V horách najdeš, co hledáš

„Ty musíš do hor! Najít v sobě klid,“ říkával, když jsem byla rohozená a nebyl po ruce, aby mne objal. Sedím za volantem a mířím do hor. Jen místo na sever jedu raději na jih, abych byla, co nejdál od vzpomínek. Vyvětrat na dva dny hlavu, odpočinout si od všeho a najít zas vnitřní klid, který mi už pár měsíců chybí.
Z repráčků se line hlasitý Rusted Root a jejich chytlavá „Send me on my way“. Zpívám si a čekám, kdy ti dva za mnou začnou také. A skutečně za chvíli se začne ozývat „hauuu, wauhauuuu“ Ztlumím zvuk, i když vím, že budou stejně zpívat se mnou dál. Cesta ubíhá rychle, pár zastávek na kafe, vyvenčení, misku vody. Pomazlit Bibi a Bolta a jedeme dál. Ke srubu na úpatí Alp přijíždíme ještě před polednem. Teresa odjela se svými chlupáči hned po včerejším závodu a nabídla mi azyl na pár dní. Prý ať na Vanetýna dobíjím baterky a nezabíjím žal prací. Klíče nechává na trámku nad pravou okenicí hned u vchodu do psírny. Teresa je zkušená musherka, jeden z nejpřátelštějších lidí, co znám. Všichni její známí mají dveře otevřené nebo aspoň vědí kam sáhnout pro klíč, když se ocitnou ve zdejších končinách a potřebují přístřešek.
Batoh hodit do srubu, otevřít okenice, postavit na čaj, ukázat psům výběh, naplnit misky a nastlat čerstvou slámu místo pelechu. Vyvenčit, na obchůzce kolem srubu zkouknout už zapomenuté výhledy na údolí a zasněžené vrcholky hor. Počasí je nádherné. Předpověď hlásí sníh a vítr, ale až na večer. Byla by byla škoda neprotáhnout kostry ještě teď. Na běžky se necítím, ale Teres tu má hliníkové saně. Neváhám ani chvíli. Sbalím nutné věci včetně čelovky (člověk nikdy neví a na horách zvlášť), za pár hodin budeme zpět, pak uvařím polévku. Vytahuji postroje z auta a psi už štěkají jak o život, jak se nemohou vyjížďky dočkat.
Rozpačitý začátek jsme rychle překonali, srovnali si tempo a s písní „What a feeling“ na rtech se oddávám té pohodě. Hlavně se nekochat příliš a sledovat značky. Psi nemají trasu najetou a taky nejsme žádní trénovaní borci, ale jen víkendoví nadšenci. Do široka rozkročená na lyžinách v mírném podřepu po hodině už cítím, že svaly nejsou na tento pohyb trénované. Ruce až křečovitě svírají madlo saní. Hlavně nespadnout. Přišlápnout rohožku ať přibrzdíme z kopce, a pak jen mírné serpentýnky s výhledem na protikopec. Čas i kilometry ubíhají. Cestu jsme zkrátili přesně podle plánu, což je dobrá zpráva, protože se obzor začíná kabonit těžkými sněhovými mraky, dřív než jsem čekala. Zbývají jen poslední kilometry a síla evidentně ubývá mě i psům. Do kopců seskakuji z lyžin ať odlehčím náklad a běžím se psy. Poslední část lesem a pak hlavně trefit spojku ke srubu. Vytyčená cesta sice také vede kolem Teres, ale napojuje se až za dalších 5km na příjezdovou cestu, kudy jsme přijeli autem. Vítr sílí a sněhové vločky už si razí cestu k zemi, zatím jen nesměle, ale nenechám se oklamat. „Go, go! “ křičím na psy, teď nesmíme polevit.
