Eskalace (LC 33)

William byl rád, že pojedli v relativním klidu.

Nožka umístěná na jeho koleno a jemně ho po něm hladící byla toliko příslibem věcí příštích. Stejně jako pohled do klína ženy sedící po jeho boku, který se mu naskytl, když zvedla svou nožku do vzduchu, umožňující mu pohled na její opět, či neustále, mokrou dírku lákající ho k sobě. Či úplně rozhalené kimono, když zjistila, co vše mu už ukázala a kam on tak bedlivě směřuje svůj zrak. Jelikož se měli brzy dostavit do salónku, nezlomily ho ani její rázem doširoka rozevřené nohy ani mléko, které si nechala z úst vytéct na bradu a stéci na její nádherná prsa a dolů na bříško. Byl alespoň tak laskavý, že ho z ní poctivě svým jazykem všechno dostal.

William si již během jejich rozhovoru při snídani začal připadat jako postižený nějakou kletbou, neboť jeho penis, který teď už opravdu neměl pouze na vyměšování, ne a ne úplně povadnout do odevzdaného klidu. Když dočistil její tělo, raději rychle prchnul se převlékat, než ji mohlo napadnout něco dalšího. Byl totiž již opět skálopevně nastartovaný.

Tolik k tomu relativnímu klidu při snídani.

Lady Clara a Lord Charles pro ně naštěstí měli, kromě oprášení si společenského kontaktu, pouze obecné informace stran dalšího fungování v jejich domácnosti. S Lady Jane trvale situovanou u nich, dokud si ona sama nebude přát jinak. Jako kdyby například odešla s novým mužem do jejich společné domácnosti. Aby spolu třeba mohli žít na některé z držav, ne daleko od jejich rodového sídla, kterou by novomanželé dostali od Lorda a Lady věnem. Aby se tak mohli vzájemně často a pravidelně navštěvovat.

A když už mluvili o možném stěhování, poučil Lord Charles Williama, že bude v rámci domu přesunut do větší místnosti. S lepší postelí, doplnila Lady Clara. A do Lordových obracejících se očí odůvodňující, že to je proto, aby se všichni v domě mohli v klidu vyspat až do rána. Že si je proto jista, že to patřičně ocení nejen William.

Lord Charles se to pokusil zachránit tím, že spěšně dodal, že Williamovu starou postel stejně již chtěli brzy vyhodit. Své faux-pas si uvědomil do hihňání dvou ženských hlasů skrytých za bílými rukavičkami, zatímco William se i nadále snažil tvářit co nejvíce důstojně. Lordu Charlesovi se pak již dost těžce s neutrální tváří dodávalo, že od Williama, jako svého rodinného příslušníka, samozřejmě očekává, že po dobu přítomnosti Lady Jane v jejich domě bude dokonalý a příkladný gentleman. Připravený splnit její každičké přání a prosbu, doplnila Lady Clara. Načež se obě ženy znovu potutelně rozesmály, zatímco jejich protějšky teď již svorně obrátili oči, jasně si posílaje přes prostor, který dělil jejich sedačky, upřímnou soustrast a chlapské pochopení.

William opouštěl rodinnou sešlost s hlavou jako pátrací balón a jeho myšlenky rozhodně nevážily ani o trochu méně, než když do loveckého salonku dorazil.

Ten den se již nic zvláštního nestalo. William a Lady Jane byli s postupem večera tak unaveni, že Lady Jane mu při posezení v knihovně usnula s hlavou položenou na jeho klíně, kam si ji bezelstně složila, a William se s trhnutím přistihl, že zcela zjevně podřimoval také. Byl tak docela rád, když se Lady Jane ve společnosti Lady Clary odebrala na vlastní lože. I tak mu ten večer tváře ještě jednou zahořely jako svíce, když ho před zraky starší dvojice nepokrytě, plně, políbila na dobrou noc na rty, ručkou si drže jeho nadzvednutou bradu, s přisátím, které hrozilo tím, že se jim nepodaří znovu se odtrhnout.

William odpadl jako špalek. Zvládl ale před spaním ještě provést krátkou úvahu na téma upevňovat nebo ne petlici. Neměl by se tak cítit překvapen, když ho něco nebo někdo vyruší ze spánku.

_______________

Zdálo se to jako sen. Jeho penis se ocitl v nějakém nádherném, horkém vězení. Asi peklo. Protože kromě teplotního dojmu, který si s peklem mohl snadno spojit, byl podroben svůdnému mučení. Horký prostor kolem něj totiž nebyl nečinný. Zlehka se svíral, pulzoval. Jemně ho nasával hlouběji do pekelné jámy. Něco nesmírně jemného a vlhkého přejíždělo po jeho citlivé kůži. Přestože to nikdy nezažil, spojil si tyto vjemy s představou, že se ocitl v ústech. V ženských ústech. A jeho pospávající mysl briskně doplnila na místo neurčitých obrysů tvář Lady Jane.

Vize tím neskončila. Pokračovala. Začala být intenzivnější. Hmatatelnější. Možná i proto, že se mu do snu vloudil i obraz toho, jak je pevně podchycen dole, u kořene, a proto, že ústa zrychlila. Zintenzivnila sílu i rychlost sání a pohybů po jeho délce.

S varovným šokem si uvědomil, že by se měl rychle probrat, pokud chce zabránit tomu, aby se neopakovaly nemilé příhody z doby, kdy byl opravdu ještě dospívající kluk a poprvé se zamiloval, do starší sestry jednoho svého neoblíbeného spolužáka. Paradox, ke kterému při těch vzpomínkách došel, a sice, že Lady Jane je té dívce neskutečně fyzicky podobná, mu pomohl v tom prudce se probudit.

Akorát v čas.

I vlastně příliš pozdě.

