Sobotní přesčas

Honza nevrle strčil klíč do zámku kanceláře. Skvělý, pomyslel si, nařízená práce v sobotu, to se může stát jenom mně! Klíč se otočil do čtvrtiny a pak se zasekl. Dveře byly odemčené. Honza je otevřel a zvědavě nahlédl dovnitř.
„Ahoj, ty jsi tu taky?“ ozval se dámský hlas. V kanceláři seděla Tereza, kolegyně od protějšího stolu.
„Ahoj…“, zamručel Honza a hodil batoh na židli.
„Jo, a dost mě to štve. To je pořád něco, mám pocit, že tu dneska budu zase do večera…“
Terezka, jejíž nazrzlé vlasy se leskly proti velkému oknu, se usmála.
„Tak si to nějak zpříjemníme, uvidíš, že to ve dvou půjde líp.“, řekla a spiklenecky mrkla. Honza si jen odfrkl, stále ještě zaslepen myšlenkami na zacpaný víkend. Sedl na židli a začal klepat do klávesnice. Nedalo mu to ale, a po očku se na Terku díval. Seděla úhlopříčně od něj, takže mezi krycí přepážkou a šanony byla mezera přesně tak, aby na sebe viděli. Častokrát tuhle škvíru využívali k tomu, aby si v práci vyměnili pohledy v momentě, kdy se nějaký z jejich kolegů choval nepatřičně, nebo říkal nějaké totální kraviny. Vlastně, to se Honzovi na Terce líbilo. Nestěžovala si, sem tam se na Honzu usmála a sem tam měla právě takové dvojsmyslné poznámky jako před chvilkou. Poslední dobou si na ní ale začal všímat ještě jedné věci. Terka měla takovou…jiskru v oku. Bylo tam něco, co dřív neviděl. A bylo to neskutečně vzrušující. Krom toho měla dnes na sobě černou halenku, kterou měl Honza velmi rád, neboť z dálky připomínala korzet, upnuté kalhoty, ve kterých se rýsovaly vypracované nožky a zadeček ze salsy, a navrch toho již zmiňované zrzavé vlasy, což byla u Honzy vždy výhra. A teď mohl využít toho, že jsou v kanceláři bez všudypřítomných drben.
„Sluší ti to…“, utrousil potichu.
„Díky.“, usmála se, ale hned se zase zachmuřila.
„Sakra! Myslíš, že bys mi mohl s něčím pomoct?“, poprosila ho, a on se ochotně zvedl. Došel k ní a sarkastickým hlasem se zeptal:
„Copak, copak? Naše skvělé programy zase nefungujou?“, a položil jí ruku na rameno. Jen letmý dotek, palec na šíji, ostatní prsty na rameno, aby se mohl opřít, když se přes ni nakláněl. Dělal to pořád a dělal to u všech. Podle jeho slov to byla kombinace toho, že je prostě kontaktní člověk, a toho, že když mluví, neví, kam s rukama. Ona ale moc dobře věděla, proč to dělá. Honza byl v kanceláři za pěkného sukničkáře, a to i přesto, že byl ženatý. Nikdy se na nic nepřišlo, nikdy nic neprasklo a on zarytě (a někdy podrážděně) opakoval, že s nikým nic nemá. Terce to nevadilo, vlastně jí lichotilo, že jí nadbíhá. Byla o několik let starší než on, a i když byla stále ve formě díky tanci, drobnému posilování a domu se zahradou, už cítila, že není žádná dvacítka. Ale dnes měla skvělou náladu. Ráno před prací využila toho, že není nikdo doma, napustila si vanu, a pak si v bublinkách zrelaxovala. Dvakrát. A teď byla i díky tomu velmi příjemně naladěná. Rozhodla se proto, že to Honzovi dnes nenechá jen tak zadarmo. Nechala ho, aby se o ní opřel, jednou rukou ukazovala na obrazovku, ale loket té druhé pokrčila tak, aby se dostal do kontaktu s Honzovým klínem. Jak se Honza pohyboval, aby jí vysvětlil různé popisky a tabulky, o loket se chtě nechtě musel otřít. Jeho vysvětlování se zrychlovalo a zrychlovalo, nakonec přešlápl, aby se dostal z dosahu mučícího nástroje, a dovysvětlil tabulku.
„Díky, věděla jsem, že mi pomůžeš.“
„No jo, já vim, jak uspokojit něčí potřeby.“, odvětil.
„Vážně? Tak to já se večer stavím.“, řekla Terka tím nejsvůdnějším tónem, doprovázeným o provokativní mrknutí. Užívala si těch pár vteřin, kdy se kolega snažil vyhnat z hlavy všechny představy, které se mu tam nahrnuly, a vymyslet nějakou odpověď.
