Výlet s Madame

Jedna letní (nejen) pro ty, co se v práci nudí...

Seděl v kanceláři a koukal z okna. Venku bylo modré nebe a slunce svítilo tak, jak to umí jen v pozdním létě. Bylo páteční dopoledne a ve firmě skoro nikdo nebyl. Copak asi dělá moje Madame, pomyslel si. Zkusil napsat zprávičku a odpověď přišla obratem. „Nemám nic důležitého na práci, ráda si vyjedu na oběd někam za město.“ Bylo rozhodnuto. Zavolal šéfovu sekretářku a oznámil jí, že si pro zbytek dnešního dne bere volno. Pak se odebral na toaletu, kde si svlékl spodní prádlo. Měl od Madame nařízeno, že na jejich setkání bude chodit zásadně naostro a zamknutý v pásu cudnosti. To byl ovšem háček, protože jeho pás cudnosti zůstal po posledním setkání doma. „Snad mi to pro jednou odpustí“, pomyslel si. „A když ne, nějaký trestík také vydržím“, dokončil myšlenku. Vypnul počítač a za deset minut už ujížděl na smluvené místo.
Ačkoliv ve městě nebyl toho dne velký provoz, chvíli mu trvalo, než se promotal všemi semafory a objížďkami, takže když přijížděl na parkoviště u konečné stanice metra, viděl už zdálky, jak tam stojí. Ona, jeho nejmilejší Madame. V tu chvíli ovšem její tvář připomínala spíše bouřkový mrak. Nebyla zvyklá na to, že chodí dříve než on. Vždycky na ni čekával na smluveném místě on. Dnes nějak neodhadl potřebnou dobu na cestu. „Tak dneska z toho kouká nikoliv trestík, ale pořádný trest“, řekl si pro sebe téměř vesele, ale pro jistotu nasadil pokorný výraz. Zlehka zabrzdil vedle ní, rychle vystoupil z auta, obešel je a pozdravil ji. Natáhla ruku k políbení. Sklonil se k ní, políbil ji na hřbet drobné ruky a čekal, že ji jako obvykle otočí, aby ji mohl políbit i do dlaně. Místo toho se mu vysmekla a pleskla ho zlehka po tváři. „Nic nebude. Jedeme, už tu čekám docela dlouho.“ Začal ze sebe soukat omluvu, ale mávla netrpělivě rukou. Otevřel tedy zadní dvířka, aby si mohla odložit batůžek, avšak k jeho překvapení nasedla dozadu. „Hmmm, to vypadá zajímavě. Zdá se, že je opravdu naštvaná.“ Spolujízdu na předním sedadle obvykle využívala k drobným provokacím. Dnes tedy bude Dáma na zadním sedadle a on její šofér. Zaklapl dvířka a usedl zpátky za volant. „Kam to bude, Madame?“ „Vyjeď na dálnici směrem na Plzeň a já ti včas řeknu“, odpověděla úsečně. Nastartoval a za chvíli již vůz uháněl po dálnici.
Ve voze panovalo ticho. Ze zadního sedadla se občas ozvalo zašustění jejích letních šatů a nezaměnitelné zvuky, vydávající jakékoliv dámské zavazadlo, ve které se jeho majitelka snaží něco najít, ale neřešil, co dělá. Seděla tak, že ji nemohl vidět ani ve zpětném zrcátku a neodvážil se je natočit tak, aby viděl. Asi po čtvrthodině rychlé jízdy mu oznámila, že na nejbližším sjezdu má opustit dálnici a pokračovat směrem na J. Zopakoval její příkaz a dodal „rozumím, provedu, Madame“. Zasmála se. „Je dobře, že jsi nezapomněl na vojenské vychování. Jedeme do vojenského prostoru.“ Uvědomil si, že směr, do kterého jej navigovala, vedl k vojenskému prostoru, který byl před několika týdny zpřístupněn veřejnosti. A také si vzpomněl na dobu před 30 lety, kdy v tomto prostoru strávil řadu týdnů jako voják základní služby.