Jeho probuzený mozek zaregistroval pulzy, jejichž zdroj se nacházel na jeho čím dál vytěžovanějším místě, a pak již jen zachrčel, sevřel prostěradlo, které svíral v obou dlaních, ještě pevněji, a s hlavou nadzvednutou v krku nevěřícně mžoural na čupřinu tmavých hlasů nacházející se tam, kde ideálně měl vidět svoji noční košili. V horším případě, při jejím nechtěném vykasání se, svůj neposlušný úd. A pokud by se jeho noční můra vyplnila, i erupci, které již nešlo zabránit.

Takto podle mlaskavých zvuků, sání a díky svému bdělejšímu stavu, který mu potvrdil, že jeho sopka se vskutku nachází v nějakém pouzdře, se rychle snažil ujistit sám sebe, že opravdu právě vyvrcholil do cizích úst. A jen jedna žena v okolí měla zrovna takovéto vlasy.

Když se k němu vyšplhala po jeho horní části těla, dosud krytého vadnou noční košilí, a podívala se mu s úsměvem do přepadlých očí, pochválila ho Lady Jane za to, jak je statečný, že si za sebou dnes na noc nezavřel petlici.

Když se William trochu šíleně rozpačitě rozesmál, utnula Lady Jane jeho projev pobavenou notickou „Měl bys ale vědět, že Lady Clara byla naštěstí tak rozumná, že nijak neprotestovala, když jsem se k realizaci jejího nápadu takto tě probudit iniciativně přihlásila. Jinak by se ho totiž ujala uvést v život sama.“

Rázem mlčenlivý William zírající do stropu se po nějaké chvíli ticha, rušen pouze tím, že Jane mu rozepnula knoflíky u košile a nehty škádlila kůži na jeho hrudi, přece jen, po mohutném polknutí, odvážil zeptat „To jako vážně?“.

„Naprosto“, ujistila ho jeho milá beze stopy studu či rozpaků a uzardění svědčící o tom, že by se mělo jednat o něco divného, nepatřičného. Něco, s čím by ona měla mít alespoň minimální problém.

„Hrozně tě chce ochutnat“, vysvětlila Williamovi jako malému žáčkovi, který ani opakovaně nepochopil velmi jednoduché zadání.

„Je první v dlouhé řadě čekatelek“, dorazila ho finálně, jako by tím zpečetila jeho osud.

„A ... a tobě to vůbec nevadí?“, otázal se jí William nevěřícně.

„Vůbec ne“, prohlásila Lady Jane konverzačně. „Budu velmi potěšena, když se jí této pocty dostane jako druhé“.

Pocty? Copak mi dva nechceme tvořit pár? Ve Williamově mozku docházelo k třeskutým kolizím, jako by do sebe právě nabouralo několik koňských drožek.

Lady Jane, jako by si to právě uvědomila, podívala se rozhodně na Williama a kategoricky prohlásila „To samozřejmě neznamená, že si na tebe neuplatňuji svá výsostná práva!“.

Že to vyznělo velmi sebestředně, bylo ihned jasné i jí, takže rychle povolila tvrdý výraz, a nesměle dodala s hlavou opět položenou na jeho hrudi „Pokud to samozřejmě budeš i nadále cítit stejně jako já.“

„A tady to ... hmm ... sdílení?“, nadhodil William, nevěda, jaké slovo vlastně použít.

„Lady Clara a Lord Charles“, začala Lady Jane po chvilkové odmlce, aby si srovnala, co přesně chce říci, „mají ke mně oba naprostou přístupnost. Máme k sobě ... no prostě .... velikou fyzickou přitažlivost ... A Lady Clara ji zjevně, a upřímně, naprosto logicky, cítí i k tobě ... A Lord Charles není proti ... A i když to celé je šílené, prostě si jsem naprosto jista, že oni dva mají sebe ... a nic to nedokáže změnit ... a že i když i náš vztah nebude úplně vyhraněný ... standardní ... bude stále svým způsobem naprosto věrný a upřímný ... a že bychom i tak mohli mít sebe stejně, jako je tomu u nich ...“.

„A co se týče dalších žen tady nebo jinde“, dodala ještě po další odmlce, „no, jsi prostě jako tvůj strýc ... se vším všudy ... a proto nemám ani žádné pochybnosti o tom, že ony pro tebe vždy budou jen zdrojem ... hmm ... potěšení ... radosti ... hrdosti ... že jim jsi schopen dát něco, co je speciální, výjimečné ... ale vždy to bude jen zábava, vzrušení, uvolnění ... ne láska, odevzdanost tomu druhému. A ony to tak také budou cítit, budou to vědět, respektovat ... někdy už prostě jen proto, že jsou i ... (bylo vidět, jak Jane hledá to správné slovo, aby je nijak nedehonestovala) ... na jiném stupni společenském žebříčku ...“.

Bylo na ní vidět, že není úplně spokojena s tím, jak zvládla ten konec, ale William ji plně chápal. A nijak to nemínil použít proti ní. Sám to cítil úplně stejně.

Neměl důvod se ohraňovat. Nějak se nad tím, co slyšel, pozastavovat. Příliš se divit. Vždyť mu vlastně jinými slovy řekla to, co do něj nenápadně, a občas i naprosto otevřeně, hustila přes týden Suri. Upřímně, jediný, s kým se mu to zdálo „zatím“ tak divné, zvláštní, nepřirozené, byla právě Lady Clara. A to i přesto, že ho přitahovala. Nejen fyzicky.

Ještě stále se v tom trochu babral, když Lady Jane opět zvedla hlavu a přitáhla si pohledem jeho oči.

