Zimní slunovrat část 2.

Ráno budík v podobě vůně čerstvě uvařené kávy. Pánové se činili a vzali naprosto zodpovědně náš požadavek o budíčku přesně v sedm. Sbalit batohy, nazout pohory s kožíškem, přes ně návleky, zachumlat se do několika vrstev oděvu a vyrazit na špacír. Popojedeme autem a pak krásných 10km sněhem. Bylo pod mrakem, nikde ani živáčka. Člověk by přísahal, že se ocitnul v Nifelheimu, ve světě mrtvých, kde je obrovský mráz a neustálá temnota. Bývalé šumavské osady připomínají už jen křížky u cest, pár zachovalých sklepů a kamenné snosy. Honza vypráví příběh Dolní Světlé Hory, těžko si dnes představit, že zde bylo 30 domů a hospoda a zděná kaplička jejíž soška Vyhnané Madony je k vidění v Mitterdorfu. Cestou k Světlým Horám míjíme zříceninu bývalé 2.třídní školy. Tady fakt musí někde být samotná pevnost Hel se svou bohyní stejného jména. Ale galerie by to byla pěkná, zasním se na chvíli…. Napít horkého čaje, abychom nepomrzli a pokračujeme k vrcholu Homole. Okolo velkého dřevěného kříže, který stojí v místech Mariánské kaple. Dojdeme konečně k Slunovratným kamenům. Dva tajemné menhiry se tu tyčí, jak obři vystupující ze sněhu. Magické místo nejen pro ten dnešní den. Pár fotek a pokračujeme kolem Skalnatého hřbetu, teď už jen pomalu klesat, dokončit okruh přes Točnou a autem zpět na chalupu…

Sprcha a šup do teploučké vířivky. Sedíme a sdílíme dojmy z výletu. Žertujeme, že bychom si dali ještě koupačku ve sněhu. „Kdepak, mne nikdo z vyhřáté vířivky nedostane“ hlaholím a lebedím si nahá v bublinkách. „Ani já ne?“ zaslechnu ten známý klidný sametový hlas za sebou. Vytřeštím oči a vmžiku se otáčím. „Bože, co ty tu děláš?!“ zírám na něj a nevím, zda jej obejmout mokrým tělem nebo rovnou stáhnout se vším oblečením k sobě do vířivky a zulíbat. „Čekal jsem oslovení Můj Pane, ale na Boha si taky zvyknu,“ směje se na mne s jiskrami v očích. „Neměl si přijet až po novém roce?“ ptám se nechápavě a balím se do ručníku. „To měl, ale když mi volala Eva, že je to otázka nevyšší nouze, musel jsem přijet dřív. Složil jsem si věci v tvém pokoji, ale dám si ještě sprchu. Chceš mě doprovodit, vílo?“ „Kdepak, teď jsem vylezla z vody, a vůbec se mi nechce“ pokouším jej. „Jasně, že chci!“ Tak dlouho jsme spolu nebyli, nebudu čekat ani vteřinu. Vášnivě přisaji své rty na jeho a jazyky se setkají v dravém, krásném polibku. Jako první padá můj ručník, ale hbitě rozepínám jeho košili, sakra proč to má tolik knoflíčků! Džíny taky na knoflíčky, to mi snad dělá schválně! Už si ho táhnu do teplé sprchy. Líbá můj krk a pohrává si s prsy. Zadívá se mi do očí a tahá za bradavky: „Si tak krásná“, dám mu prst na ústa ve znamení, ať raději nic neříká. Neumím přijímat komplimenty a on to ví. Pevně mne obejme a tiskne ke svému namydlenému tělu, sotva dýchám. Ta chvíle trvá jen pár vteřin, i to stačí abych byla po měsících půstu zas v ráji. Příslib milování mě nažhavil víc než teplá sprcha. Ještě mokří padáme na velkou postel. Teprve teď registruji, že nám tu Eva nachystala romantickou atmosféru, svíčky, tlumená hudba a přinesla i šampaňské s jahodami. Musela snad ke dvanácti měsíčkům. Je to prostě anděl. Ucucnu šampaňského a nechám si trochu bublinek v ústech. Povalím Pána na postel a smočím jeho naběhlou chloubu v mých ústech. Bublinky příjemně šimrají. Polknu a jemně ho nasaju. První vzdech je afrodisiakální mana pro mé smysly. Miluji, když muž umí dát najevo své touhy a vzrušení. Když se neostýchá projevu ať už je to sten nebo orgasmický řev. Pohraji si s uzdičkou a špičkou jazyka obkroužím žalud, než vklouznu do dírky odkud se dere kapička rozkoše. Lačně jej nasaju do pusinky a pevně jej objímám rty. Nejprve pomaleji, a pak už rychle až ho štrejchnu zoubkama. „Promiň broučku“, omlouvám se. „Nevadí, mám to rád, pokračuj prosííím ….