůstat v týmu Julie?“, zeptal se důrazně, ale ona neodpovídala a koukala do země. „Na něco se tě ptám, Julie!“, řekl ještě důrazněji a zvedl jí hlavu, aby se mu podívala do očí. „Ano, chci“, špitla. „A proč bych tě neměl vyrazit? Co ty uděláš proto, abych tě tu nechal?“, znovu položil otázku. „Já nevím“, znovu špitla Julie. „Tak ty nevíš! A co bylo tak důležitý koupit?“, řekl trenér a ukázal na její tašky. Julča sáhla do první a vytáhla tričko. „Tak kvůli tomuhle jsem ti nestál za jednu zprávu?“, obořil se na ní.

Julie se stále dívala do země, když v tom jí trenér stáhnul ručník a nahou přehodil na půl přes koleno, napůl přes desku stolu a několikrát jí plácnul přes vyšpulený zadek. No já zírala jako opařená vodou. Julča zapištěla, snažila se zakrýt zadek rukama a pak se jí povedlo vytrhnout. „Co to děláte?“, spustila na trenéra. „Chceš zůstat v týmu, nebo ne?“, okřiknul jí. Julča se podívala na mě, ale já vůbec netušila, co bych měla dělat. „No co bude?“, znovu jí okřiknul trenér. Julča se podívala na trenéra, na mě, znovu na trenéra, znovu na mě a pak opatrně udělala několik kroků nazpět a začala se pomalu přehýbat přes jeho nohu. Trenér jí chytil v boku, přehodil si jí přes koleno a pokračoval ve výprasku. Plácnul jí asi desetkrát a pak se ptal: „To bylo tričko, co máš dál?“. Julča se natáhla pro tašku a vytáhla na stůl tílko. Sotva ho položila, přišlo dalších asi osm plesknutí. „Dál“, zavelel trenér. Julča vytáhla džíny a dostala další várku. Takhle to šlo, dokud nebyla celá taška prázdná. Na začátek druhé tašky vytáhla jako první tanga. Trenér je vzal do ruky s ironickým tónem: „Tak pro tohle kašleš na trénink“, odhodil je na stůl a Julie dostala dalších asi patnáct svižných ran přes prdel, až začala popotahovat. Mě se v tu chvíli začalo svírat hrdlo, protože jsem věděla, že já mám v taškách spíš prádlo, než oblečení. Došli na konec druhé tašky, Julča kopala nohama ve vzduchu, měla všude po zadku obtisky trenérovo ruky, držela se desky stolu a popotahovala. „Postav se“, nakázal trenér a zvedal Julču.

„A ty sis koupila co, Lucie?“, obrátil svůj pohled mým směrem a mě ztuhla krev v žilách. Julča si dala věci zpátky do tašek, a postavila se bokem. Jednou rukou se držela za zadek a druhou rukou si otírala obličej. Já si vzala svoje tašky a šla k trenérovi. „Stejná otázka pro tebe Lucie, chceš zůstat v týmu?“, zeptal se mě. „Ale já nechci dostat na zadek“, bála jsem se trenéra. „Takhle to nefunguje. Buď tady chceš zůstat, nebo ne!“, nedal mi šanci. „Chci zůstat“, špitla jsem a koukala do země. „A co sis koupila ty?“, zeptal se mě trenér a já schválně začala taškou, kde není žádné prádlo. Stála jsem dva kroky od trenéra, vytáhla jsem džíny, opatrně se přiblížila, položila je na stůl a začala se pokládat na stejné místo jako Julie. Trenér si mě nadhodil přes koleno, že jsem měla nohy ve vzduchu a už jsem dostávala výprask, ale ještě mi trochu pomáhaly plavky, které jsem měla pořád na sobě. „Co dál?“, oslovil mě trenér. Sáhla jsem do tašky, vytáhla mikinu a pokládala se nazpět. V tom mě trenér vzadu chytil za plavky, zatáhnul mě za ně, až se mi zařízly do rozkroku i mezi půlky a začal mě vyplácet v podstatě na holou. Padlo asi deset plácnutí přes můj zadek. „Tak dál“, zavelel a já vytáhla ještě jedno tričko, které v tašce zbývalo. Zase mi zaříznul plavky mezi nohy a moje výplata pokračovala. Pak už se ani neptal a jenom ukázal na druhou tašku. A já věděla, že je zle, protože byla plná prádla a mezi ním byly i jedny tanga se smajlíkama, kterým jsme se s Julčou strašně smály, ale teďko mi moc do smíchu nebylo.

Vytáhla jsem celý balík kalhotek, byly asi šestery, a položila ho na stůl. Trenérovi samozřejmě neušli srandovní kalhotky. Vzal si je do ruky a povídá: „Tak to si ze mě opravdu děláš dobrej den. Sundej plavky!“. „Co?“, zkoušela jsem se vykroutit. „Svlíkat ti říkám!“, okřiknul mě trenér a já se začala pomalu svlékat. Stáhla jsem si ramínka, přetáhla plavky přes prsa, břicho, pánev a pak je odložila stranou. Zůstala jsem tam stát zcela nahá, ale jenom asi vteřinu, protože trenér si mě znovu přehodil přes koleno. Stejně jako u Julči jsem cítila, jak trenér značně přitlačil a každý dopad jeho ruky znamenal pálení půlky mého zadku a já jsem začala taky popotahovat. No dostala jsem jich aspoň čtyřicet a potichu jsem začínala prosit, aby přestal. „Ještě něco?“, ptal se mě, když přestal.

Sáhla jsem do tašky a nahmatala ještě jednu podprsenku, ale vůbec se mi nechtělo jí vytáhnout ven. „Tak co?“, znovu se přeptal, zvedl se ze stolu, vzal mi tašku z ruky a podíval se do ní. Vytáhnul podprsenku a hodil jí na stůl. Chytil mě za bok a ještě ve stoje mi přidal posledních patnáct k dobru, až jsem se zvedala na špičky. Pak mě postavil vedle Julie. „Ještě jednou ze mě vy dvě, budete zkoušet dělat pitomce, a já vás vyrazím z týmu tak rychle, že se nestihnete ani převlíknout!“, důrazně nás ubezpečil a výhrůžně přitom hrozil rukou. „Sbalte se a mazejte“, poručil nám trenér a sednul si ke stolu. Rychle jsme si s Julčou posbírali všechny svoje věci. Když už jsem měla aspoň kalhotky, přestala být celá ta situace tak hrozně moc rozpačitá. Oblékli jsme se, vzali si svoje tašky a odcházeli domů. Ve dveřích jsme se obě dvě slušně rozloučili a trenér odpověděl jenom: „Nazdar, trénink je ve čtvrtek od čtyř“. Vyšli jsme z kanceláře, prošli kolem bazénu a pak ven z budovy. „Tak to jsme teda moc nedomysleli“, povídám Julče, která si ještě otírala oči. Ještě dva dny později, jsme obě dvě měli zmalovaný zadky. Na další tréninky jsme radši chodili patnáct minut předem a od toho dne jsme obě mnohem více hrály za tým.

Bowlller