„Začínám se taky dost podobat Lady Claře. Taky se mi líbí se dívat. Být viděna. Užít si neotřelé. Neobvyklé. Nejenom ve dvou. A bojím se, že aby nám to mohlo spolu fungovat, budeš muset být stejný, jako my. A jako je Lord Charles.“

William si ji jen k sobě mocně přitáhl. Pevně si její hlavu přitiskl na svůj hrudník. Hrál si s jejími vlasy, tak nádherně vonícími. Ve svém mládí a jisté neprotřelosti, neznalosti, pro něj nebylo těžké to pojmout tak, že když jsou zde takové předpoklady, tak aby s ní mohl být, tak prostě bude takový, jak ona chce a potřebuje, ne? Z toho mála, co zažil, nezískal žádný dojem, že by se měl bát svého osobního odporu. Vždyť jen co to měl za myšlenky stran Mariany?

Protože měl utkvělou myšlenku, že by nebylo moudré i nadále mlčet, že Jane potřebuje poznat, že ji chápe, neodsuzuje její názory a souzní s nimi, zkusil to s „Chápu. Pokusím se.“ A do jejích očí, které k němu obrátila, se pokusil co ještě nejpevněji a nejjistěji dodat: „Opravdu!“.

Viděl, že mu věří. A je potěšena. V očích však měla tázavý výraz a viděl na ní, že potřebuje ještě nějaké další ujištění. Rychle přemýšlel, co by to tak mělo být.

Předešla ho otázkou.

„Uděláš pro mě tedy prosím tě něco?“, zeptala se v rozpacích.

„Samozřejmě“, vypadlo z něj rovnou. „Co by to mělo být?“.

„Potřebuji tvá ústa“.

________________

Zrádné myšlenky se mu začaly rozbíhat směrem k jeho nedávno ještě pevným přesvědčením. Nutil se je stopnout, věděl, že jsou již minimálně zviklané, nalomené, ne-li úplně vyvrácené. A aby své vůli pomohl akcí, přetočil Jane, která radostí vykvíkla, rychle pod sebe na záda.

Bylo znemožněno ji rovnou začít líbat, protože Jane rychle využila možnosti, kterou jí toto přetočení nabídlo, a přes hlavu mu iniciativě rašplovala dolů z těla noční košili. I tak se ponořil do jejích úst tak rychle, jak jen to bylo možné.

Jelikož však měl obavy, aby nepojala pochybnosti o tom, zda její prosbu správně pochopil, tentokrát polibek dlouho neprodlužoval. Tedy, jak se to vezme. Její ústa opustil rychle, ale směrem dolů do finálního místa určení se snažil postupovat pomalu.

Líbal její tváře, čelist, krk, horní část hrudníku a když dorazil až k prsům, definitivně se na chvíli zastavil.
Jejím rozkošným terčíkům prostě nešlo neodolat. Vábily ho, lákaly ho. Připadal si jak jelen v říji přitáhnutý vábničkou, když popatřil na ty tuhé sloupce, tak masité a vystupující tak daleko před její plná ňadra. Prostě je musel vzít do úst. Lehkým skousnutím vyzkoušet, jestli jsou opravdu tak tvrdé, jako vypadají. Nasát je do úst, pohrát si s nimi špičkou jazyka. Povzbuzen jejími pozitivními reakcemi, kmital rychle po jejich spodní hraně. Vysloveně ho k tomu vybízely. Jeho ruce přitom musely těžkat její polštáře, svírat je v dlani, nadzvedávat si je do svých úst.

Zdržel se tam tak dlouho, jak jen vydržel, dokud mu už nepřišlo divné, dokola opakovat ty stejné věci a nic nového jej již nenapadalo. Jane ho přitom vískala ve vlasech. S rozkošným očekáváním nadšeně pozorovala jeho objevitelské rejdy.

Začal se zase přibližovat ke zdroji vůně, která se mu snažila omámit mysl. Přes ploché bříško k drobnému pruhu pokrytému jemným chmýřím uprostřed jejího klína. Když líbal její hladkou kůži vedle něj, ucítil na jazyku droboulinké zdrsnění. Metaforou vlastního holení si uvědomil, že musí být velmi čerstvě oholená a kdyby tomu tak nebylo, její porost by zcela jistě byl rozsáhlejší. Trochu se oddálil a po bedlivějším zkoumání usoudil, že byť to není velký rozdíl, i proti včerejšku mu přišlo, že poslední procedura musela proběhnout těsně před tím, než k němu šla, nebo včera večer.

„Nad čím přemýšlíš?“, dolehl k němu její zvídavý, laskavý dotaz.

„Ty jsi ... tady dole ...?“, začal rozpačitě, nejistý si tím, jaký pojem by vlastně v jejím případě měl použít. Snad i díky tomu, že jí lehce přejížděl podbřišek bříšky prstů, aby pohmatem prozkoumal její kůži, pochopila, na co se jí to ptá. Začepýřila se a uličnicky přiznala „Než jsem sem šla. Doufala jsem ... a chtěla jsem, abys to měl co nejkomfortnější“.

William raději nepřemýšlel nad tím, jak dlouho již asi je vzhůru, i s ohledem na to, že za okny bylo přinejmenším dosud šero. Na nic dalšího se také již nevyptával, a raději opět sklonil svá ústa níže.

Teď již zamířil přímo tam, kde se pod posledními chloupky rozbíhala dolů puklina narušující celistvost její pokožky. Její doširoka rozevřená kolena, skrčená směrem k hlavě, mu poskytovala velmi detailní, intimní pohled na prostor, o kterém prostě nemohl uvěřit, že je vstupem do hlubin, které ho jsou schopné téměř celého pojmout.

