Dance Macabre (GoT)

Tenara běžela, co mohla. Nohy se jí bořily do hlubokého sněhu a ona věděla, že je ztracená. Sever byl mrazivý a zpustlý . Když na její družinu zaútočila armáda Nočního krále, jen těžko dokázala v tom zmatku najít někoho ze své družiny. Teď bloudila sama v lese a zvuky postupující hordy ji doprovázely. Stále se blíží. Cítí ji. Minimálně Noční král a jeho generálové ví, kde se nachází. Aby také ne, jako Rudá kněžka zanechává určitou stopu v magickém otisku Světa.
Tenara se zastavila a pohlédla na hvězdy. Naštěstí si vzpomínala na kurzy astrologie, které probíhaly v chrámu. Věděla, že podle hvězd se dá určit směr. Po několikavteřinovém oddechu tedy vyrazila na jih, tam, kde tušila Zeď. Musela ale spěchat, věděla, že dlouho nepřežije. Za jiných okolností by se kochala krásnou, zasněženou krajinou a užívala si chvíle klidu, ale vědomí, že její družiníci jsou zabíjeni jen proto, aby opět obživli a přidali se k mase nemrtvých, ji pronásledovalo jako divoká šelma.
Doběhla na kraj lesa a uviděla plameny. Několik metrů před ní bujela bitevní vřava a živí rychle podléhali masám temných bojovníků. Tenara si ani neuvědomila, v jakém je nebezpečí. Přiblížit se takhle blízko k Nočnímu králi, který stál na kopci nad bojištěm, bylo velice neopatrné. A Tenara to poznala velmi rychle. Silné paže ji strhly na zem a ona ztratila vědomí. Viděla jen zářivě modré oči svého přemožitele…
Probudila ji zima. Její vnitřní oheň sice stále hořel plamenem jejího Pána, ale blizard, který kvílel vně jeskyně, se jí pomalu dostával pod kůži. Zjistila, že je nahá a leží na kamenném stolci. Nebyla spoutaná, ale pryč rozhodně nemohla. U vchodu do jeskyně totiž stáli dva nemrtví a napravo od ní seděli na trůnu čtyři generálové. Pátý trůn byl prázdný. Tenara se neodvážila mluvit. Nevěděla, proč tu je, ale nehodlala jim dát nic zadarmo. Kdyby ji chtěli zabít, udělali by to už dávno. Konečně se stráže rozestoupili a do jeskynního paláce vstoupil sám Noční král. Jeho svítivě modré oči si změřily Rudou kněžku kyprých tvarů s klidem a pohrdáním a jeho rty cosi zašeptaly. Tenara nerozuměla, generálové ano. Jeden z nich vytáhl nůž s ornamenty na čepeli a podal ji králi. Ten se pomalým krokem rozešel k Tenaře. Každá vteřina byla jako tisíc let. Čas pro nemrtvé neplatil, proto nic zbytečně neurychlovali. Tenara myslela na nejhorší. Když se k ní Noční král napřáhl s nožem, prosila Pána Světla, ať je smrt rychlá a bezbolestná. Místo odpovědi však přišla bolest. Noční král ji řízl do dlaně a hned na to vytékající krev slízl. Jeho jazyk byl zmrzlý jako led a nahnal Tenaře husí kůži a bradavky jí naběhly. Následovala druhá ruka. Když královy rty přejížděly po dlani, Tenara se přistihla, že jí je jeho chladivý dotek celkem příjemný. Stále to byl ale jen nepatrný pocit schovaný za hradbou strachu. Zatímco král pokračoval k nohám, generálové se zvedli. Obestoupili Tenaru a dva z nich začali sát krev z jejích dlaní. Na holé kůži nechávaly jejich rty drobné stopy z jinovatky. Tenara zavřela oči. Nechtěla se dívat na to, jak se ji nemrtví chápou a provádí s ní tajemný rituál. Chtěla to mít jen rychle za sebou. V tichosti pronášela jednu modlitbu za druhou, ale ledová ruka, která se dotkla jejího stehna, ji přerušila v půlce slova. Tenara zalapala po dechu. Bylo to tak…příjemné! Se zavřenýma očima bylo jednodušší zapomenout, že to, co se nad ní tyčí, nelze nazvat ničím jiným, než netvorem. A chladivé doteky byly na její rozpálené tělo jako kostky ledu na popáleninu. Zrychlil se jí dech, když generálové začali laskat její prsty, dlaně, zápěstí a král sám si prohlížel její klín. V jeho pohledu bylo cosi magického, zvídavého. Prudce roztáhl Tenaře nohy a té se rozbušilo srdce. Pomalu řízl do stehen, kde předtím byly jeho ledové ruce, takže řez Tenara ani necítila. Další