Sněhová bouře - díl desátý

Jakob vzal za dveře do výčepu a rychle vklouzl do vytopené místnosti. Jeho příchod bez kožešin, které ponechal pokáranému Frederikovi, nešlo přehlédnout.

Mohutná ramena pod košilí, pevný, ale útlý pas a kožené kalhoty měkce objímaly vypracované svaly, prověřené léty bojů a výprav. Jeho průzračně modré oči zafixovaly tmavovlasou Tildu, která zlověstně lomozila nádobím za barem.

Kovové poháry, talíře, konvice i korbely div nelítali vzduchem, s jakou razancí je myla a odkládala k oschnutí. Zelené dívčí oči metaly blesky, když se k ní přiblížil.

“Jakobe, tys ode mne odešel a pak jsi obcoval s Margitou?”
“Maličká no tak..” zabručel Jakob smířlivě a snažil se na ní namířit svůj nejmilejší výraz a úsměv. Obvykle ženy tály pod pohledem na jeho mužně zvlněné rty v úsměvu, doplněném mrknutím a drobnými vráskami v koutcích jeho ledově modrých očí.

Matylda se ani neuculila.
“To jsem tak nehezká? Tak neschopná? Tak nežádoucí?” Pokračovala vztekle a smutně zároveň.

“Tili, jsi tak neskutečně krásná a žádoucí, ale jsi panna. A já vysloužilý žoldák. Přítel tvého otce. Životem unavený chlap.” Byla nafouklá jak malé dítě. Trucovitě odvracela pohled. Jakob nevěděl co s ní. Nebýt hostů v hostinci, prostě by ji vysadil na pult a nechal by její hněv rozpustit a vytéct v pramínku vzrušení z jejího klína, způsobeného jeho prsty a jazykem. To ale teď nešlo.

Chytil ji za ramena. Setřásla vztekle jeho ruce. Rozhodl se ustoupit. Hodil na sebe druhou kožešinu a vyrazil do stáje pro valáška a vydal se na krátkou cestu sněhovým marastem k hlášce, odkud zajistil výjezd jezdce, který povolá z blízkého městečka mastičkářku Gudrun pro péči o Edgara. Cesta mu v hrozných podmínkách trvala několik hodin. K tomu si s mládenci v hlášce dal pár mázů medoviny.

Valášek svojí cestu zpátky neměl problém najít i když se lehce šeřilo. Zachumlaný a zasněžený hromotluk dorazil zpět do hostince, odsedlal a vysušil valáška a sám vyrazil do sednice, doufaje, že Tilda už na jeho špásování s Margitou zapomněla ve víru celodenní práce.

U ohniště setřásl sníh, ale ještě měl všechny svršky na sobě, když ho míjela Matilda a s ní vůně po levanduli. Čekal, že ho uvítá a bude se zajímat, kde pobýval. Místo toho ho přezíravě minula a slyšel náznak odfrknutí. Když se vracela od hosta, vkročil jí do cesty. “Tili a dost…” pronesl tichým, ale důrazným hlasem.
“Čeho dost?” Zasyčela na něj. “Já tě chtěla!” Jejich pohledy se střetly. Jakoba spaloval vzteklý výraz té tmavovlasé krásky, na jehož dně nacházel stopy smutku.

Zvažoval několik variant, jak celou záležitost uchopit. Ale ne teď a po medovině! A ta ženská na něj nebude takhle čumět. Stála a poťukávala nožkou o podlahu. To zúčtování s Frederikem ji nějak rozpálilo. Spalovala ho pohledem s kušničkou nafouklou jak balónek.

Frustrovaně zavrčel, vzal jí v pase, zdvihnul jí jak pírko a hodil si ji přes rameno, jak duchnu, co se nosí na klepadlo.
Matilda mu spílala a mlela se jak divoká kočka.
“Jen drž!” Pronesl a pleskl jí přes sukni přes zadek, což kvitovala celá hospoda oslavným pokřikem.

Vystoupil s Matildou, hozenou přes rameno, do mrazu a bouře. Popošel jen kousek a hodil jí po zádech a zadku do závěje. Nabral plné hrsti sněhu a hodil je na ní. “Potřebuješ trochu zchladit princezno!”

Její skálopevný napnelismus byl ten tam. Ječela, jak když jí na nože berou a chichotala se jak malá holka. Házel na ní další a další sníh a ona se snažila vyprostit a vyskočit ze závěje. Viděl jak sníh taje na jejím dekoltu a krku i obličeji. Tváře měla vlivem mrazu a větru zčervenalé a oči jí svítily.

Byl to neuvěřitelný pohled. Pomohl jí na nohy a ona stála proti němu, nabalený sníh na pramíncích vlasů tál a stékal do údolí mezi jejími ňadry. Přitáhl jí k sobě a políbil. Jejich rty se potkaly a on nevydržel a propletl za její zuby jazyk, kterým obkroužil toho jejího prostořekého hádka.