Přestože se její stěny mírně rozevíraly od sebe a byla viditelná drobná průrva, byla proti jeho objemu tak nepatrná, že vyhodnocení odhadem přeměření hovořilo o nemožnosti. Nebo o zázraku, který se musel při každé úspěšné penetraci dít. A když si kdovíproč uvědomil, že odtud se musí rodit děti ... čelo se mu pokrylo drobným potem.

Tyto roztodivné úvahy a myšlenky ho nemohly zastavit. Magické místo ho lákalo jak masožravá rostlina svoji kořist. Krásou, tajemností, vůní. Zřetelným nektarem, který pokrýval její květinku a vyvěral z ní ven. Neznaje, zda existuje něco jako správný postup – Suri ho se smíchem odbyla, že mu nebude kazit radost z prvního objevování, pokud se je podaří ho k němu přesvědčit – řídil se tímto ukazatelem směru a zlehka zkusil přiložit svůj vysunutý jazyk ke spodní části otvoru.

Do rozevřeného chřípí ho její vůně udeřila naplno. Dívaje se jí do očí, které ho bedlivě pozorovaly, zkusil nabrat část její šťávy na svůj jazyk a přenést ji do svých úst. Když už se do toho dát, tak se vším všudy.

Nijak netrénovaný se mu to nepodařilo úplně tak, jak zamýšlel.

Jeho jazyk učinil mnohem delší cestu.

I díky tomu, že se zanořil trošičku dovnitř.

Překvapen ho nechal putovat dále, aby ho pak prudce vyprostil, šokován tímto poznáním a tím, že jeho odhadovaný postup tak hanebně selhal. Zahnutá špička se rychle schovala zpátky v jeho ústech a jeho mozek se snažil přejít na analýzu chutě prvního kontaktu s neznámem. Bránil mu v tom éterický pohled na Jane, která slastně zavřela oči, otevřela ústa a hlava jí s těžkým výdechem spadla zpátky na postel.

Ale byla hned zpátky a William zíral, jak si Lady Jane vehementně pěchuje jeho polštář pod hlavu, aby se mohla neustále dívat s oporou pod svojí hlavou.

I proto, že jeho analytický mozek odmítal udělat závěry pouze na základě prvního, neúplného odběru, William podporován pohledem Lady Jane se ponořil znovu. Teď již záměrně směřoval mezi rozevřené záhyby jejích úzkých pásů kůže a zkusil svůj jazyk vtlačit dovnitř. Šlo to úplně hladce, a i kolem něj (stejně jako jeho třetí nohy) se její stěny rozestoupily a nechaly ho se uschovat uvnitř jejích sametových prostor. Bylo to podobné, jako kůže v ústech, tady ale navíc k němu byla mnohem blíž, všude kolem něj. Měl neustálý dotek. Dotek, který zásobil jeho lakmusový papírek kvanty sladké, lepkavé hmoty, kterou prostě musel vysát. Přenést ji do svých úst. A aby se jí zbavil, polknout.

Nezůstalo ani u druhého zkušebního vrtu.

Lady Jane se zatvářila tak omámeně, a tak usilovně mu přitiskla hlavu ke svému klínu, že bylo jenom naprosto logické technologicky postupovat tak, že finální výrok učiní až na základě pořádného sbírání dat.

A tak William zůstal tam, co byl, se rty přisátými kolem jejího vstupu a jeho jazyk začal rejdit vevnitř. Naprosto přirozeně následoval dalšího svého instinktu a jeho ruce, ležící dosud spojené pod tělem u krku, se vydaly výše, prosmýkly se pod stehny Lady Jane a přidržely si ji za pas.

Jeho mozek fungoval stále aspoň natolik, že ho přesvědčoval o tom, že má být důsledný, metodický. A tak se William snažil nespěchat a spíše zjišťovat, jak hluboko dokáže dostat jazyk. Jak moc ho může zakroutit. Jak jeho pomocí může roztáhnout její ochranné bloky od sebe. Zkoumat, kolik skrytých zákoutí se může skrývat uvnitř.

A v momentě, kdy ho osvítilo poznání, že tato jeho aktivita je podněcována, povzbuzována chutí jejích šťáv, kterých bylo tolik, že již začínal mít úplně zalepená ústa i hltan, drobná ručka jako had sjela po jejím bříšku a její prst skončil kdesi těsně nad jeho ústy, kde učinila jakési rychlé – snad krouživé? – pohyby.

Další, bezprostřední, Williamovi vjemy hovořily o tom, že se topí.

Šokovaně zkusil trhnout hlavou vzad, když na jeho jazyk vystříkla záplava tekutiny a trochu se mu i povedlo oddálit hlavu, jen proto aby dostal další zásah přímo do tváře, zásah, který ho přinutil zavřít oči, a pak si již Lady Jane jeho hlavu nekompromisně vrazila zpátky tam, co byla, a Wiliam, více se nebránící, hltal, hltal a hltal.

Když Lady Jane konečně povolila impulzivní, nekontrolované přitažení si ho svojí rukou, stihl se William již natolik otrkat, že možnosti úniku ihned nevyužil, a ještě chvíli již značně poklidněji vylizoval doznívající paprsky její erupce. Pak se však milerád odtáhl, protože opravdu potřeboval důkladně polknout vše, co mu ještě zůstávalo v ústech a hřbetem ruky si aspoň trochu otřít ústa a opatrně si pak očistit i oči.

Na Lady Jane byl úctyhodný pohled. Dýchala, jako by se právě snažila dohnat koně utrženého z úvazu. Její hrudník, ta nádherná prsa, i ploché bříško pracovaly jako zběsilé. Jednou rukou si ho smyslně hladila, druhou nějak již dokázala dostat na čelo, takže si s ní právě zakrývala oči. William proto vrátil pohled přímo pod sebe a definitivně vyřešil tajemství potopy, která nastala i při jejich styku.