Ujeli několik kilometrů po okresní silnici, která však svými parametry nezapřela, že byla konstruována pro vozidla jiné hmotnosti a rozměrů než byl jeho osobní vůz, když se zezadu ozvalo „zastav tam u toho lesíka“. Vyřadil rychlost, nechal vůz jet setrvačností a vyhlížel, kde by mohl zastavit. „Za tou boudou je odbočka a po sto metrech je u lesa plácek, kde se dá zastavit a otočit.“ Jako by mu četla myšlenky. Vyhodil blinkr, přibrzdil před autobusovou zastávkou a plynule odbočil na zpevněnou polní cestu. Uvědomil si, že to místo zná. Na daném plácku stávala při cvičeních jedna z mobilních radiostanic jeho čety. V přilehlém lesíku bývaly umístěny součásti štábu, pro který zajišťovali spojení. Zajel do stínu stromů a čekal. „Vypni motor, půjdeme se projít.“ Rychle zaparkoval vůz, vystoupil, otevřel jí dveře a pomohl vystoupit ven. Usmál se. Stačila si vyměnit sandálky za sportovní boty a v lehounkých letních šatičkách a masivních botaskách vypadala jinak, než ji dosud znal. „Smích? Přejde…,“ zareagovala. Vytáhla z vozu svůj batůžek a podala mu ho. „Jdeme“, zavelela. Zamkl vůz a vykročil za ní. Vedla jej lesní pěšinou, místy přeskakovali náznaky jam a přelézaly zarostlé náspy. „Okopy pro štábní vozy“, pomyslel si. Po pár minutách rychlé chůze došli na planinku obklopenou ze tří stran hustým lískovým houštím. Čtvrtá strana byla otevřená a naskýtala výhled na údolí říčky a další lesy rostoucí za ním. Na obzoru bylo vidět rádiovou věž, u které míval určené postavení jeho velitel roty. Často se smáli tomu, že na ně platí spojařské heslo „vidím tě dobře, ale neslyším vůbec“. Z plané třešně rostoucí osaměle na palouku už byl docela statný strom. „Polož tady ten batoh a svlékni se.“ Odložil její batůžek ke kmeni stromu odstoupil kousek od ní a začal se pomalu svlékat. „A teď to praskne, pomyslel si.“ Zul si boty a ponožky a pomalu rozepínal knoflíčky u košile. Usmívala se. Znal její úsměvy, ale tento mu připadal nový. Přemýšlel, jestli je více ironický nebo zlověstný.
Těch pár knoflíků se nedalo natahovat donekonečna, takže odložil košili k botám a s povzdechem si stáhl tenké letní kalhoty. Stál před ní nahý, s hlavou sklopenou a čekal. Přistoupila k němu, vzala ho rukou za bradu, natočila mu hlavu tak, aby se jí musel koukat do očí a ledovým hlasem se ho zeptala „kde máš pás cudnosti?“. Z očí jí sršely blesky. „Já…Madame…nezlobte se na mne, prosím…nevěděl jsem…“ zajíkal se a hledal slova, kterými by se omluvil a vysvětlil, že jeho touha vidět ji byla silnější než vědomí povinnosti, kterou mu uložila. „Takže proto jsem nedostala při setkání klíček. Pán ani nepovažoval za nutné se omluvit. To sis myslel, že na to nepřijdu nebo co?“ „Nestačil jsem….“ „Nebudeš stačit počítat“, ušklíbla se, „kdybys přijel včas, třeba by ses stačil i omluvit.“ Nadechla se, rozhlédla po planince a rezolutně prohlásila „takováto drzost a neposlušnost musí být potrestána na místě“. Sáhla do batůžku a podala mu kapesní nůž. „Dojdi uříznout pořádný lískový prut.“ Vydal se k houštině a přemýšlel nad tím, co řekla. Při výprasku vždycky počítal a tím de facto určoval tempo. Pokud to Madame myslí vážně, tak to bude tedy maso, ušklíbl se. Došel k lískám na kraji planiny a po kratším váhání vybral středně silný rovný prut. Uřízl jej, zbavil listí a rychle se vracel zpátky. Madame mezi tím vybalila obsah svého batůžku. Na zemi ležely známé provazy, obojek a také něco, co u ní doposud neviděl. Vojenský pásek. Pamatoval si tento předmět velmi dobře. Jednou načapal vojáky ze své čety při tom, jak „povyšovali zobáky“. Rituál, při kterém se z vojáků prvního ročníku stávali druhoročáci, byl doprovázen výpraskem páskem na holou. Dodnes mu naskakovala husí kůže, když si vzpomněl na ty zmrskané zadky. Nestačil domyslet.
