Hrátky: StrýčeFIDO

Když Januar29 zadala tento úkol, měl jsem nějakou představu, jak s tím naložit, ale...... FIDO je prostě rebel a dělá si všechno po svém, a když se do toho vložilo pošťuchování od jedné, která jistě ví ;-)....tak to dopadlo, jak to dopadlo. Nevím jestli jsem úplně dodržel formu, ale....snad se i tak bude líbit.

Jo a "inspiraci" se předem omlouvám za některé obraty ;-). Snad mně nebude mít chuť kousnout nebo přímo sežehnout :-)

EPOS O UDATNÉM FIDOSSONOVI A DRAČICI

Udatný Fidosson na svém oři jel
přes temný hvozd, válečné písně pěl.
Jak jeho děd vyhrál snad tisíc bitev pro svůj lid
než v náručí Valkýr našel věčný klid.

Tu přišlo mu, že ódy nechce zpívat jen,
a jal se splnit si dávný sen.
Musí velkou významnost učinit
a svou vlastní píseň si zasloužit.

Začal se rozhlížet po kraji,
kde velké výzvy již čekají.
Tu náhle zahlédl temnou sluj,
svému oři přikázal prrr a stůj.

Protože čichal možnou leč,
vytasil z pochvy dědův meč.
Když procházel to obydlí kamenné,
zaslechl vzdechy tlumené.

V náhlém světle pak zahlédl plačící,
spoutanou v řetězech překrásnou dračici.

Jak prvně její vnady uviděl,
z těch mohutných prsou sáti chtěl,
kundu její lízat a vyprstit,
krásně kulatou prdelku souložit.

Vykročil vpřed, by okovy sňal
dračici tak zachránil a v lože ji vzal.

Tu zjevil se zlobr jako vzrostlý strom
a spustil hlasem mocným jak hrom.
Chceš-li z jejího lůna ty pít,
musíš se se mnou nejdřív poměřit.

Fidossnon rozhodnut zachránit překrásnou saň,
pták se mu napínal, jak mrkala naň,
pozvedl nad hlavu meč svého děda,
skoliti zlobra je pěkná věda.

Zlobr se rozesmál, dup, schovej to než,
rozmáčknu tebe, jak otravnou veš.
Proč vy lidé severu se chcete jen prát?
Můžeme přec o dračici v karty hrát.

Černého Petra já na mysli měl,
když jsem s tebou červe se měřiti chtěl.
Tu máš své karty, nastav svou dlaň,
kdo prohraje, tak toho bude ta saň.

Fidosson poblouzněn krásou té dračice,
ani se nedivil zvrácené logice,
Černého Petra v ruce již měl
do konce hry ho udržet chtěl.

Když zlobr pak zvítězil, tak jeskyně celá,
hurónským jeho smíchem se chvěla.
Tu máš tu dračici i s řetězem,
pryč odsud odveď ji a s pánem bohem.

Z té temnoty zlobrovi mozek snad zbledl,
pomyslil si Fidosson, když saň ze sluje vedl.
Kdokoliv jiný by měl chmury a vrásky,
museti vzdáti se, takové krásky.

Když venku na ně sluneční paprsky dopadly,
železné okovy na prach se rozpadly
a Fidosson zůstal jak opařen
když dračice stála tam v krajkách jen.

Posadil jí na koně, pak vyskočil za ní,
nasál její vůni a opět měl stání.
Rek chrabrý zažívá mrazivé chvění,
jak oř cválá kupředu, dochází k tření.

Když ke chvilce trapné, nechybělo moc,
krajinu naštěstí opředla noc.
Na břehu řeky zastavil svého oře,
by na noc nachystal útulné lože.

Rozdělal oheň. Ulovil kance
zatímco rožnil se, zkoušeli tance.
Medovinu pili, nosil jí květiny,
v tu chvíli pro ně přestali tikati hodiny.

Po té co kance, celého pojedli,
konečně na lože oba dva ulehli.
Fidosson pomyslel, to byly trampoty,
snad nebude dělat dračice drahoty.

Do očí jejích dlouze se zahleděl,
z té krásy spadl by, kdyby už neseděl,
pak se k ní naklonil, políbil francouzsky,
v tu chvíli ona se rozpadla doslova na kousky.

Jazyky v objetí navzájem tančily,
jeho ruce vnadnou dračici hladily.
Uchopil do dlaní její bujná vemena,
štípnutí v bradavku a byla ztracena.