Jakmile se na něj Lady Jane znovu podívala, výrazem hovořícím o její naprosté spokojenosti zřetelně říznutým rozpaky a uličnictvím, neváhal se jí William potutelně zeptat: „Tohle je normální?“.

Lady Jane se zvonivě rozesmála, až se z toho rozkašlala.

„U mě ano“, připustila pak, když konečně zase našla dech a začala si Williama přitahovat zpátky nahoru.

„Budeš mít zájem znovu, že ano?“, otázala se ho s neskrývanou obavou a snad na posilnění své pozice její ruka již našla Williamovu nebetyčnou erekci.

„Rozhodně“, prohlásil ten tak sebejistě, jak jen byl schopen, a i přesto věřil, že rozhodnost v jeho hlase stále nebyla tak ocelová, jakou oplýval ve svém mozku. A bylo vlastně jedno, že mu chutnala, moc. Udělá to kdykoliv, rád, znovu, jen proto, aby ji viděl znovu v takovémto stavu.

„Později“, ujistila ho o tom, že její potřeby rozhodně nejsou trvale uspokojeny. Pro tuto chvíli si ale již Williama zavedla dovnitř.

William si vybavil jinou ze Suriných pouček. Tu hovořící o tom, že pokud se mu povede ženu opravdu uspokojit, ta může potřebovat čas na oddech, na odpočinutí si, nebo třeba by on neměl očekávat, že se takovýto stav u ní bude vyskytovat brzy znovu.

Lady Jane, alespoň pro tuto chvíli, byla ale zcela jiný případ a William tomu byl jen rád. Pokud mohl mluvit za sebe, on se již cítil odpočatý a při síle a nabuzený vrcholem Lady Jane měl rozhodně zájem dopřát si sám ještě jeden. Ideálně hluboko v jejích hedvábných síních. A co tak mohl soudit podle toho, jak žádostivě si ho Jane přitiskla k sobě a omotala mu nohy kolem boků, ona jeho přání bezmezně sdílela.

Bylo to ... převratné? ... hranice bořící? ... světoborné? ...

William to nebyl schopen přesně nazvat, ale akt, který trval nesrovnatelně déle, než všechny předchozí, akt ve kterém se spolu hýbali jako dvě loďky na vodě, ve kterém ani na okamžik neopustil její náruč, akt, ve kterém vydržel, přestože se jí velmi brzy prohnal krátký, rychlý vrchol, který ani jednoho z nich nijak nevyrušil z konceptu, aby ho pak po patřičně dlouhé odmlce vedla k tomu, zrychlit do cílové rovinky, aby tam byl zároveň s ní, aby potom v křeči zachvátivší jeho napjaté svaly stříkal do ní proudy a proudy svého semene, zatímco se kolem nich rozlévalo její mokro, pro ten se těžko hledala slova.

Když ji pak něžně hladil na tváři a ve vlasech, aniž by ani jeden z nich projevili zájem se rozpojit, energie jejích rozzářených očí a ruce hladící ho smyslně po zádech by ho dokázaly postavit na nohy i ze smrtelné postele. Když pak jeho pohaslá erekce konečně neochotně opustila její útroby, dokázali se díky tomu nějak sesbírat a rozejít se v radostném očekávání, že se zanedlouho potkají u snídaně.

Rychlý pohled za sebe na lůžko hovořil o tom, že je opravdu zralé na odpis.

_____________

Když však William sestoupil po schodech dolů k jídelně, kde se měla podávat snídaně, musel si připustit, že trošičku zdrchaný se přece jen cítil. A jako na potvoru k němu z druhé strany mířila energická Lady Clara, která to na něm neomylně poznala. Její záškodnický výraz a pobavená poznámka, že je budou muset s Lady Jane asi na nějakou dobu rozdělit, aby si William mohl zachovat alespoň trochu sil, Williamovi vehnala červeň do tváře. Netušil, co ho to popadlo, ale prostořece, ale naprosto v dobrém rozmaru, odvětil „Aby mohla brzy přijít Vaše chvíle, že ano, Má Paní?“.

Když si uvědomil, co právě vyslovil, byl okamžitě ochoten proti sobě obrátit svůj kord.

Lady Clara se ale neurazila ani v nejmenším, naopak se velmi potěšeně zasmála, poplácala Williama po tváři a ujistila ho „Jsi mladý, chlapče. Když to tvůj strýc zvládne denně, a často i víckrát, velmi bys mě zklamal, kdybychom z tebe ještě dnes toho hodně nevyrazili. A to i přesto, že naše drahá Jane jistě bezezbytku využila toho, že jsem ji nechala můj nápad realizovat v její vlastní režii.“

Než se William byl schopen vzpamatovat, jasně mu naznačila, že jí má otevřít a přidržet dveře, načež majestátně zaplula dovnitř.

William s rozpaky zabojoval tím, že se vrhnul na jídlo, jako by týden nejedl. Když však do sebe naládoval ohromné množství míchaných vajíček proložených plátky opečené slaniny a sousty vynikajících klobásek, uvědomil si, že ho zbylá trojice sedící za stolem, chovající se příkladně zdrženlivěji, bedlivě pozoruje. Vlastně dvojice. Lady Jane s rozkošným, umírněně hříšným pohledem schovaným za skloněnou hlavou a mírným ruměncem, Lady Clara se zamyšleným, potutelným výrazem. Lord Charles, jehož talíř byl již také z většiny vyprázdněn, si nezaujatě četl noviny. Stále byl však na první stránce, což u něj bylo s ohledem na čas, který již uplynul, nezvyklé.

