„Ty musíš do hor! Najít v sobě klid,“ říkával, když jsem byla rohozená a nebyl po ruce, aby mne objal. Sedím za volantem a mířím do hor. Jen místo na sever jedu raději na jih, abych byla, co nejdál od vzpomínek. Vyvětrat na dva dny hlavu, odpočinout si od všeho a najít zas vnitřní klid, který mi už pár měsíců chybí. Z repráčků se line hlasitý Rusted Root a jejich chytlavá „Send me on my way“.…

Ráno budík v podobě vůně čerstvě uvařené kávy. Pánové se činili a vzali naprosto zodpovědně náš požadavek o budíčku přesně v sedm. Sbalit batohy, nazout pohory s kožíškem, přes ně návleky, zachumlat se do několika vrstev oděvu a vyrazit na špacír. Popojedeme autem a pak krásných 10km sněhem. Bylo pod mrakem, nikde ani živáčka. Člověk by přísahal, že se ocitnul v Nifelheimu, ve světě mrtvých, kde…

„Vyzvednu tě ve čtyři.“ Eva prostě slovy neplýtvá. Přemýšlím, zda moji účast na oslavách slunovratu přeci jen neodvolat. Nakonec ale přesně ve čtyři nasedám do Evina SUV s náhonem na všechny 4. Moje auto by do hor letos možná ani nedoklouzalo. Ladovská zima letos kreslí do oken krásné motivy, no opět překvapuje silničáře ve všech okresech. Čeká nás pár hodin v autě, bude čas přemítat… Každý rok…

Už po ránu u BondenSee jsem věděla, že následující dny budou stát za to. Všechny předsudky společně s černým svědomím jsem se rozhodla prostě hodit za hlavu. Oba jsme věděli, že za pár dní se vydáme opět každý svou cestou za svými drahými polovičkami. S mým stopařem jsme strávili pěkných pár dní na konferenci mimoňů. Hotelový pokoj měl o dvě patra níž a defacto se tam nevyskytoval. Chvíle volna…

Dvě hodiny za volantem a začínám litovat, že jsem si zas takovou hovadinu vymyslela. Kývnout na konferenci v Cermatu a vydat se tam autem. Na to už si stará, ne? Spílám si, když zastavuji u poslední benzínky v ČR. Ale ne, bude to skvělý. Mám náročné období pracovně i osobně, zasloužím si výlet a že jsem si naplánovala cíle nemalé. Mám 10 dní na to, abych si srovnala myšlenky. Sáhnu na dno svých…

A zas je tu sezona rybízu. Poněkud nezáživná činnost to obírání střapečků černých vitaminových perel. Sedím v lehoučkém tričku a sukénce na staré bílé židli u keříku. Nohy do široka roztažené kolem obsypaných větví a vítr si jemňoučko pohrává s obnaženými pysky. Chtěla bych být někde u vody. Musím myslet na něco jiného ať mi tahle činnost rychleji ubíhá…. „Jak ti to jde?“ Hlaholím pár metrů od…

To musel být ale matroš co hulili, když tenhle film dělali. S mírně znechuceným výrazem jsme na sebe s Evou pohlédly křoupajíc v kině popkorn. Režisér byla sázka na nejistotu i u tak profláklého tématu Marvelovek, však tento kousek je jaksi nepopsatelně ale úplně mimo. Koukám na hodinky a přemýšlím, jestli se to dá dokoukat vůbec do konce a v tom mi blikne zpráva. „Jak se líbí kino?“ Tlumím…