Předčítač

Sněhobílé letiště čeká na Tvé tělo. Je úplně prázdné, až na malý polštářek, kterým si chceš podložit hlavu.

Přicházíš z koupelny. Neseš se jako víla, na špičkách prstů se téměř nedotýkáš země. Již z rámu dveří na mě září tvůj úsměv. Nahé tělo se leskne drobounkými krůpějemi vody, kterou jsi se nenamáhala pořádně setřít. Kůže zrůžovělá z horké vody, kterou jsi nechala předehřát své nitro. I tak ti vyskakuje husí kůže, bradavky jsou ztopořené, v očekávání věcí příštích.

Elegantně se pokládáš na záda na lůžko, hlavu natáčíš k mému křeslu.

„Můžeš začít“, špitneš lehce hlasem protkaným vzrušením.

Čtu. Nejnovější část příběhu Lady Clary.

Naposledy po mě hodíš pohledem, ve kterém je zřetelný hřích. Příslib toho, co musí bezpochyby přijít. Zavíráš oči, hlavu si pohodlně narovnáš a necháváš se vést kadencí mého hlasu. Koleno blíže ke mně pokládáš na lůžko, aby mi nemohlo uniknout nic z koncertu ve Tvém klíně.

Tvé prsty ale nejprve tančí po celém těle. Čtu známé řádky a zatím žiji tím, že jsou to mé ruce, které tě hladí. Které mohou obdivovat horkost a hebkost Tvé kůže. Křivky, které vykresluje. Ženskost, která z něj prýští.

Požitek, se kterým si mneš ňadra a hraješ si s bradavkami nutí zrychlit dech. Nás obou. Hrudník se ti začíná více zvedat, vzduch se bere i z bříška, které se propadá dolů. Dlouho se na něm nezastavuješ, známou cestou sjíždíš až na pahorek pod ním.

Hraješ si. Něžně, lehce, elegantně, s požitkem a beze spěchu. Povídku znáš, už jsi ji rychle přelouskla. Víš tak, kdy bude potřeba zrychlit.

Neseme se příběhem. Můj hlas klesá a stoupá, tak jak předepisuje scénář. A ty ho vzorně následuješ.
Byla jsi již blizoučko, na hraně. Ale nenechalas to přepadnout. Udržela jsi to. Stejně jako Lady Clara. Víš, že by to ještě bylo brzy. A tak tak nádherně trápíš mě i sebe dál.

Vzduch v místnosti je protkaný tvým vzrušeným hlasem. Nádherným sténáním. Lehkým, nenásilným, a stejně neskutečně žádostivým. Usilovnou prosbou.

Vlhko v Tvém klíně je nepřehlédnutelné. Tvá čarovná lasturka se leskne krůpějemi vzrušení. Tvé prsty si s ním hrají, roznášejí je po okolí. Vtírají je do kůže. A stále ho nechybí. Nové a nové se rodí.

Prsa se vypínají do stopu. Čím dál více se propínáš v zádech. Zmítáš se ve vlnách, které bičují Tvé zjitřené smysly. Hlas se ti zvedá o oktávu výše. Prsty zrychlují své tempo. Jdeme do finále. Čtu po paměti. Zrakem se vpíjím do Tebe. Ani za nic na světě nechci přijít o tvůj vrchol. Zázrak. X-tý div světa. Na který se mohu dívat neustále a stále jím budu okouzlen.

S druhým orgasmem Lady Jane dosahuješ toho svého. Vypínáš se nad lůžko, prakticky se nad něj vzneseš. Tvůj medový hlas křičí do nebes své vyznání. A s ním odplouvá do oblak i Tvá mysl. V končící bouři ještě chvíli nevnímáš další děj, ale já se i tak snažím číst. Zklidnit své vlastní pochody, napojené na extatický stav Tvého bytí.

Vracíš se na zem. Nebe tě odmítlo přijmout. Odmítlo si vzít Tvoji krásu na nebesa, ochudit ostatní o Tvou přítomnost.

Znovu vnímáš děj a necháváš se unášet klidnějšími vodami jeho konce. I tak podbízivého, slibujícího další podněty. Ostatně, ani Tvé uspokojení nemůže tak rychle vyprchat.

Otevíráš oči. Víš, jak nádherný je na Tebe pohled. Toto poznání prostupuje celým tvým organismem.
Popatříš na křeslo, ze kterého se nesou poslední řádky. Děkuješ mi pohledem.

Ženský orgasmus je magií, která tvoří nadpozemskou krásu. Dáváš mi najevo, že jsi ho stvořila pro mě. Víš, že je mízou, která napájí mé žíly. Poskytuješ mi inspiraci pro to nepolevovat, pokračovat. Jeden je málo. Je potřeba plout na nekonečných vlnách. Trvale. Stále. Životem.


Přestávám snít. Vracím se zpátky do reality. Do svého místa za počítačem. V hlavě se rodící myšlenky na to, kam se s příběhem dál posunout. V naději, že má fantazie přenese někoho jiného do světa jeho vnitřní harmonie a blaženosti. Alespoň na chvíli. Občas. Přechodně. Aby naše dny a noci byly v šedivé realitě běžných dnů lepší, radostnější, šťastnější.