William si nemohl pomoci, ale pod přívalem hříšnosti směřovaným na něj dvojicí párů očí opět prudce zrudl a jasně začínal cítit, že kalhoty mu brzy budou příliš těsné, pokud to nedokáže nějak zastavit. V duchu se začal rychle proklínat za svoji neopatrnost, protože záblesk v očích Lady Clary doslova zalil prostor oslňujícím světlem. Nasucho polknul ihned, jak se Lady Clara spiklenecky nahnula k Lady Jane, a raději moudře rovnou odložil vidličku na prakticky vyleštěný talíř.

„Má Milá“, oslovila Lady Clara Lady Jane mile, „byla byste tak laskavá a pomohla mi v demonstraci toho, že se ve svých úsudcích velmi, velmi zřídkakdy mýlím? Pokud vůbec?“.

Ve Williamovi by se krve nedořezali.

Pokud by tedy neomylně nezamířili tam, kde krve zase začal být přebytek.

„Samozřejmě“, ujistilo to dobré děvče Lady Claru bezelstně.

„Skvěle“, pronesla Lady Clara nadšeně, hbitě tleskla a jedním dechem dodala „Nechte nás o samotě.“

Do vytrácení se sloužících Lord Charles s nadzvednutým obočím pomalu, klidně, nenuceně skládal noviny, zatímco William rozdýchal bobtnající paniku. Jakékoli pokusy umravnit svoji erekci ale byly naprosto marné, a tak se chca nechca naopak musel na židli zahnízdit, aby ulevil počínajícímu nesnesitelnému tlaku.

„Buďte tedy tak hodná, Má Milá“, vyzvala Lady Clara jakoukoli paniku z neznámého nebezpečí nejevící Lady Jane, „a postarejte se o mého muže. Myslím, že místo pudingu si dáme dnes ráno něco mnohem lepšího.“ A aniž by čekala na nějakou reakci od kohokoli z ostatních, beze spěchu odložila svůj ubrousek stranou a nečekaje na případný projev gentlemanství, kterého by se nyní stejně zjevně nedočkala, sama si pomohla od stolu a elegantně vstala.

William hodil rychlým pohledem ke svému strýci. Viděl bílou, sevřenou čelist. Tvrdý výraz v očích. Ale jinak neochvějný klid, se kterým sledoval jednak svoji ženu chystající se obejít stůl, jedna Lady Jane, která také začala vstávat ze židle.

William proto přesunul svůj pohled k ní a přestože našel rozpaky, tak také neústupnost, poťouchlost a povzbuzení. Odhodlání, se kterým se pohledem ještě chvíli upřeným na Wiliama vydávala k jeho strýci. Aby před ním zůstala stát a něco mu tiše řekla. William to nemohl slyšet, ale dle pohybu rtů se domníval, že řekla „Pro Ni“. Na ta slova Lord Charles odsunul svoji židli od stolu a natočil se i s ní směrem k Lady Jane, která pak bez zaváhání klesla k jeho nohám. S pohledem ještě jednou láskyplně věnovaným Williamovi činila cosi v klíně muže sedícího před ní. William odvodil, že vytahuje ven jeho pyj.

A jakmile se k němu sklonila a její hlava zmizela pod deskou stolu, zastavila se brzy v pohybu, aby se zase vrátila výše a znovu klesla. A opět zopakovala stejné pohyby. William s bušícím srdcem a kopím jako obaleným v rychle tvrdnoucí sádře proto raději obrátil zrak k Lady Claře, o které věděl, že již stojí po jeho boku.

A byl překvapen.

Poprvé viděl v její tváři, byť velmi umně skrývané, rozpaky, nejistotu, obavy z toho, že jsou na Williama příliš nátlakoví, takže by ho nechtěně mohli zlomit. Odradit. Odehnat.

Tomuto pohledu se nebyl schopen bránit. Odporovat mu. Vymezit se.

S jistou mírou fatality se tak pokusil nasadit uklidňující ji výraz, který nepochybně nemohl být stoprocentní, když nebyl podepřen tím, že by se tak sám cítil, i on však odsunul svoje křeslo dozadu a natočil se s ním k Lady Claře, trochu zády a bokem k čelu stolu.

Ještě se ani nestihl úplně srovnat, když měl ústa Lady Clary u svého ucha.

„Děkuji Ti. Budu Ti vždy nesmírně vděčná.“

Ozvěna jejích slov stále ještě rezonovala jeho zdánlivě prázdnou hlavou, ze které se mozek přesunul neznámo kam, když již byla na kolenou u jeho nohou. Asi do mých kalhot, domníval se William, neboť tam jeden jeho orgán myslel za něj. Podle toho, jak se chvěl nedočkavostí, vyhecovaný neuvěřitelností celé situace, mu bylo jasné, že nemůže vydržet příliš dlouho. Lady Clara to pod svými dlaněmi zjevně dobře cítila také. Pro odlehčení situace proto k němu s předstíraným rozhořčením prohodila „Kdo ti šil tyto nemožné kalhoty? Vždyť ti v nich vůbec nemůže cirkulovat krev! Ještěže již dnes přijede krejčí vzít ti míru na nové.“

Williamův pokus o zasmání byl postižen křečí, mnohem více se mu proto ulevilo, když Lady Clara bez katastrofy rozepnula jeho opasek a knoflíky jeho poklopce, rozevřela je stranou a z útrob jeho prachbídného krytu vylovila ven jeho přeplněný úd. William s překvapením zjistil, že nedržen v takto těsném sevření, hned se mu lépe dýchá. Pocit ulehčení byl však rychle setřen omámeným pohledem Lady Clary a doslova vzdáváním holdu bohům, s takovou něžností se dotýkala jeho jemné, napnuté kůže. „Je tak nádherný“, vydechla tiše. „Úplně jako Lord Charles“.

William si ani netroufnul myslet na to, co by tak mohl odpovědět. Raději pevně sevřel sedadlo své židle v obou dlaních a pořádně se do ní zapřel.