„Přijď, nikdo nebude doma…“, vypravil nakonec ze sebe odkaz na vtip, který rád vyprávěl, a odešel na záchod. Terezka mo dobře věděla proč. Džínovina je hrozně nepoddajná…
Když se vrátil, usedl zpět ke svému stroji. Chvíli si hrál se sluchátky od telefonu, ale pak to vzdal a rozhodl se, že bude kolegiální.
„Jaký jsi měla večer?“
„Proč se ptáš zrovna na večer?“ zeptala se.
„Protože je to jediná doba, kdy jsme se neviděli.“, odvětil a dál zíral do monitoru. Ten kluk se snad rozhodl, že trošku zchladne. Dělá, že tam Terka není, a snaží se pracovat. A mezitím dělá, co může, aby se uklidnil. Terka ale věděla, že to nevydrží. Že se dřív nebo později podívá. A měla pravdu.
„Ale jo, šlo to, měla jsem dobrou večeři, sklenku vína, pak jsem si něco přečetla…“
Honza to nechal bez odpovědi. Věděl, co četla. Od doby, kdy se našly jeho povídky, které psal ve volném čase v práci, na veřejném serveru, už mu přišlo pár komplimentů, a to i od Terky.
„Poslyš, ten novej…“, začal místo toho, ale zarazil se v půlce věty. Terka si totiž, zatímco si jí nevšímal, rozepnula knoflíček na halence, čímž mu poskytla výhled na vínové spodní prádlo, laškovně vykukující zpod černé halenky. Honza polkl a Terka rychle zakryla úsměv.
„Ten novej co?“, zeptala se jakoby nic. On ale mlčel. Nemohl odtrhnout oči od toho vínového cípečku, který se na něj provokativně culil. A co teprve, co kulatého, hladkého a dokonalého se skrývalo hlouběji ve výstřihu. Honza si nepatrně olízl rty, ale pak našel dostatek síly a podíval se Terezce do očí.
„Ten novej šéf, co na něj říkáš?“
Rudé tváře značily, že mu je vážně horko. A Terezka se přistihla, že se jí tohle provokování líbí. Ne, že by neměla dostatek kvalitního sexu, ale po těch letech už vzrušení pomalu opadlo, s manželem i milenci vědí, co jeden od druhého čekat, jak jeden druhého uspokojit. Ale tohle „tabu“ na pracovišti ji lákalo. Samotný akt je příjemný, ale to napětí, to ticho před bouří, to čekání na explozi, to je něco nezapomenutelného. Počkala, až s ní Honza naváže oční kontakt, a tím ho upoutala a nepustila. Mezitím se její prst pomalu přemístil na krk a pohledil šíji, poté klíční kost, až si našel cestu k vínové krajce. Chvíli kroužil okolo, a poté vklouzl pod lem. Terka na chvilku zavřela oči, když se dotkla bradavky, ale hned je zase otevřela, aby si užila zmateného a vzrušeného Honzu. A pak, jakoby nic, stáhla ruku zpět, knoflíček na halence si opět zapnula a vrátila se k práci. Jako by se ty dvě minutky nikdy nestaly.
Honza seděl a nevěřil vlastním očím. Chtěl něco říct, ale nevěděl, co. Nakonec se zmohl jen na zírání do monitoru. A bylo vidět, jak se nesoustředí. Když potřetí nespokojeně mlaskl, a podle klepání kláves znovu mazal tu samou objednávku, Terka už to nemohla vydržet. Udělala tu chybu, že si začala. A teď nevěděla, kdy skončit. Začala být zvědavá, jak moc Honzu rozpálila. A jak vysoko může posunout laťku jeho vzrušení, než řekne dost. Pokud vůbec existuje hranice, na které ji zastaví.
„Mohl bys sem přijít, prosím?“, zazněla otázka prázdnou kanceláří. Honza se neochotně zvedl, vyndal ruku z kapsy a obešel stůl.
„Posaď se, to bude na dlouho.“, pokračovala Terezka. Honza se posadil, a jen letmo si všiml, že knoflíček je už zase rozepnutý. Tentokrát měl výhled hezky shora. Terčin dekolt byl decentní, nicméně ňadra uvnitř kulatá, perfektně plnící košíčky vínového prádla. Honza zatajil dech, a raději se posadil a upřel oči na monitor. Začal vysvětlovat celkem složitou operaci v jednom z programů, a snažil se nevnímat, že si Terezka položila paži na opěradlo židle a začala ho drbat na zátylku a mezi lopatkami. Lehké škrábání jejích nehtů ho ale sem tam nutilo přestat s vysvětlováním a oddychnout si. Terka ho poslouchala, ale v duchu se smála. Jak jednoduché je dostat Honzu do své moci. Je jako poslušné zvířátko. Pozorovala, jak se mu třesou ruce, zapomíná slova, a sem tam se nenápadně prohne v zádech, po kterých mu očividně přejel vlivem jejího drbání mráz.
