Stopovačka

Kráčel rychlým krokem lesní pěšinou a střídavě koukal na značky na stromech a plánek, který držel v ruce. Tady někde už by to mělo být. Pěšinka končila u houští, ale šipka vyrytá na ní byla nekompromisní. Protahoval se mlázím a i přes jeho praskot slyšel zvon ze vzdálené vesnice, který ohlašoval páteční poledne. Přijdu pozdě, pomyslel si a projela jím vlna rozmrzení, vzteku a strachu. Nerad chodil pozdě a vztekal se na sebe, že nebyl schopen jít rychleji. Na jedné z odboček přehlédl značku a musel se vracet. Šel na první schůzku se svojí Madame a měl strach z toho, jak bude na pozdní příchod reagovat.
Protáhl se houštím a strnul. Ocitl se na malém palouku, který byl zcela obklopen mlázím, kterým se protahoval. Uprostřed, na velikém pařezu, seděla Ona, jeho Madame. Měla na sobě světlé lehké šaty, měla zavřené oči, vzadu se opírala ruce a nastavovala obličejík polednímu sluníčku. Zhluboka se nadechl, udělal posledních pár kroků a došel před ní. Ani se nepohnula, i když musel o jeho přítomnosti vědět. Kleknul si před ni, sklonil hlavu a čekal.
Po chvíli se před jeho obličejem objevila Její nožka v sandálku a jako prásknutí bičem zazněl její hlas. „Jak dlouho budu čekat na pozdrav?“. Sklonil se k její noze, políbil ji na nárt a vysoukal ze sebe pozdrav, který si připravoval od okamžiku, kdy mu poslala zprávu, že se sejdou jinak, než se doposud scházeli. Jelikož se jejich setkání dosud odehrávala v kavárně, pochopil, že dostane šanci stát se otrokem Madame. A za žádnou cenu si ji nechtěl nechat ujít. Což samozřejmě vedlo k trémě. Vykoktal tedy ze sebe slova o tom, že je rád, že svoji Madame vidí a že děkuje za stopovačku, která ho za ní zavedla. Zasmála se a špičkou sandálku mu přizvedla hlavu tak, aby se musel na ni dívat. „i já tě ráda vidím … ale máš zpoždění, jak je to možné, že jsi mě nechal čekat?“. Začal tedy vysvětlovat, co se stalo, ale bylo zjevné, že ho neposlouchá. Po několika slovech ho přerušila příkazem „Zmlkni. Od této chvíle budeš mluvit, jen když k tomu budeš vyzván. Rozuměl jsi?“. Pochopil, že nastává to, o čem tak dlouho snil. „Ano, Madame“. Znovu se usmála. „Svlékni se do naha a slož si věci. A podej mi tvůj pásek.“ Neodvažoval se stoupnout si, takže svlékání bylo trochu obtížnější. Naštěstí toho na sobě moc neměl. Zahlédl její letmý úsměv v okamžiku, kdy si svlékl šortky a ukázalo se že, přesně podle jejího příkazu, pod nimi nic nemá, vyjma pásu cudnosti. Odemknutý zámeček bez klíče mu dala na jejich poslední „civilní“ schůzce. Od rána, kdy jej zaklapl, přemýšlel nad tím, jak jej otevře, pokud něco neklapne.
Za malou chvilku klečel tedy zase před Ní, pokorně, se skloněnou hlavou a páskem na natažených rukách. Přistoupila k němu, Její ruka mu zlehka zatahala za vlasy a vzápětí mu krk obepnul obojek. „Od této chvíle jsi Můj otrok.“ „Děkuji, moje Paní“, zašeptal. Vzápětí přistála na jeho tváři Její ruka. A druhá na druhé. „Nedovolila jsem Ti mluvit. A jsem tvoje Madame, zapamatuj si to už!“. Odmlčela se a chvíli bylo slyšet jen zvuky letního lesa, šumění stromů v mírném vánku a křik káňat kroužících vysoko na obloze. Její hlas teď zněl zvonivým smíchem „Ještě musíme vyřešit tvůj pozdní příchod. Víš, o kolik sekund jsi se opozdil?“ „Promiňte, Madame, nestačil jsem se podívat na hodinky.“ „Ale já ano. Takže to bude 120 ran – 60 na každou půlku. Vstaň.“ Postavil se na nohy a byl rád, že se může protáhnout. Místo pro jeho pokleknutí bylo vybráno (nebo upraveno?) velice rafinovaně. Sice tvořilo rovnou plošinku, ale větvičky na ní byly podezřele rovnoběžné a kolmo k jeho kolenům. Nyní ho přitáhla za kroužek obojku tak, aby na těch větvičkách stál. Dříve než si mohl pomyslet, že si příliš nepomohl, nařídila mu, aby se rozkročil na délku stopy, ohnul a opřel o pařez, na kterém před tím seděla. „Budeš počítat. Žádný jiný zvuk teď slyšet nechci. Tvůj „zpěv“ si užiji jindy. Dnes nebudeme rušit klid lesa. Za každou ránu, která nesplní podmínku, dostaneš další – dokud nebude bez hlesu. Rozuměl jsi?“ Zachvěl se, ale couvnout už nechtěl. Přikývl. Plácla ho rukou přes vystrčený zadek „Odpověz.“. „Ano, Madame, rozuměl jsem“.
Není třeba zacházet do detailů, jisté je, že exekuce trvala dlouho a na jejím konci ho pálil červený zadek, chvěly se mu nohy a tváře měl zmáčené slzami. Ale z jeho výrazu bylo patrné, jak je šťastný. Odložila pásek na hromádku jeho věcí a posadila se zpátky na svůj pařez. „Otoč se“ nařídila mu. Myslel si, že se chce kochat výhledem na jeho rudý zadek. Ale zaslechl lehké zašustění a vzápětí mu přikázala, aby se otočil zpátky a poděkoval jí. Ležela na pařezu na zádech s lehce pokrčenými nohami a bylo patrné, že ty šaty jsou jejím jediným oděvem. Okamžitě pochopil, přece jen již o sobě leccos věděli. Poklekl k ní a jeho slzy se spojily se šťávou řinoucí se z její kundičky. Dal si na děkování záležet, takže uplynula delší doba, než se vzpamatovala natolik, aby mu přikázala uložit věci do batohu, připnula k obojku vodítko a tak se vydali na cestu do bývalé hájenky ležící na kraji lesa, kterou měla na tento víkend půjčenou od kamarádky.