Lady Clara ho nejprve oblízla od kořene až po špičku. William jenom sykl. A vzápětí se nadzvedl, neboť Lady Clara zjevně nebyla spokojena s možnostmi pohybu, takže mu, s jeho spoluprací, vehementně stáhla kalhoty až ke kotníkům.

Nyní už si mohla chytit i jeho koule tak jak chtěla, nasměrovat si tímto úchopem azimut vztyčení dále od Williamova těla a seshora kolem něho obalit svá ústa.

Neskutečně hluboko, neskutečně těsně kolem něj. Zarazila ji až jakási zarážka na konci její ústní dutiny. Nebo snad až v jejím hrdle. William vydechl a za chvějícími se víčky se mu protočily panenky. Měl strach, že dřevo zpod rukou vyrve.

Sála tak mocně a pohybovala se tak pomalu vzhůru, že se divil, že se neodlepil od země. Nechápal, jak je možné, že nálož zatím zůstala na svém místě.

Když dosáhla až vrcholu, sání povolila, a aniž by ho nechala vyklouznout, objela ho jazykem uvnitř svých úst, zatímco ho pohonila rukou. Naštěstí sevřela i dlaň ukotvené ruky, takže jeho deroucí se masa byla ihned zastavena v postupu. A takto si s ním nějakou dobu hrála. Myšlenka na to, že by se to třeba nemuselo podařit a mohl tak být prokázán její omyl, tak tu již William velmi dávno pustil z hlavy. Nebyla otázka jestli, pouze kdy.

A neudělala mu to lehké.

William zažíval mučení nejtěžšího stupně. A přesto byl přesvědčen, že zemře jako šťastný muž.

Nohy se mu chvěly. Ruce křečovitě svírající židli také. Tělo mu poléval pot.

A pak, zničehonic, prudce napínaná tětiva praskla. A s tím Lady Clara povolila sevření svých prstů.

William vypěnil jak rozbitý džbán. Z hrdla se mu draly jakési nerozpoznatelné zvuky, hrozily mu prasknutím snad i svaly na krku a jeho židle poskakovala ve vzduchu jak zběsilá, jak se snažil kontrolovat neukočírovatelné. Odkudsi zdáli, svádějící téměř marný boj se sílou jeho hlasu, slyšel zasýpání svého strýce a jeho hrdelní spokojený baryton. Dokonce měl pocit, že ho šálí smysl a slyšel od něj důsledné, pobízivé „Polykej“.

On sám by se zatím, i kdyby ho to vůbec napadlo, takový příkaz manželce svého strýce dát nepokusil, dokonale vnímaje rytmické stahování jejího hrdla však měl naprosto jasno v tom, že by takový příkaz byl úplně zbytečný.

Dozvuky bouře se nesly v chlácholivém tónu, ve kterém ho k dokonalosti čistila její ústa. Dala si opravdu načas, takže William se již přenesl přes nejhorší, když ho Lady Clara konečně pustila ze svých úst, políbila ho na úplnou špičku a zřetelně pronesla „Děkuji“. S tím se zvedla do stoje.

Sotva tak učinila, práskl místností hlas Lorda Charlese – „Pojďte sem, Má Milá.“

Byla v tom rozhodnost, neústupnost a značná dávka tvrdosti a nepřipouštělo to odpor. William proto překvapeně obrátil svoji tvář opačným směrem a do jeho zorného pole se rychle znovu dostala Lady Clara kráčející pokorně ke svému muži stojícímu odhodlaně za stolem, již opět upravený, ale uvolňující si z kalhot opasek. Zrak jí překvapivě směřoval k zemi a budila dojem kajícnice. Lady Jane, stojící po boku Lorda Charlese, na to zírala stejně udiveně jako William.

„Víte, co máte dělat“, předeslal Lord Charles a rukou udělal gesto, kterým špičkou ukazováčku zamířil na desku stolu před sebou. „Výslovně jsem Vám nakázal, abyste alespoň po dobu zbytku týdne zkusila své nezřízené choutky omezit mimo dobu společných jídel. Zdá se však, že to dnes pro Vás bylo příliš velké pokušení, kterému jste nedokázala odolat. Věřím, že se mnou budete souhlasit, že 10 ran je adekvátní trest.“

Když Lord Charles domluvil, svinutý opasek byl již nachystaný v jeho pravé ruce. Lady Clara před šokovanými zraky dvou mladých lidí pouze souhlasně kývla, vyhrnula si sukni nad pas a položila se břichem na určené místo. Do místnosti zazářila bělostná kůže jejího pozadí.

Lord Charles udělal dva kroky stranou, aby se dostal na správnou stranu jejího těla a když už si zrakem lovce měřil cílový prostor, zastavil ho nečekaný pohyb. Lady Jane si právě kasala vlastní sukni a s již dopředu bolestivým výrazem se chystala položit se po boku své mentorky.

„Ty jsi o jejím plánu věděla předem, Mé Dítě?“, otázal se Lord Charles Lady Jane nevěřícně.

Na její nesouhlasné zavrtění hlavou se pak stejně překvapeně otázal „Proč si tedy myslíš, že bys také měla být potrestána?“.

„Protože jsem jednala v souladu s jejím přáním. Mohlo mě přitom napadnout, že to nebude v souladu s přáními Vašeho Lordstva.“

Přestože to Lady Jane dokázala vyslovit poměrně uceleně, bylo vidět, jak si láme hlavu s tím, dát dohromady rozumný důvod, proč hodlala dobrovolně sdílet osud Lady Clary. Lordu Charlesovi se znovu zachvělo chřípí a čelist mu ztvrdla, dobře si vědom, minimálně částečně nefarianských motivů Lady Jane. Pak se však zničehonic podíval na Williama.