„Takže vyřídíme tvoje hříchy. Klekni si a povídej.“ Poklekl před Ní, natáhl obě ruce, na které si položil lískový prut, sklopil oči a začal „moje nejmilejší Paní…“ Flák – na tváři mu přistála jedna facka a vzápětí na druhé druhá. „To se mi snad jen zdá!“ sykla. „Dívej se mi do očí a znovu.“ Zvedl zrak. To bylo pro něj nejvíce pokořující. Klečet, prosit o výprask a přitom se Jí dívat do očí. Ale jinou šanci neměl. Mohl kdykoliv odmítnout a hru ukončit. Ale nechtěl to udělat, na to bral jejich vztah dost vážně. A nakonec, tuhý ocas jej usvědčoval z toho, že se mu to líbí. Vzrušení nemohl zamaskovat. Nadechl se tedy a spustil znovu: „Moje nejmilejší Madame. Dneska jsem se dopustil vážného provinění proti pravidlům, která jste mi stanovila. Moc mne to mrzí a vím, že si za to zasloužím výprask. Prosím Vás o jeho udělení.“ Zhluboka vydechl a čekal. Stála před ním, mlčela a vychutnávala si situaci. Po chvíli mu vzala z rukou lískový prut a ukázala jím ke stromu. Vstal a popošel ke staré plané třešni. Měla hladkou kůru, místy již stářím rozpraskanou. „Obejmi ten strom.“ Roztáhl ruce a přitiskl se ke kůře. Příjemně chladila. Několika zručnými pohyby mu svázala ruce a nohy. Po chvilce váhání přidala ještě jeden provaz kolem pasu. „Aby sis nehnul zády“, poznamenala, když jej pevně utahovala. Opět mu blesklo hlavou, že ho dneska čeká asi jiný stupeň výprasku, než doposud provozovali. Nenechala ho dlouho na pochybách. „Za to, že jsi přijel pozdě, dostaneš lískovým prutem. Za porušení pravidla, které jsem ti dala lískovým prutem. Počítat nebudeš, výprask bude tak dlouhý, jak se mi bude chtít.“ Jen to dořekla, přistál mu na hýždích pásek. Hovězí kůže s hlasitým plesknutím přilnula k jeho zadku a cítil, jak se okraje pásku do něj zakously. Slabě vykřikl. Údery začaly dopadat v rychlém sledu a měl pocit, že se stále větší intenzitou. Pokoušel se uhnout, ale bránil mu v tom kmen stromu i provazy, jimiž byl uvázán. Přestal se ovládat a vnímal jen bolest z dopadajícího pásku a horko rozlévající se po zadku a stehnech. Jeho jednotlivé výkřiky se slily v nepřetržité sténání a z očí mu tekly slzy. Netušil, jak dlouho ro probíhalo, rány dopadaly střídavě z jedné i druhé strany a erekce, kterou měl na počátku, už dávno vymizela.
A najednou bylo ticho. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že na pálícím zadku už nepřibývají další jelita. A dokonce cítil, jak se povoluje tah provazů, jimiž byl připoután. V okamžiku, kdy mu uvolnila ruce, svezl se podle stromu na kolena. „Čekám“, ozvalo se za ním. Opatrně se otočil a před jeho obličejem se objevily ruce jeho Madame. Políbil je jednu po druhé a poděkoval za výprask. Nevěřil, že už je konec, z jeho váhavého hlasu a chování to bylo patrné. Zasmála se zvonivým smíchem. „Podívej se na mne.“ Zvedl uslzenou tvář. „Zatím stačí. Zbytek máš jako podmínku. Sbal věci a jdeme. A nezapomeň vzít sebou ten prut.“ Posbíral její i svoje věci a nahý capal lesem za ní. Nedala mu přeci povolení k tomu, aby se oblékl. A nechtěl ji něčím nepředloženým vyprovokovat k dokončení trestu. Došli k autu. „Oblékni se a pojedeme na oběd“, přikázala mu již normálním hlasem. „Ano, Madame, a kam si přejete jet na ten oběd, máte nějaké konkrétní přání?“ zeptal se. „Jistěže mám“, zasmála se, „pojedeme, dolů do J. ke Kanonýrovi.“ Polilo ho horko. U Kanonýra byla vyhlášená hospoda, kde dobře vařili, ale také pomalu obsluhovali a interiér byl vybaven stoly, židlemi a lavicemi z masivního dřeva. Že by mu nechala polstrovaný sedák, se ani neodvažoval domýšlet. „Mám velký hlad, jedním chodem to dneska neodbydeme, můj milý“ podívala se na něj a políbila ho na ústa.