Ale to jí nestačilo. Chtěla víc! Přestala proto Honzu drbat na zádech, a dala ruku pod bradu, aby se mohla opírat o stůl. Honza se po chvíli uklidnil, a jeho vysvětlování se stalo opět plynulým. Na to ale Terezka čekala. Položila pravačku Honzovi na stehno a posunula ji o kousek výš. Lehce se dotkla boule na džínovině a tentokrát to byla ona, kdo vzdychl. Honza přestal vysvětloval a díval se na ni jako vrah.
„Pokračuj, co dál?“, řekla Terezka, a i přesto, že to tak neznělo, pro Honzu jako by to byl rozkaz. Začal tedy opět mluvit. Terčina ruka se posunula k pásku, který dvěma zručnými trhnutími rozepnula. Honza uznale pohodil hlavou. Pomalu se začínal…uvolňovat? Orientovat ve svém vzrušení? Terka nicméně pokračovala s hraním. Rozepnula knoflík džín, a nechala zip, aby se jen napětím pod ním pomalu rozepl sám. A pak, když byl Honza uprostřed těžkého vzorce, zajela mu rukou do trenek.
Honza se několikrát nadechl, jako kdyby se právě vynořil z ledové vody. Trochu vyděšeně, trochu podezíravě se podíval na Terezku.
„Co to děláš?“ zeptal se a snažil se probrat ze šoku, který mu způsobila.
„Říkala jsem ti, že si to můžeme zpříjemnit. Pokračuj, vysvětluješ to skvěle. Dokonce mě tím pěkně rozpaluješ.“ Poslední větu zakončila kousnutím se do rtu. Ve skutečnosti ji nerozpaloval až tak Honzův hlas, jako jeho tvrdá, nalitá chlouba, kterou jen tak tak objala.
Honza konečně pochopil a nadechl se k dalšímu monologu, když v tom…
„Doprdele!“, zasyčel Honza, když se dveře otevřely a dovnitř vešla osoba, na kterou ani jeden z nich nepomyslel. Uklízečka přišla vynést koše, jako každou sobotu.
Honza se začal vrtět a dal ruce pod stůl, ale Terka ho nepouštěla. Naopak, natočila se tak, aby mezerou mezi jejich těly nebylo nic vidět, a přisunula je oba blíž ke stolu.
„Neboj, nic neuvidí…pokračuj…“, zašeptala a její jazýček se dotkl Honzova krku. Uklízečka už byla v kanceláři, a Honza by se nedokázal obléknout tak, aby ho neviděla. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než pokračovat ve vysvětlování, zatímco ho Terezčina ručka dráždila v klíně. A že v tom byla zatraceně dobrá.
Možná jsem po té týdenní abstinenci přeci jen ráno obšťastnit manželku, pomyslel si Honza, ale kdo mohl tušit, že mě v práci čeká takovéhle překvapení…
Terka si užívala Honzovo trápení. Dokonce ho nechala, aby ji rukou hladil po nožkách krytých džínovinou. Nikam dál ho ale nepouštěla, stále se na něj tiskla, takže měl omezené možnosti pohybu. Uklízečka vešla do jejich uličky a Terčina ruka zrychlila. Uklízečka pozdravila a ohnula se ke dvojici. Honza se ještě víc natiskl břichem na desku. Když tahala koš zpod stolu, byla její ruka asi třicet centimetrů od jho pulzující klády a Terčiny šikovné ručky. Ničeho si ale nevšimla, koš vrátila na místo, a po pozdravu odešla z kanceláře. Jako by to byl signál pro Honzovu chloubu. Terka ucítila prudké pulzování pod svými šikovnými prstíky. V ten moment ale Honzu pustila a téměř bolestivě mu zmáčkla koule. Honza se lekl a zaryl prsty do džínoviny. Cukání přestalo. Terka nehodlala tohle nalité štěstí jen tak pustit. Zábava se teprve rozjíždí. Honza těžce oddechoval a zíral do desky stolu.
„Jsi hrozná mrška, víš to?“ zašeptal.
„Pššt, nemluv…“, odvětila mu a vzala ho za ruku. Téměř ho táhla přes celou kancelář pro dvacet lidí až dozadu. Honza za ní pajdal v rozepnutých kalhotách, a když došli na místo, musel se pousmát. V rohu stála o zeď opřená matrace. Starý vzorek, který sem přitáhl jeden nákupčí. Tolik legend o ní kolovalo, kdo na ní spal, s kým a za kolik. A teď se tam nejspíš jedna legenda stane skutečností.