Který pod jeho pohledem polknul.

„Williame“, prohlásil jeho strýc rozhodně. „Bylo mým záměrem, abys viděl, že stejně tak, jako můžeme dávat, je potřeba někdy i trestat. Spravedlivě, samozřejmě, ale nezbytně. Pro dobro nás všech.“
Tohle William kdovíproč chápal, takže souhlasně pokýval hlavou.

„Předpokládal jsem, že je potřeba potrestat pouze Lady Claru, ale jak jsi slyšel, Lady Jane se také cítí, alespoň částečně, vinna. Je proto mojí povinností rozhodnout o jejím trestu, který v jejím případě bude poloviční jak početně, tak silou.“

William, byť tomu sám nevěřil, že to byl schopen učinit, opět kývnul na znamení, že chápe. Závěr strýcova proslovu mi však doslova vzal veškerý vzduch z plic.

„Protože však akceptuji Tvůj vztah s Jane, dávám ti možnost, aby ses sám chopil výkonu tohoto trestu. Přijímáš moji nabídku?“.

William nevěřícně zíral, neschopen myslet. Pak mu zrak přejel k Lady Jane. Zuřivě na něj kývala, nacházející se trochu ve stínu za strýcovými zády, aby přijal jeho nabídku. Co se jí týče, rozhodně chtěla, aby to byl on, kdo ji bude trestat.

Přesto byl William rozhodnutý prchnout. Zrak Lady Clary si ho však našel. A on rázem věděl, že jiná možnost než se projevit jako muž, prostě není.

Opravdu jsem ale kývnul na souhlas? I tak tomu jeho mozek odmítal uvěřit.

Nedokázal se však vzepřít natěšení, s jakým Lady Jane vykasala sukni a položila se na stůl vedle Lady Clary, se kterou propletly prsty.

William někde našel schopnost jednat alespoň v tom, že si ze země sebral kalhoty a začal se uvádět do stavu, ve kterém by se mohl pohybovat. První pokus zapnout si kalhoty ale selhal, když vzduchem zasvištěla kůže, ozvala se prudká, ostrá rána, kterou Lady Clara doprovodila hlasitým výkřikem. Wiliam nevycházel z údivu, když se k ní Lord Charles sklonil a procítěně, ale naprosto neprojevující zájem trest zrušit, se jí zeptal „Dáte přednost roubíku, Má Paní?“.

Na souhlasné zuřivé přikyvování Lady Clary uchopil z tácu uvařenou kukuřici a bez skrupulí ji narval Lady Claře mezi zuby, která se do ní zahryzla s bradou opřenou o stůl.

Druhou ránu měl tak William již jako na stříbrném podnose. Doslova i jeho zabolelo, jak silně Lady Clara stiskla zuby a celá se roztřásla.

A tak to pokračovalo dál.

Přesto se William nějak dokázal zpátky obléknout.

„Pojď“, vyzval ho Lord Charles neústupně, když skončil a prostorem se rozhostilo ticho.

William šel jako loutka táhnutá kamenným výrazem svého strýce i povzbudivým pohledem „jeho“ Jane. Odmítnul však strýcem nabízený opasek a raději si stáhnul svůj vlastní. Sotva se zastavil na potřebném místě, připomněl mu jeho strýc „Pět ran, Williame. A nemusíš moc tlačit“.

William se odmítal dívat na rudé, šrafované pozadí Lady Clary, stejně jako hodlal ignorovat zřetelný pach vzrušených žen, který se již učil dobře znát, a který se teď intenzivně vznášel prostorem. Nechal se vést toliko nedočkavým zatřepáním vosího pasu Lady Jane a jejího tak úctyhodného zadečku ... a udeřil.

Měl pocit, že do toho snad nevložil žádnou sílu, o to více ho znělý zvuk vyděsil. „Znovu“, vybídl ho nekompromisně jeho strýc, vnímaje jeho nerozhodnost, a tak William konsternovaně udeřil ještě jednou. A aby to měl rychle z krku, přidal bez meškání další tři rány. Hnán adrenalinem, přidala se k rychlosti i síla, a při poslední ráně se Lady Jane zřetelně ještě nějakou dobu samovolně chvěla, takže William mohl opět pocítit návrat utkvělé potřeby ukončit svůj vlastní život. Opasek z jeho ruky vypadl.

Dříve než ale mohl učinit cokoli více, sjela uvolněná Lady Jane ze stolu a klečela u jeho nohou, kde mu líbala ruce. „Děkuji“, špitala přitom srozumitelně, naprosto stojící si za svým názorem.

Pohyb Lady Clary byl mnohem méně entuziastický, opatrnější, a než si klekla, otřela si hřbetem ruky tvář, přesto i ona spočinula před svým mužem a ve stejném gestu mu líbala nastavené dlaně.

„To bychom měli“, utrousil Lord Charles fatalisticky a když pomáhal své ženě na nohy a bral ji do náruče, dodal „Věřím, že podobné excesy nebudou v budoucnu již nutné“, adresovaným všem kolem něj.

William ještě chvilku šokovaně zíral do tváře Lady Clary, kde se začínal zrcadlit unavený, ale spokojený úsměv, a pak byl pusou Lady Jane umístěnou na jeho tvář a strýcovým vyzváním „Běž nám prosím Tě otevřít dveře, Williame. Musím se postarat, aby byla Lady Clara předána do správných rukou“, uveden v pohyb.

Když ho pak Lady Jane s úsměvem ve dveřích míjela, dávaje mu ještě jednu pusu, vysvětlivše mu „Jdu za Lady Clarou. Uvidíme se později“, William za nimi chvíli jen maně zíral a pak se vydal hledat Suri, aby mu pomohla utřídit si rozbouřené myšlenky.