Úsměv nad knihou

Předpověď počasí slibovala krásný slunečný den, nakonec ale bylo zataženo, s občasným mrholením. Sice bezvětří, ale i to příliš na náladě nepřidalo.
V práci to nešlo vydržet. Naplánoval jsem si neexistující schůzku a šel se projít ulicemi města, pro někoho zaplaveného slunečními louči, ve skutečnosti ale se zataženou oblohou a kluzkými chodníky.

Do takového počasí se vysloveně hodí návštěva knihkupectví. Procházet očima tituly knížek je jako dávat fantazii nový život. Po některé sáhnout a začíst se na náhodné straně je jako někoho navštívit uprostřed života, pozdravit, usmát se, popřát všechno dobré a jít dál. Kniha, která si mě nakonec vybrala, je o ženách. Podrobnosti důležité nejsou, ale šla z ní na mně dobrá energie, bude o ženách, které stojí za to pamatovat si a obdivovat je.

Zatažená obloha při pokračující procházce slibovala podzimní náladu, v hlavě jsem přemýšlel o důležitých věcech, které jsou převážně zbytečné, takže se o ně není s kým podělit.

Stoupal jsem nahoru chodníkem, vedle kostela, směrem k obzoru. Už z dálky jsem si jí všiml, vítr vlál mírně proti ní a díky tomu jsem mohl obdivovat siluetu jejího úsměvu. Svítila nejen sympatickou linií pohybu, jemným úsměvem, pohledem zabodnutým jakoby do nového světa.

Když jsme se k sobě přiblížili, náš úsměv se spojil v jeden pozdrav, kdy i oblakům bylo jasné, že deště pro dnešek už bylo dost.

V duchu jsem ji pozval na kávu do nedaleké kavárny, kde jsme seděli u okna a dívali se na kolemjdoucí spěchající. Já tedy jenom jedním okem, druhým jsem nadále studoval siluetu jejího úsměvu, linie pohybu, s pohledem květiny ve stínu lesa.

Seděli jsme tam a dívali se, nechali kávu dráždit smysly a bavili se tím, o čem se nebaví. Vyslovovali otázky, o smyslu všeho, které není kdy jindy vyslovit. Nehledali odpovědi, pouze hledali další a další otázky, díky kterým mohla květina jejího pohledu kvést, linie jejího úsměvu se vlnit, silueta jejího pobytu v oné kavárně ohromovat.

Těch otázek muselo být mnoho, jako je mnoho kapek deště, který se opět prodíral z oblohy.

Vlastně nebyla otázka ani jedna, po protnutí našeho úsměvu jsme každý šli svým krokem dál, k jinému pólu zeměkoule. Našla si mně ale zpráva, snad od ní, že nemusíme vždy všemu rozumět. Pro tuto chvíli stačil ten úsměv.