Perverzní klášter - část I.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.

Tichou modlitbu jsem pronášela během podzimního večera, kdy jsem oficiálně dosáhla svých 18. narozenin. Jako dárek jsem dostala vyhoštění z děcáku, který byl přeplněný a personál počítal dny, kdy se nás mohl zbavit. Vybavena jen malým baťůžkem jsem odcházela do světa, nepříznivého pro ty, kteří nejsou připraveni do něj vstoupit.

Rodiče jsem ztratila před mnoha lety při autonehodě a mě šoupli do dětského domova. Kompletně narvaném podobně osudem stiženými dětmi jsem tam vyrostla. Za zdmi špinavého domu, se spoustou nevychovaných dětí, bez špetky soukromí a bez přátel. V tom systému jsem si nedokázala vybudovat důvěru v ostatní, stranila se, a tak dopadalo i mé dospívání.

Byla jsem ráda, že jsem pryč. Obavy z budoucnosti však přetrvávaly. Není to lehké jen tak vykročit do světa bez podpory rodiny a přátel. Ale nelituju. Stejně bych odešla. Hlavní nádraží odrazovalo již na první pohled, ale venku se mi nechtělo trávit noc. Navíc ráno odjížděl vlak do města, kde jsem chtěla začít nový život.

Malé nádraží bylo dříve hezky vyzdobeno, nyní už notně potrhané nástěnky a ošoupané lavice dávaly na obdiv svůj věk. S ohledem na nonstop hernu uvnitř budovy byl přístup nonstop do čekárny, kde jsem hodlala strávit noc. Pár vydělaných peněz jsem ukryla v botě. Se sklopenýma očima vstupuji dovnitř. Starší dělník četl noviny a tlusťoch tam něco ťukal do mobilu. Sedám si nejdál od nich na jedinou volnou lavici.

Dívám se do země a vychutnávám klid a pohodu. Slyším, jak někdo odchází. Ten tlusťoch už je pryč. Po chvíli vrznou dveře, raději ani nekoukám na nově příchozího. Nevidím jej, ale slyším, jak se přibližuje. Proč jde sem? Vždyť tam má volnou lavici po tom tlusťochovi. Sedá si na mou lavici a já se tisknu na druhý konec, necelý metr od něj.

Je vysoký, otrhané šaty, páchne. Po očku si ho prohlížím a přemýšlím, že si přesednu. Není to příjemný pocit. Bože asi si prdnul. To je smrad. Odsedám si na volnou lavičku. Blízko dělníka s novinami. Až teď si všímám, že novinami maskoval své přirození. On ho měl vytaženého a pomalu si přejížděl po předkožce!! Fuj. Chci odejít. Vstávám a mířím k východu.

Zjišťuju, že je zamčeno. To musel být ten bezďák! Má klíče. Slušně se ho snažím poprosit a ten se jen usměje a odkryje svých pár zubů. Nechápu. Prosím. Odemkněte. Já už musím, už mi to jede… teď nic nejede holčičko, poprvé promluví ten dělník s novinami a já vidím, jak zrychlil své pohyby na penise. Vídím, jak mu pulsuje a odvracím tvář. V tom okamžiku se bezdomovec zvedne a vmžiku je u mě a drží mě za ruce.

Tlačí mě k tomu dělníkovi s novinami a jeho tlustému penisu. Ten začíná slintat vzrušením. Jsem v pasti. Začínám křičet, ale na chodbě nikdo není. Bezďák mi natlačil tvář do klína dělníkovi a já se ocitla tváří v tvář chlupatému penisu. Nevěřím tomu. To se mi snad zdá. Chci utéct, schovat se, tečou mi slzy, ale nedokážu se pohnout.

Dělník mi sám zatlačil hlavu dolů a já musela polykat jeho penis. Cítila jsem jeho tep, jeho lepkavou vůni a chloupky v zubech. Zezadu se na mě tlačil bezdomovec a strhával mi kalhotky. Cítila jsem párání kalhotek, jak je necitelně narychlo sundával. Odevzdaná. To je to slovo. Nedokážu se bránit.

