Dvacetčtyři padesát

Na úvod je třeba (asi nejen mladším) čtenářům vysvětlit pointu názvu této povídky. V jednom příběhu Rychlých šípů jsou Mirek, Jarka a Jindra na závěr Tříkrálové koledy pozváni cukrářem do cukrárny. Pořádně se nacpou a když odcházejí, poděkují slovy „tak vám pěkně děkujeme“. A pan cukrář založí ruce v bok a odvětí „jaképak, tak vám pěkně děkujeme, dostanu dvacetčtyři padesát za snězené cukroví“. Formulace „dvacetčtyři padesát“ se u nás v rodině používá jako ironické synonymum k úsloví „není zač“. Kontext může být různý, zpravidla to nemá žádné důsledky, neboli konsekvence. Ale někdy se stane…
Drahá polovička se rozhodla vysmejčit na chalupě kuchyň. Vcelku zbytečná práce, protože pavouci jsou velmi pracovití a vymetat jejich pavučiny je práce sysifovská. Nicméně je dost zarputilá, takže s remcáním a otrávenými pohledy jsem vystěhoval všechen nábytek, který vystěhovat šel. Jedním takovým kusem je bytelná, dva metry dlouhá dřevěná lavice. Spolu se stolem a její kratší sestrou nám ji kdysi dělal soused – amatérský truhlář a neměl důvod šetřit na materiálu ani kvalitě práce. Mnohokrát jsme to ocenili, mimo jiné v situacích kdy stůl posloužil k sexuálním hrátkám v nejrůznějších polohách. Koneckonců, sobotní odpoledne šlo určitě trávit příjemnějším způsobem než úklidem. Milostivá prohnala vysavačem a smetákem pavouky, já jsem jí mezitím otřel vystěhovaný nábytek a začal ho nosit zpátky. Šlo to poměrně rychle a tak jsem mohl za krátkou dobu zahlásit „ještě tuhle lavici a je hotovo“. Na její „děkuji“ jsem utrousil lehce otráveně „dvacetčtyři padesát“. Jak z ní později vypadlo, bylo jí jasné moje rozpoložení i choutky a čekala, jestli tuhle repliku nahodím – a byla připravena.
Jo tak „dvacetčtyři padesát, hmmm….tak tu lavici nech tam, kde je a lehni si na ni na břicho“ pronesla a zmizela z místnosti. Malinko jsem zaváhal, protože jsem takovou reakci nečekal a chuť na nějaké hraní nebyla v danou chvíli zrovna v blízkosti horní amplitudy. Ale zvědavost je zvědavost a narovnat se po tahání věcí sem tam, nebylo od věci. Vzápětí byla zpátky. Přistoupila ke mně a zavázala mi oči šátkem. Začínalo to být zajímavé. Vzápětí jsem cítil její prsty zasunuté za gumou slipů a slyšel příkaz „nadzveni se“. Stáhla mi spodní prádlo a pod bedra vsunula cosi, co způsobilo, že se můj zadek stal nejvyšším bodem v rovině lavice. Ozval se trhavý zvuk fixační fólie a během chvíle jsem byl k lavici přikurtován na stehnech, v pase i přes ramena.
„Tak dvacetčtyři padesát, jo?“ ozvala se lehce výsměšným hlasem. „Jak si přeješ. Dvacetčtyři rukou na rozehřátí a padesát rákoskou. Abys věděl, že se domácí práce dělají s radostí a nepaktoval se s těmi členovci.“ Ani nedopověděla a její dlaň poprvé pleskla o můj zadek. Ne, že by to bolelo, ale bylo to tak překvapivé, že jsem vyjekl. „Ticho budeš. Chci si vychutnat to pleskání. Nemusíš počítat, ale ani nebudeš zpívat, dneska na to nemám náladu.“ Stiskl jsem rty a poslouchal pleskání jejích dlaní po mém zadku, který začínal nabírat správnou provozní teplotu. Potud to bylo i docela příjemné, když pominu lehce ponižující situaci, do které jsem se dostal dříve, než bys řekl švec.
Do tuhého začalo jít v okamžiku, kdy ruce vystřídala rákoska. Při první ráně jsem jen syknul, ale jak začala zvyšovat frekvenci a intenzitu úderů, přestalo pomáhat i zatnutí zubů. Při nějaké desáté nebo dvanácté ráně už jsem to nevydržel a vykřikl. „Tak to ne, kamaráde, to jsme si nedomluvili,“ ozvala se, když další rána dopadl jen slabě, jak jsem ji zjevně vyrušil z nastupující extáze. Zašustěly stahované pracovní kalhoty a za hned na to jsem pocítil, jak mi něco cpe do pusy. Byl to její kalhotky a byly pěkně mokré. A potem to nebylo. „Tak, teď už snad budeš zticha. A začínáme od začátku.“ Pokusil jsem se vyjádřit nesouhlas, ale moje huhlání si mohla vyložit jakkoliv a pohybu jsem nebyl schopen. Rezignoval jsem a uvolnil se. Koneckonců, sílící erekce byla jasným důkazem toho, že se mi to vlastně líbí. Rákoska na mém zadku se zase rozjela a kromě jejího svištění a pleskání o můj zadek se přidaly další zvuky. Její zrychlené dýchání. Nevím, po kolikáté ráně jsem zaslechl, jak ji odhodila na zem a oběma rukama se opřela o můj rozpálený zadek. Roztřásla se v nefalšovaném orgasmu doprovázeném neartikulovanými výkřiky. Zatínala do mne prsty a vydávala zvuky, které zesilovaly i moje vzrušení. Po chvíli se trochu zklidnila. Připraveným nožem (měla to promyšlené důkladně) několika rychlými tahy přeřízla fólii, která mne fixovala k lavici a nařídila mi, abych se otočil na záda. Vytáhla mi z pusy roubíkové kalhotky, postavila se obkročmo nad můj obličej, předklonila se, aby se mohla opřít rukama o lavici u mých boků a mokrou kundu mi přitiskla na ústa a nos. „Lízej,“ zařvala. Nedal jsem se pobízet. Můj osvobozený ocas trčel do prostoru a napětí v něm bylo nevýslovné. Přisál jsem se na její naběhlý poštěváček. Pohupovala se v kolenou a přirážela tak proti mému nosu zabořenému mezi její stydké pysky. Po pár pohybech zůstala dole, přitisknutá na mne. Znovu se roztřásla a začala mne zaplavovat proud horké a voňavé tekutiny. Snažil jsem se nadechnout a zároveň cítil, že k mojí explozi je blízko. Postřehla to i ona a jednou rukou obemknula žalud (prý byl nezvykle tmavofialový a trčel z předkožky) a několika pohyby přivedla k orgasmu i mne. Cítil jsem, jak stříkám obrovskou dávku semene. Držel jsem se oběma rukama okraje lavice, křičel cosi a přál si, ať to nikdy neskončí. Všichni víme, že skončit to musí a obvykle dost rychle. Uvolnila svoje sevření a já se zhluboka nadechl. Otočila se nade mnou a sklonila se ke mně. Její obličej byl ostříkaný mrdkou a spokojeně rozesmátý. Dala mi pusu a zeptala se „tak co, ještě budeš chtít dvacetčtyři padesát?“ Olízl jsem semeno, které mi zůstalo na rtech a s úsměvem odpověděl „že váháš“.