Tilda se ale nevzdávala, ač ukrytá před mrazem v mužské náruči, podmetla nesoustředěnému Jakobovi nohy a ten se i s ní poroučel do závěje.

Překvapeně vykřikl, ale nepustil ji a za chvilku už v hlubokém sněhu váleli sudy propletení do sebe. Mrazivě studený sníh se nabaloval na každý kousek volně dostupné kůže. Jakob měl vlasy i vous plný sněhu, schválně Tili škádlil tajícími vločkami. Pak vzal hrst sněhu, odtáhl vpředu její šněrovačku a celou jí tam vysypal. Tili ječela a přitom se zalykala smíchem. Jakob uhranutě hleděl na hebké polokoule jejích smetanově bílých ňader. Jak se chvějí smíchem, jak rozehřívají svojí horkostí kousky sněhu a ten taje a klouže do údolí mezi nimi kde se z něj tvoří malá vodní stroužka, směřující k jejímu pupíku. Neodolal a vložil jednu tlapu do výstřihu a přikryl její ňadro. Bradavka byla díky chladnému sněhu i vzrušení plně svraštělá a vztyčená až ho tlačila do dlaně a vyzývala k zatahání. Poslechl to primitivní volání jeho chtíče, promnul pevně ten čnějící hrot a Matildin smích se zalknul vzrušeným polknutím a vzdychem.

Ještě malinko víc…apetit Jakoba, posilněný medovinou, vypitou na hlášce a rozprouděnou krví soubojem, byl nedosycený.
Sklonil hlavu od jejích úst a vztyčenou bradavku nasál mezi zuby, obkroužil jazykem a zaťal do ní zuby. To už Tilda vykřikla vzrušením.

Jakob celé trýznění toho poupátka zopakoval a zuby do něj zatnul ještě víc a podržel, aby Tili došlo, že jí tak sčítá její rozzlobené chování. Matylda sykla, propnula se v oblouku proti němu. Evidentně slastná bolest dělala téhle divožence dobře.

Jakoba to úplně rozpálilo. Rukama zajel pod její suknici a nedbaje na množství sněhu a chladu, co tam takhle vpustí, vyjel ledovou rukou plnou sněhu po stehně až k jejímu sálajícímu pohlaví. Matilda se kroutila, jak jí sníh studil a přitom hluboce dýchala a jemně sténala vzrušením. Její ruměnec zesílil, ale nebylo to mrazem. Oči jí plály. A Jakob se naklonil nad její tvář, aby zblízka četl v jejím vzrušení a sněhem v dlani kartáčoval její kožíšek a užíval si její touhy a vlhkosti, která se mu pod rukou vytvářela.

Sám cítil, jak se nalévá krví. V tom Matylda zahájila protiútok. Také nabrala hrst plnou sněhu a nacpala mu ji pod poklopec. Jakob omámen polibkem ve kterém byl ponořen nezaznamenal její pokus o útok, dokud hradby poklopce nebyly zdolány a její ručka jak úhoř nevklouzla k jeho slabinám.
Jakob překvapením sykl, mrazivý sníh na hedvábné kůži jeho mohutného mužství řezavě chladil a současně pálil, až vydechl do jejích úst vzrušené zvolání.

Sníh zmačkaný v dívčí dlani rychle v horkosti mužského toužícího klínu tál a z chvilku už její hebká dlaň spočinula na jeho mužnosti. Veselí, vepsané v tváři z její úspěšné odvety, vystřídalo překvapení. Cítil jak se ho štíhlými prstíky snaží obejmout a sotva se jí to daří.

Její oči byly kulatější a větší každou vteřinou. Jakob uložený na boku v závěji na ní klidně hleděl a nechal ji uvědomit si, proč se na ní díky jejímu panenství hned nevrhnul.

“Jakobe.. to je … normální??” Ptala se ho malinko zajíkavě.
Pokrčil rameny. “To je prostě moje, ty trdlo!” Rozesmál se, tvrdého důkazu jeho normálnosti a mužské touhy nedbaje.
“Už chápeš, proč jsem nechtěl zničit tvoje panenské poupě?” Mrknul na ní.

Matilda ho jednoruč ohmatávala a z překvapení se stávala zvědvost.
“Chtěla bych to vidět..” zašeptala uzarděle a sáhla druhou rukou po šněrování poklopce.

“Jindy ženo!” Zavelel Jakob spokojený s výsledkem jejich vysvětlování. Vytáhl její ruku ze svých kalhot, oprášil zbytky sněhu v jejím klíně, vstal, podebral ji do náruče a vyrazil směrem k hostinci.

“Zima je celá před námi, Tili.” Zašptal jí do měkké kůže pod uchem a kopnutím rozevřel dveře do hostinského sálu.