Jaké to překvapení, když zaslechnu jak ozvěnu další „Go, go, go!“ Ohlížím se a vidím velké spřežení blížící se ke mne. Nádherné a děsivé zároveň vidět blížící se smečku valících se chlupů s ostrými tesáky trčícími z tlamiček. Byla to jen vteřina no tuším 8 husky ve skvělé kondici za mnou. Lepší místo, kde mě dojet, si nemohli vybrat, pomyslím si ironicky. Tady mě předjíždět není dobrý nápad, cesta se vlní a je obehnána vysokými závějemi. Musher za mnou jako by mě nebral v patrnost. Zdá se, že nás snad zkusí předjet. „Pitomec!“ křiknu si pro sebe a hned zas na psy z plných plic: “Džííííí“ Ostřejší pravá něž bych chtěla, ale moje spojka ke srubu přišla právě včas. Spřežení huskyů prosvištělo rovně po vytyčené cestě včerejšího závodu a zmizelo za stromy. Mé saně se klopí na levou lyžinu, snažím se dorovnat náklonem, ale už cítím, že za pár vteřit bokem políbím zmrzlou zasněženou zem. Pravidlo drž se zuby nechty, protože jinak ti nekompromisně odklušou psi i se saněmi, v tomto případně není naštěstí tak relevantní. Položené saně dva psy prostě v lese na této neprotažené stezce neutáhnou. Psi museli vycítit mou nervozitu, tep mám snad 130 a snažím se rychle zklidnit. Bolí to jak sviňa, mám na sobě jen tenké sportovní kalhoty, co nosím obvykle na běžky. Bibi se ke mne snaží dostat, ale akorát se motá do popruhů. „Klíííd, chlupáči, klííííd. Hned jedeme dál.“ Žádné drama, žádná zlomenina, ale obrousila jsem si kejtičku pěkně. I v takové situaci myslím na blbiny a jediné co mě s ironickým úsměvem napadá, že jsem si modřinu na Valentýna prostě musela vykoledovat. Sice ne od M.P. při drsnějších hrátkách, jak by se mi líbilo, ale pádem na prdel. Zakroutím hlavou a spílám si, že i teď tady na něj myslím, a spěšně se sbírám, rovnám saně, vymotávám psi…
Slunce už zcela pohltily mraky a vítr fičí nepříjemně do obličeje. Ještě že už jsme tu. „Hooooo“ Poslední zákruta a už jsme v cíli. „Stůj!“ Psi zastavili a já je běžím pomuchlovat. „Miláčci moji, máme to tak akorát.“ Odstrojit, podrbat, vydýchat. Ale honem uklidit saně, pověsit postroje a do psince přichystat vše pro čtyřnohé parťáky.
Už víc v klidu přikládám do krbu, svlékám svršky, postavím na polévku a mažu se prohřát do sprchy. Zasyčím bolestí, když proud vody dopadne na odřené stehno. Ale za chvíli si už užívám jen příjemný relax. Zbožňuji to uvolnění, když kapky vody dopadají na moji kůži. Zakláním hlavu, voda omývá můj obličej a odtéká po rozpuštěných vlasech na zadek. Namydlená houba kopíruje křivky mého těla. A zas už jsem v myšlenkách s ním. Jako by tu byl a hladil mne svými velkými dlaněmi v přítmí kamenné koupelny. Jemně obkrouží prsa a potahá bradavky, které jsou beztak z toho vzrušení v pozoru. Ruka na šíji, sklouzne se po krku zas zpět k prsům. Bříško a pak lačně klín. Jen tichý vzdech vypustí mé rty do šumu sprchy. Pravá ruka mne pahorek lásky a pohrává si s pysky, zatímco levá ne a ne opustit ňadro. Užívám si myšlenkové porno běžící v mé hlavě, a přitom masíruji napěněným šamponem své dlouhé čokoládové vlasy. Dnešní fantazie je až kupodivu něžná ale uspokojující. Úplně cítím polibky na mém krku a nenechavé ruce, jak bloudí po mém rozechvělém těle. Tak moc po něm toužím, aby si mě otočil zády k sobě a oběma rukama mne hladil po zádech od ramen až k zadečku. Pomalu přejel půlky a zabrousil rukou až mezi pysky. Otočil si mne zas k sobě, kleknul k mým nohám a lačně pysky nasál svými rty. Ach, úplně cítím, jak ta vousatá tvář touží dohnat mne až na pokraj extáze. Myslím, že by mi to tak rychle nedaroval. Chtěl by si se mnou hrát tak jako já s ním. Ještě by mne chvíli prstil a teprve, když bych prosila, aby se znovu věnoval mému klitu, zabořil by se do klína a do pár vteřin vyburcoval k vrcholu. Ach anooooo, proud vody na mém poštěváčku dokončil to jinak teoretické dílo výplodu mojí fantazie. Dech protkaný znatelnými vzdechy zklidňuji, vypínám vodu a balím se do ručníku. Rozechvělým krokem vykráčím ze sprchy. Malým okénkem vidím, že venku už se žení všichni čerti. Vklouznu do flanelové košile, jejíž lem lehce olizuje moji odřeninu a jen v trepkách vkročím do haly. Hned se zarazím, zády ke mne u plotny stojí chlápek v termoprádle, něco si prozpěvuje a když mě uslyší zavřít dveře, pobaveně prohlásí, aniž by se otočil : „Ty si to teda umíš užít Teres.