Zajdíkova (už ne)tajná představa část 1.

Dostal jsem pozvání od jedné slečny, abych se stavil na návštěvu. Řekl jsem si proč ne. Když jsem se však začal chystat k odjezdu, začal jsem být skeptický. Co když ta adresa není její? Co když je to past? Nenechal jsem se však svými pochybami odradit. Vzal jsem si klíčky od auta, obul se a vyrazil k autu. Když jsem si sedl do auta, tak můj mozek opět to zkusil a vyslal myšlenku. Stále ještě můžeš vystoupit a jít domů. Ignoroval jsem ji, otočil klíčkem a nastartoval motor. Po cestě jsem věděl, že se budu ještě stavovat v obchodě. Přece tam nepojedu s prázdnou.

Když jsem dorazil na místo, zaparkoval jsem a vystoupil z auta. Byl jsem na sídlišti. Vzal jsem do ruky mobil a kouknul se na mapku, který z těch paneláků to je. To bude on, usoudil jsem. Vydal jsem se tedy jeho směrem. Když mi zbývalo už jen pár kroků k němu, znovu se ozvaly pochybovačné myšlenky. Ještě to můžeš vzdát. Jenomže já to vzdát nechtěl a tak jsem se ocitl před vchodovými dveřmi. Zde na mě čekala další výzva, najdi správný zvonek. Naštěstí to nebylo dlouhé hledání a tak jsem zazvonil. První vyzvánění. Nic. Druhé vyzvánění. Zase nic! Třetí vyzvánění. Stále nic, a to už moje negativní myšlenky začaly slavit. My jsme ti to říkaly. Najednou však! „Kdo tam?“ ozvalo se z reproduktoru. „Ahoj, tady Ma.., polknul jsem, neboť jsem si nebyl jist, jestli by mě podle tohohle jména ihned poznala. „Tady Zajdík.“ Milým hlasem řekla: „Jéééé, už jsi tady jo.“ „Tak pojď do 4 patra.“ Uslyšel jsem bzučení a mně bylo umožněno vstoupit.

Ocitl jsem se v přízemí a byl jsem nervózní. Přede mnou byly dvě možnosti jak se dostat nahoru. První, jet výtahem. Druhá, jít po schodech. Vzhledem ke své „lásce“ k výtahům bylo rozhodnutí jasné. Jde se po schodech! Při výšlapu schodů má nervozita stoupala a já cítil, jak mi srdce každým krokem začalo víc a víc tlouct. Můj mozek využil situace a zkusil svou poslední ofenzívu s pochybnou myšlenkou. Co když se jí nebudeš líbit, přece jen fotka je fotka a reálný člověk je reálný člověk. To mě však nezastavilo a já stoupal výš. Po 60 schodech a 3 mezipatrech jsem byl ve svém cíli. Konkrétní dveře jsem hledat ani nemusel, neboť mě vyhlížela a stála v nich – krásná brunetka s vlnitými vlasy. „Proč jsi nejel výtahem?“ dotázala se nechápavým výrazem. Prvně jsem ji chtěl odpovědět, že jsem se chtěl rozehřát, ale usoudil jsem, že tato odpověď by mohla vyznít trapně a troufale. Odpověděl jsem ji tedy:“ Potom sezení v autě, mi trocha pohybu neuškodí.“ Pousmála se a dodala: „Tak pojď dál.“ Vešel jsem dovnitř, do chodbičky.

Všimla si, že mám sebou tašku. „Proč ji sebou máš a co v ní máš?“ zeptala se zvědavým hláskem. Tak jsem ji podal směrem k ní a dodal: „Něco malého jsem přivezl.“ Poděkovala se slovy: „To si nemusel.“ Zul jsem se a následoval ji. Vedla mě do obývacího pokoje. Náhle jsem však uslyšel zvuk! Někdo další je v bytě. Když jsem se chtěl otočit a zjistit kdo to je, přicupitala ke mě, svou pravou dlaň mi položila na levou tvář a pohybem otáčela směrem k sobě. Než jsem se stihl zeptat kdo to je, měl jsem její jazyk ve svých ústech. Byl jsem v šoku. Levou ruku si položila na mé pravé rameno a svou pravou ruku mi položila zezadu na hlavu a tlačila k sobě. Zkrátka mi zafixovala hlavu, abych se nemohl otočit.

V rychlosti mi problesklo hlavou jen to, že snad ta další osoba, co tu s námi v bytě je, není její přítel a že já nebudu muset na pohotovosti vysvětlovat, jak jsem k tomu úrazu přišel. Jak jsem byl v šoku, tak jsem nevnímal ani to, že ta dotyčná osoba už stojí za námi. Toto kruté zjištění jsem pocítil v momentu, kdy se na mém levém rameni ocitla další ruka. V tu chvíli mi projel mráz po zádech a krve v žilách by se u mě nikdo nedořezal. S vyděšeným výrazem jsem v periferním poli zkoumal tuto ruku. Nevypadala však jako chlapská. Mezitím mi však druhou rukou, osoba stojící za mnou, přejela po zádech. „To ses na něho vrhla beze mě?“ ozval se ženský hlas zpoza mých zad. Lehce mě to uklidnilo, neboť jsem se nemusel bát, že dostanu po čuni, ale v šoku jsem byl i nadále.