Terka ji podrazila, aby spadla na zem, a hned poté se otočila k Honzovi.
„Pomůžeš mi i s tímhle?“, zeptala se laškovně a stočila zrak k halence. Honza pochopil a políbil ji. Začal ji pomalu svlékat, knoflíček po knoflíčku odhaloval kousky její alabastrové kůže, poseté pihami, které nesmí chybět žádné nefalšované zrzce. Odkrýval celou krásu vínového krajkového spodního prádla. Jeho horké, hladké ruce hladily Terezku po bocích a zadečku, zatímco polibky se přesunuly ze rtů na krk, kde si dal velice záležet, a pak začaly utvářet vlhkou cestu přes hrudník, bříško až ke klínu, stále skrytému pod kalhotami. Rozepl knoflíček i zip a pomalu je stáhl. Když vykročila, aby je mohl odložit, nemohl si nevšimnout, jak pevné a hladké má nožky. Svaly na lýtkách se leskly v letním světle, na stehnech nebyl jediný faldík. Byly to nohy bohyně.
Terka věděla, jak se mu její nohy líbí. Položila mu jednu na rameno, a nechala ho, ať ji chvíli laská. Poté přitlačila a donutila tak Honzu lehnout na záda. Postavila se nad něj, a dopřála mu tak výhled na celé své tělo, dozdobené pouze vínovým prádlem.
„Jsi nádherná…“, zašeptal. Ona se jen pousmála a začala se pohybovat v bocích. Pomalu přešlapovala v rytmu neexistující hudby, a přitom se hladila po celém těle. Byl to soukromý tanec jen pro Honzovy oči. Pomalu dala ruce za záda, kontrolujíc každý pohyb Honzových očí, a rozepnula si podprsenku. Nechala ji, ať spadne na zem, a chvíli na to dolů dopadly i kalhotky. Terka stála proti Honzovi v celé své kráse. Užívala si, jak její kolega hltá každý centimetr jejího těla. Takhle lačně už na ni dlouho nikdo nekoukal.
Naznačila Honzovi, aby už konečně pořádně ulevil tlaku a sundal si kalhoty. Jakmile tak učinil, znovu se zavlnila, a jen pomalými, houpavými pohyby obkročmo nasedávala. Zastavila se jen jediný centimetr od rubínové špičky Honzovy chlouby, a opřela se o jeho hruď. Lehounce se zhoupla, a ucítila, jak jí mezi závojíčky projela jahoda, následována slastným pocitem. Udělala to ještě několikrát. I přesto, jak moc to chtěla, ještě stále chtěla Honzu zlobit. Nakonec ji ale přemohl vlastní chtíč, a Terka nasedla. Oběma unikl sten a Honza se lehce zatřásl vzrušením. Nemohl z ní spustit oči. Terka se pomalu začala pohybovat. Její drobné tělo se propínalo v ladných vlnách. Její ruce zabloudily ke sponě vlasů a rozepnuly ji. Zrzavé kadeře se rozlily po Terčiných zádech a slunce se do nich opřelo. Zlatavá aura způsobila, že Honza už neviděl kolegyni, ale succubu. Kněžku lásky, bohyni. Její vlasy plály jako ohěň, její tělo se pohybovalo v dokonalém rytmu, a její oči, její ďábelský pohled ho provokoval každým okamžikem víc a víc.
Jeho ruce ji začali hladit po lýtkách, bocích, ňadrech, až došly k lopatkám, krytých zrzavými vlasy. A tam, jako by se Honza ne chvíli probral z extáze. Terezka ani nevěděla jak, ale náhle to byla ona, kdo byl na zádech. Honza se nad ní tyčil s výrazem šelmy. Pohladil jednu nohu od lýtka až po kulatý zadeček, a pronikl do ní. Jeho ruka se pohybovala přes její tělo až ke krku, kde ji stiskl.
„Přeci si nebudu užívat jen já…“ zašeptal a poprvé pořádně přirazil.
...
Slunce se sklánělo k obzoru, Terka s Honzou leželi nazí na matraci a spokojeně oddychovali. Ani jeden nemohl uvěřit tomu, že se milovali téměř celý den. Honza děkoval bohu, že se uklízečka nevrátila, nebo že nebyl i jiný kolega, který potřeboval dorazit nějaké povinnosti.
„No, moc jsme toho nenapracovali…“, povzdechl si a chtěl se zvednout. Terčina ruka ho ale zastavila uprostřed pohybu. Tázavě se na ni podíval.
„Tak to tu asi budeme muset zůstat na noční…“, řekla, stáhla ho zpět na matraci a obkročmo na něj nasedla…


Co myslíte? Byl to skutečný příběh nebo jen bujará fantazie našeho spisovatele?