“ Nezmohla jsem se na nic. Jen tak stojím a přemýšlím, co říct. Nebo čím ho praštit, protože si velmi rychle uvědomuji, že to je ten pitomeček, kvůli kterému jsem si zadělala na parádní modřinu. A tak tam jen stojím, ruce v bok a blesky v očích. „Zahustil jsem tu polévku, mám to tak raději. “ Cizinec se otočí a zatuhne mu úsměv. „Ups“ a opět se zazubí. „Hans, těší mne“ a šine se ke mne podat mi ruku. „Dory, ale my už jsme se dnes potkali“ Chvíli si mě měří pohledem. „Ta neopatrná musherka co sjela ze stezky? “ „Neopatrná musherka?! Sjela ze stezky?! Ještě řekni, že ta, co se vlastní vinou vysekala v zatáčce!“ spustila jsem na něj. „No vjela si do té zatáčky v rychlosti, kterou si nezvládla, takže ano,“ prohlásí klidně. Dívá se mi přímo do očí a jakoby nic si svléká triko. Jako fakt je na co se dívat, ale neuhnu očima ty sebestřednej nádivo. Pověsí triko na štangli nad krbem a kráčí do koupelny. „Dám sprchu a pak to zkusíme znovu, jo?“ mrkne na mne a zaklapne za sebou dveře. Cuknu koutkem úst a zakoulím očima v gestu vyjadřující veškeré mé pohrdání, přestože už jej nemůže vidět. Ještě něco cedím přes zuby, když mi zavolá Teres. „Ahoj holka, jak je u vás? Psal mi Hans, že se počasí zhoršilo o fous dříve, než si myslel a přespí ve srubu. Tak jen abys věděla, že dorazí.“ Jojo už jsem měla tu čest. Vyprávím jí svůj příběh o blízkém setkání se zemí a neodpustím si něco o aroganci. „Počítám, že dostanu i nevyžádanou lekci mushingu“ dodám a už se tomu jen směji. „Prosím nezabíjej ho, postarej se o něj, je to fajn chlap.“ Jen zavěsím, přichází Hans z koupelny jen ručníku kolem beder. Nestačí se divit mojí proměně ze soptící saně v usměvavou holku. „Volala Teres, prý k tobě mám být milosrdná“. „To se mi ulevilo,“ usměje se. „Měla by tu mít někde pánské svršky, které si mohu na večer zapůjčit. Já nechal vše v autě v údolí.“
Našli jsme svršky, navečeřeli se a dlouho přitom klábosili. Ukázalo se, že to není takový kretén, ale docela milý chlap. Milý…. No a docela sympaťák vlastně….a hezkej sympaťák, když nad tím tak přemýšlím…. „Haloooo si tady? “ „Jojo, jen jsem se zamyslela. “ „Dáš si kafe nebo sklenku vína?“ V tu chvíli blikla všechna světla, přestala vrnět lednice….zkrátka celý srub bez proudu. S podivem, že až teď, při takovém bláznivém počasí. Našli jsme svíčky, protože tma by se dala krájet. Čas pokročil k desáté. Atmosféru dokreslovalo naprosté tícho uvnitř srubu a meluzína s občasným klapnutím okenice venku. Přerušila jsem chvilku trapného ticha: „Půjdu to zaspat. Díky za společnost.“ „Prosím nechoď ještě.“ Řekl to tónem, kterému nechceš říci ne, ale víš, že bys měla. „Tak na jednu sklenku vína“ a ochotně k němu sedám před krb. Svezli jsme se na kožešiny z ovčí kůže a jen tak zírali do ohně. Vyprávěli si o psech, veselé i smutné historky. „Je to můj život,“ prohlásil „a to mi komplikuje vztahy.“ O komplikovanosti vztahů bych mohla učit na akademii, ale raději to nekomentuji. „Jsi krásná…“ zaskočil mne. Trochu vyplašeně jsem na něj pohlédla. Políbil mě, a jak to se mnou bývá, to je okamžik, který rozhodne. Pokud líbá jako Bůh a podlomí se mi kolena jsem ztracena. Ale sebehezčí horal pokud tohle nesvede….. Možná ta sklenka vína nebo nenaplněná touha po jiném muži, možná jen touha nebýt na Valentýna sama, nevím…. Zkrátka něžný polibek byl, jak má být a změnil se v dlouhou krásnou symfonii, kdy se rty tisknou a jemně ohryzávají, zatímco se jazyky čím dál směleji poznávají. Už zas se mi zvedná tep. Přitáhnul si mě blíž a zavadil o moje stehno. Bolestivě jsem sykla. „Ježíš promiň, ukaž mi to.