dva generálové přišli ke stolci a sklonili své ledové rty nad horkou kůži kněžky. Tenara to už nemohla vydržet. Celý život žila v iluzi plamene svého Pána, že si ani neuvědomovala, jak rozpalující může být led. Odvážila se podívat se králi do očí. Tyčil se nad ní ve své černé zbroji a pozoroval, jak se její ňadra dmou vzrušenými vzdechy. Doslova ji propaloval pohledem. Tenara se kousla do rtu. Přistihla se, že ho chce. Že chce svést Nočního krále. Začala se vlnit v bocích a ještě víc si užívala polibky a jazyky králových poddaných. To nemrtvého vladaře zaujalo. Sklonil se ke kněžce, položil nůž a zkoumavě si prohlédl její klín. Nepředstavitelně pomalu se k němu přibližoval a Tenara se zmítala v očekávání, kdy už konečně ucítí dotek ledového jazyka mezi svými závojíčky. A jak na to pomyslela, tak se stalo. Noční král kmital jazykem po poštěváčku, laskal třísla a sem tam s ním zajel kousek dovnitř. Tenara hlasitě vzdychala, uspokojována jazykem svého uzurpitele, hlavou jí běhaly šílené představy, které by člověka při smyslech ani nenapadly. V jednu chvíli se vyškubla jednomu z generálů a chytila nůž. Místo toho, aby se osvobodila, řízla se do ňader. Řezy byly malé, na každém ňadru jeden. Než se generálové vzpamatovali, zacílila jeden řez také na krk.
Nemrtví na nic nečekali. Nový příval karmínové tekutiny jim očividně dával sílu a byl pro ně jako droga. Vrhli se proto ihned na poraněná místa, začali je laskat, líbat, olizovat a Tenařiny ruce byly volné. V té samé chvíli se ale její nohy roztřásly a tělem jí prošla první vlna vyvrcholení. Hlasitě sténala, ale její věznitelé nechtěli přestat. Zdálo se jí, že po krvi jsou dravější, rychlejší, silnější…
Její ruce bezděčně nahmataly opasky ledových pánů a s trhnutím zchátralých kusů vepřovice zbavily. Kalhoty šly okamžitě dolů. Tenara na nic nečekala a za neustálých polibků na krku, ňadrech a stehnech, začala dva generály uspokojovat rychlými pohyby. A pak to ucítila. Špička králova údu se pomalu dobývala do jejího klína. Nikdy by netušila, že něco takového udělá, ale vyšla mu vstříc. Chtěla ho! Chtěla ho v sobě. Teď nechtěla nic jiného než svého pána, Nočního krále. Plamen Pána Světla v ní uhasínal, dušen těmi nejnižšími lidskými pudy. Se smíchem přijímala celou délku králova kopí a nepřestávala uspokojovat jeho poddané. Jednoho z nich si navedla tak, aby mohla zaklonit hlavu a on jí mohl vjet svou chloubou hluboko do krku. Díky velmi nízké teplotě se jí krk umrtvil a ona ho mohla bez problémů pojmout celého. Protočily se jí panenky, když jejím tělem projela druhá orgasmická vlna…
Generálové se na ní střídali, měla je v ústech, na ňadrech, v rukách, ale její klín, ten patřil jen a jen Nočnímu králi, jejímu novému bohovi. Venku se bouře již dávno uklidnila, když neúnavní, stále silnější, rychlejší a dravější nemrtví konečně skončili své temné hrátky. Tenara ale chtěla víc. Plál v ní plamen. Úplně jiný, než zažila doteď. Klekla si vedle stolce a naznačila všem, ať přijdou k ní. Jednoho po druhém si brala do úst, do rukou, měla jejich penisy na tvářích, na ňadrech, na krku, a jednoho po druhém trpělivě uspokojovala, dokud nevycítila, že jsou generálové na samém krajíčku. Poté vykreslila rychlý rituál a než kdokoli z nich stihl něco udělat, vzala jejich údy do rukou a dala jim pocítit horkost, která z ní sálala. Generálům se rozzářily oči a za nelidských hrdelních skřeků začali jeden po druhém skrápět Tenařino tělo bílou smetanou, která na jejím těle vytvářela jinovatku. Tenara si pod vlivem vzrušení sama sáhla mezi nožky a opíjena pohledem na ledové pyje se sama přivedla k dalšímu slastnému vyvrcholení. Těžce oddychovala, ale pak vstala a naposledy si lehla na stůl.
„Jsem jen Tvá, můj králi…“ řekla a z úst jí vylétlo vzrušené zasténání, když do ní znovu pronikl ledový úd nemrtvého pána…