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel…

V pekle jsem se cítila i já. Cítila jsem jeho vlhký jazyk, který zkoumal můj klín. Cítila jsem, jak se mi dobývá dovnitř, drsně vniká a pak kmitá ze strany na stranu. Jazyk svou cestu zakončil v mém zadečku. Nejprve jak šnek se líně procházel okolo, pak rychle překonal svěrač a vklouzl dovnitř. Nemohla jsem se soustředit. Přede mnou byl nelehký úkol.

Doslova. Penis v puse jsem nikdy neměla. On si jím sám začal jezdit v mé puse. Jezdit po patře, zajíždět dozadu do krku, až téměř k dávení. Slyšela jsem, jak heká. Skrz noviny nešlo nic vidět zvenku, kdyby se někdo díval přes okno. Lízání zadečku pokračovalo. Muž přede mnou vyvrcholil a poprvé jsem cítila mužovo sperma.

Zadusilo mě to, zakuckala jsem se. Zezadu jsem cítila, jak muž v té chvíli přestal s lízáním. Plivu sperma. Na podlahu a trochu i na toho chlapa. Dává mi facku. Štiplavou a pálivou. Nečekanou. Dopadla jsem na podlahu. Zírám na něj, zatímco se on zvedá a strká svou chloubu do kalhot. Noviny do tašky. S klidem gentlemana odchází. Vchodem, který mezitím otevřel ten hajzl bezdomovec.

Choulím se na zemi. Natahuju kalhotky a poté i kalhoty. Je mi špatně. Jsem špinavá. Zneuctěná. Udělali si ze mě hračku. Sexuální potěšení. Můj první sex. Tak příšerný. Brečím. Kdybych měla make up, tak se mi teď roztéká po tváří. Batoh mi naštěstí neukradli. Vzlykám a choulím se do sebe. Jdu si k umyvadlu propláchnout obličej a hlavně pusu. Plivu zbytky toho sajrajtu, co do mě nastříkal. Fuj. Vracím se na lavičku a pozorně sleduju vchodové dveře.

Po hodině usínám, asi jo, protože sebou trhnu, když mi někdo položí ruku na rameno. Mladý mnich mi nabízí společnost, nebo spíše si chce povídat, protože máme společnou cestu až ráno. Chci spát, ale nenechá mě. Klášter je v lese, obklopen slunečnou zahradou. Do kláštera smí pouze ženy. Kromě modliteb a každodenních rituálů se tam starají o nemocné pacienty z nedalekého hospice.

Ani nevím, kdy jsem usnula. Pamatuju se, že jsem odkývala, že se tam půjdu podívat. Do vlaku jsem nastupovala už sama. Mnich odjel opačným směrem chvíli přede mnou. Klášter svaté Magdalény byl asi hodinu cesty vlakem a pak přestup na autobus. Dle instrukcí jsem vystoupila na opuštěné zastávce uprostřed ničeho. Jen úzká cesta vedoucí do lesa naznačovala, že někdo tudy často chodí.

Mnich kecal, nebyla to krátká procházka, ale pořádná štreka lesem. Kořeny a kameny mi komplikovaly chůzi. Osvěžení u studánky bylo krátké, pospíchala jsem, pomalu se šeřilo a já cítila blížící se déšť. Klášter se objevil za zatáčkou a vypadal přesně jak ho ten mnich popsal. Bílé zdi a okrové střechy. Špičky věžiček se dotýkaly oblohy, která zlověstně předvídala bouřku. Než jsem došla k bráně, hustý déšť mi promáčel šaty i batoh s oblečením.

Bronzové klepadlo jsem popadla jako by to byla moje poslední záchrana. Několikrát jsem jím zaklepala na dřevěné dveře. Po docela dlouhé chvíli jsem uslyšela kroky a pak pomalé otevření těžkých dveří… Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

Řadová sestra si mě několik okamžiků prohlížela. Totálně zmáčená jsem se přinutila k drobnému úsměvu. Zřejmě to zabralo natolik, že beze slova mi pokynula a ustoupila, abych mohla vstoupit dovnitř. Louče kmitaly s větrem, kterému jsem pomohla dovnitř, a vrhaly dlouhý stín do již tak temné chodby. Vnímala jsem teplo a hlavně sucho. Kapky deště mě stékaly po tváři a vypadala jsem, že pláču.