“ Stahuji kalhoty na půl žerdi a „chlubím“ odřeným stehnem. „Namažu Ti to hojivou mastí jako omluvu,“ usměje se. Ten úsměv mi tak moc připomíná ten, který jsem tolik milovala, tolikrát prohlížela na fotografiích, než jej definitivně virtuálně rozcupovala a pohřbila v koši. Vida bolest v mých očích, která už dávno není od rozedrané nohy, připojil ještě: „A zvu tě na druhou sklenku výběrového vína z místních sklepů matky Teres!“ šibalsky na mne mrkne. Srdce se vzpírá v dojemném masochistickém boji, že tohle není správné. Tohle přece nemůžu! Vždyť stále ještě miluji jiného muže. Proti tomu stojí racio: „City, navíc neopětované, hoď pro jednou zase za hlavu a užij si to. Žiješ jen jednou.“ Zas se chováš, jak laciná děvka kontruje srdíčko, ale kývnu. Sundávám kalhoty úplně a už zas tu stojím jen ve flanelové košili a kalhotkách. Stáhne mne za ruku k sobě na zem a opatrně, něžně potírá stehno. „Prosila bych i bedra“ pronesu tiše, ale laškovně popíjejíc svou druhou sklenici chutného červeného. Odkládám sklenku stranou, pokládám hlavu na polštář a oddávám se té nenabažitelné něžnosti. Jeho prsty smyslně kloužou po bedrech i zadečku. Vidím jen jeho siluetu, ale vnímám, že vzrušení stoupá na obou stranách. Miluji, když mi muž masíruje zadeček. Ledabyle zajel mezi půlky a pomasíroval vnitřní stranu stehen, lýtka a nakonec i ťapičky. Vrním blahem. Otáčí mne na záda a postupuje zase výš. Obkrouží koleno a stehno až na výstupky pánevních kostí. Obkrouží pupík a ruka zmizí pod košilí. Schová do dlaně moje prsa a chvíli si s nimi hraje. Prohnu se v bedrech, jak je to krásné. A už mě zas šimrá touha v podbřišku. Beru jeho ruku a nasměřuji pod kalhotky do horkého klína. Pochopil, že dnes už je dovoleno vše. Zas mě líbá, tak něžně, až se mi točí hlava. Myšlenky ještě bojují se srdíčkem a slza se mi dere do očí. Jeho rty pevně sevřou bradavky, a pak polibky zasypou celé bříško. Stahuje kalhotky a už jazykem krouží kolem klitu. Definitivně padají všechny obranné zdi korektnosti a už jsou tu jen dvě nadržená těla, žádné výčitky. Pánev mu jde naproti, aby si ten hrášek rozkoše užil větší tlak, jak to má rád. Rukama podepře zadek. Hlava klesá níže a jazyk už rozhrnuje moje závojíčky, aby se smočil ve vlhké pičce. Labužnicky zavrní „hmmmm“. Jazyk vystřídají dva prsty. Vrací se k poštěváčku a rejdí na něm jazykem. Poznal mé nejcitlivější místo a hodlá ho drancovat až k vrcholu. Prsty mi obratně obšťastňují kundičku a já pociťuji ten sympatický vnitřní tlak, jako když se chce čůrat. Dráždí stále rychleji vroubkovanou přední stranu pochvy. Ta kombinace je pro mé tělo vražedná. Vzpínám se, jak divoká klisna, hlasitě křičím „Prosím ještě!“ a on moji touhu vyslyší. Šťávy mi tečou záhyby kolem zadečku. Dlouhé „Aaaaaaaaaaaaaach“ se dere z mého nitra po měsících půstu. Postříkala jsem jeho ruku a vše kolem v mokrém orgasmu.
Přicházím k sobě v touze nechat tento zážitek dotepat. V přitulení už usnout. Ale zdá se, že bude chtít hned srovnat skóre. Nenechá mne odpočinou. Bere mne za zadeček a v plné sile si mne nabodne na své kopí. Projede mnou další vlna vzrušení. Jsem slabá a ani nechci protestovat. Ležím na zádech a rukama pevně svírám polštář. Koušu se do rtu abych nebyla hlasitější než utichající bouře venku. Krásně mě šuká, zavírá oči a zaklání hlavu. Vzdechy prozrazují blížící se vrchol. Včas vyklouzne a s hlubokým vzdechem raněného zvířete vypustí svůj smetanový gejzír na moje prsa. Udýchaně, se spokojeným úsměvem padá vedle mne a pevně mne drží za ruku. „Díky!“ špitne.
Štěkot venku mne nenechá na pochybách, že je ráno. Probírám se zachumlaná do deky před vyhaslým krbem. Snad se mi to všechno jen zdálo. Nikdo nikde. Na stole lístek s pralinkou a kafetem v plecháčku. „Nechtěl jsem tě budit, krásně si spala. Musím psy odvézt do údolí. Trénujeme na Iditarod…. “ Sen každého Mushera, pomyslím si obdivně a bezděčně otáčím lístek. „Pojeď tam se mnou, prosím. “