Tenhle rek jistě má nějaká vlohy,
lehce oddálila své dlouhé nohy.
Rek rychle pochopil tuhletu nahrávku,
jazykem polaskal štípnutou bradavku.

Rukou kundu její pak pohladil jen,
prsty mu obalil lahodný šlem.
Lačně jej ochutnal a k prstům přivoněl.
Tvrdý už pěkně byl, ale teď zkameněl.

Přisátý k bradavce více se odvážil,
dva prsty v útroby dračice ponořil.
To správné místo našel v ní záhy.
Ozval se hlasný sten a cítí stahy.

Když přidá třetí prst, saň už má namále,
kvapně se blíží hlasité finále.
Ona je tak horká a krásně teče,
v kundu jí zasune jílec svého meče.

Tahle ta novota, vážně jí dostala,
prohla se v bedrech a hlasně zařvala.
Jazyk Fidossona jí na hrášku kmitá
a tělo dračice se ve slastech zmítá.

Nektar pak vytryskl z lůna jejího
mocným proudem zmáčel reka celého.
Dosyta napil se nápoje božského,
Nechá jí vydechnout než dojde na něho.

Dračice procitá z mocného prožitku,
to bylo báječné ty jeden dobytku.
Oči jí přitahuje ta jeho boule,
ten ale musí mít nabité koule.

Hladí mu poklopec, děsně jí láká,
ochutnat toho jeho tvrdýho ptáka.
Z kalhot ho vytáhne, promne mu kulky,
pak rukou zajede až mezi půlky.

Jak ptáka honí mu, najednou sladká,
na špičce žaludu se objeví kapka.
Mlsně jí olízne a potom celýho,
pobere do svých úst čuráka tvrdýho.

Šuká ji do krku, ona mu koule mačká,
jako by to byla její nejmilejší hračka.
Divoká dračice, co Vám mám říkat,
už to nevydržel a začal stříkat.

Až na mandle proudí pžehršle semena,
ona ho polyká, jak smyslů zbavena.
Oproti zlobrovu chutná jako sen,
tohle bych mohla třikrát každý den.

Fidosson ta slova k srdci si vzal,
jako sloup kamenný stále mu stál.
Dračice směje se, no to je paráda,
nohy dá do praku, když lehá na záda.

Dívá se na reka, honem tak skryj,
v jeskyňce mojí svůj mocný kyj.
Sotva to řekla, hned před ní kleknul,
mohutným přírazem, až na dno zaplul.

Začala šukačka, že z blízké vesnice,
lidé se děsili mohutné vichřice.
Ona hlasně vzdychla a on jí líbal.
Jeden orgasmus druhý u dračice střídal.

Stahy kundy její nutí ho k stříkání,
ona však šeptá mu pokračuj v mrdání.
Cheš-li s mým čurákem, dát ještě taneček,
nastav mi dračice, svůj sexy zadeček.

Ona se na reka na oko zamračí,
s úsměvem na rtech se záhy však otáčí.
Půlky si roztáhne, buď první sameček,
který mi ošuká, můj těsný zadeček.

Sklonil se, laskal jí análek jazykem
než do něj pronikat začal i prstíkem
Palcem druhé ruky dráždil jí kundičku
na prdelku holt se musí pomaličku.

Když zase dospěla k vrcholu dalšímu
svolila k vniktnutí prstíku třetímu
otáčí se k němu, hlasem jak med,
říká čurákem svým tam konečně vjeď.

Do zadečku celý vnořil se pomalu
za to jak jemný byl, obdržel pochvalu.
Jak anál dračice postupně povolil,
v mrdání Fidosson tvrdší a tvrdší byl.

Šukal jí divoce, plácal jí po zadku,
jak smyslů zbavený, žil tuhle pohádku.
Dračice svíjí se pod těmi přírazy
šťávičky tečou jí všude, i po hrázi.

Oba se blíží ke slastnému vrcholu,
udělají se v jednu chvíli pospolu.
Hroutí se na lože, zhluboka dýchají,
po stehnech dračice šťávičky stékají.

Šeptá mu, děkuji ze srdce celýho,
ten zlobr měl ho totiž děsně malýho.

To je konec ódy, o které Fidosson snil,
jak přemohl zlobra a dračici zachránil :-).