“ Bezbranně leží na zádech, já na všech čtyřek s vystrčenou prdelkou tak, aby na ni dosáhnul. Nemusím nic říkat. Začne mne jemně prstit. Kouřím ho v rytmu, ve kterém mě dráždí jeho šikovné ruce. Neubráním se vzdechům. Když pak paleček polaská rozetku sedínky, zakláním hlavu s hlasitým „Aaaaaaaaaaaaach“ a lapám po dechu. „Pojď ke mne, ať tě taky ochutnám.“ Obkročím ho a opatrně nasedám nad jeho obličej. Jazykem nejprve krátce pozdraví můj klitoris, pak projde údolím mezi pysky a zahučí v propasti zmáčené kundičky. „Tak si mi chyběl,“ slastně vrním, než mi hlavu zatlačí zas ke svému klínu. Nenechá mne pomáhat si rukou. Chce abych ho cítila až na mandlích. Zas to příjemné přidušení. Dnes to nebude na dlouho. Oba jsme nadrženi a nevybouřeni, oba vnímáme jen svou touhu po ukojení svého partnera. Cítím cukání, přestanu ať mi ještě chvíli vydrží. Chytím ho pevně prsty u kořene až zasyčí. Dlaní druhé ruky podepřu koule a lížu jak kočka svá koťátka. Na oplátku změní svůj prstoklad a rozehraje symfonii na mém klitorisu, zatímco jazyk hbitě kmitá v mojí dírce. Tohle nedávám. Chci jej přivést k výstřiku dřív, než se udělám já. Veškeré IQ se už dočista vytratilo a nedokážu už zaměstnat svou mysl ani jednoduchou derivací, abych orgasmus oddálila. Zbyl jen prostý živočišný pud páření. Prevít ví, že jemné vibrace na mém pahorku lásky jsou zaručenou cestou k vítězství. Přestanu si pohrávat s kulkama a obšťastním zase ten sametový kus klády. Jazykem po celé jeho délce a špičku jeho kopí si přitisknout na horní patro. A zase zpět a schovat celého do pusinky. Pevný stisk rtů a jazykem polaskat to božské lízátko. Párkrát mě přitlačí k sobě až mi reflex spouští zase slzy. Jen tak tak potlačím dávivý reflex a už cítím proud spermatu plnící má ústa a mohu vybuchnout v proudu rozkoše i já. Málem bych zapomněla, jak chutná. Slíznu poslední kapičky. Srdce mi snad vyskočí z hrudi a kundička uvolňuje slastné svévolné stahy. Lehám si k němu, něžně mne přivine a oba spokojeně dodýcháváme...
Hladí mne po zádech a já poslouchám tlukot jeho srdce. „Zlobila si.“
Tázavě na něj pohlédnu: „Copak ti řekla?“
„Všechno.“
„Moc zlý?“
„Proč? Měla si za úkol ho sbalit.“
„No ale nesbalila, abych pak nemusela sbalit sebe a neodešla k němu.“
„To bys neudělala,“ pronese sebevědomě. „Miluješ mě. Znám Tě. Kdyby ses přece pobláznila, nikdy bys nedokázala být ta druhá. On holku má, taky se chtěl jen pobavit.“ Má zas pravdu. Jediný, kdo tu začal ztrácet půdu pod nohama jsem byla já, pomyslela jsem si trochu smutně. Nikdy bych pro něj nebyla výjimečná, a to já potřebuji být. „Nepleť si touhu s láskou. Jsem si jist, že víš, komu patříš, a proto máš svolení uspokojit svůj chtíč, když tu nejsem. Si moje věčně nadržená coura, přece bych tě tu nenechal strádat,“ směje se a pak významně povytáhne obočí: „Na druhou stranu jsem rád, že jsi do toho nešla. Jak příhodné proto tento experiment ukončit právě dnes. No nemysli, já si tě zas srovnám do latě“ pronesl pomalu a tiše, zatímco mi na záda kapal horký vosk…