Příběh z Pálavy (1.)

Webové stránky nelhaly: penzion Čapí hnízdo byl opravdu nejvýš položené stavení vesničky a výhled od něj na všechny strany do vinohradů a na Pavlovské vrchy bral dech. Nafotit hezky i něco, co až tak pěkné není, dovede kde kdo, to jsem věděl sám moc dobře. O to větší radost mám, když něco v reálu vypadá zrovna tak hezky, jako na fotkách. Tady se to povedlo. Dorazil jsem dřív než Adam, ale usměvavá blondýnka, v níž jsem tušil provozní Ivetu, můj plán jít se na chvíli jen tak projít a příjezdové formality odložit, až tu budeme oba, zhatila tím, že mě přivolala energickým zamáváním a přivítala širokým a nakažlivým úsměvem. Nejdřív jsem si myslel, že mě vítá děvče stěží na prahu dospělosti, tak mladistvě na první pohled působila. Teprve když se mnou začala vyplňovat příjezdové formuláře, drobné vrásky kolem očí prozradily, že jde o dospělou ženu bezpečně po třicítce. Svěží vzhled jí dodávalo kromě spíš dívčí postavy i zvolené letní oblečení: vykrojené džínové šortky, možná vzniklé odstřižením nohavic u oblíbených riflí, dávaly vyniknout hezkým nohám, černé tílko na tenkých ramínkách zase malému poprsí, které se blondýnce pod ním vlnilo při každém pohybu a prozrazovalo, že mu, jak to dělá v létě řada žen s půvaby spíš skromnějšího objemu, dopřává volnost bez sevření podprsenkou. Když si opisovala údaje z mé občanky, mohl jsem se tak kochat ve výstřihu, v mírném předklonu odtaženém od jejího hrudníku, výhledem na dvě malé, pružně se pohupující kozičky, odhalené skoro až k bradavkám, které jejich majitelce jako dva výrazné zobáčky vepředu trčely a šponovaly látku topíku. Snažil jsem se moc nezírat a v duchu přemítal, že přece nemůže nevědět, jak lákavý pohled na své roztomile drobné přednosti mi tak štědře nabízí. Soudě podle ironického ušklíbnutí, když se narovnala a všimla si, kam se dívám, to věděla moc dobře. "Tak tedy pěkně děkuju, pane Radku...a vítejte v Čapím hnízdě.", zadeklamovala s čerstvou znalostí mého jména a rozpřáhla ruce, až jí kůzlata pod tílkem zase nezbedně poskočila. "Hmm, děkuju moc ... paní Iveto... nebo slečno Iveto?", vrátil jsem ochotně. "Jak víte, že se jmenuju Iveta?" vykulila oči. "Intuice, na Ivety mám nos. Ne, máte přece na dveřích cedulku. Nebo nejste odpovědná vedoucí?" "Spíš nezodpovědná.", rozesmála se, opět s předvídatelným, ale pořád stejně lákavým efektem na její malá prsa. "Vedoucí, recepční, pokojská, jak je potřeba. Někdy si hraju i na majitelku, ale ve skutečnosti tohle všechno patří příteli. Jenže je cizinec, většinu roku má pracovní povinnosti v zahraničí... Jů, teď jste se teda ale hrozně zamračil!" "Promiňte, to já vždycky, když mi hezká ženská začne vyprávět o svém příteli. Je to automatické, nedokážu si pomoct.", nahodil jsem nevinný výraz. Pár vteřin si mě zkoumavě prohlížela a pak se zase rozesmála. "Já si z toho vezmu jako lichotku tu 'hezkou ženskou' a vyprávět Vám o něm určitě nebudu. Mohlo Vás aspoň potěšit, že jsem neřekla 'manžel', ne?" "To by možná vadilo míň. Manželky bývají někdy v manželství znuděné, hledají rozptýlení..." "Zajímavé, jak se chlapi drží těch nejotřepanějších klišé z filmů s hvězdičkou.", zatvářila se znechuceně. "To nevím, stydím se na takové koukat.", zalhal jsem. "Já se na ně dívám každý večer, když jsem sama a marně toužím po svém příteli. Takže skoro pořád.", ušklíbla se a upřeně se na mě zadívala. Mám rád tenhle typ žen s ostrým jazýčkem a smyslem pro ironii, i kdyby z toho byla jen tahle úvodní jiskřivá konverzace...

"Pokud nechcete čekat na kolegu, klidně se nastěhujte, může se pak stavit kdykoliv a dopsat se.", vrátila se k praktickým věcem našeho pobytu. "Děkuju, můžu Vám jeho údaje nadiktovat, kolega je totiž syn. Má bývalá žena by ho měla přivézt tak za hodinu." "Vy máte skoro dospělého syna? To jste ho měl v patnácti?", polechtala mé ego, když jsem vysypal Adamovo datum narození. "Lichotíte mi, ale v patnácti jsem ještě posílal holkám psaníčka, vesměs marně." "A poprvé u nás, nebo už to tu znáte?", vyzvídala dál. "Před lety jsem tu prožil dvě hezká léta, ale to už je dávno. Vy ale nejste odsud, že ne?" "Máte pravdu, nejsem. A věřte mi, že mi to místní dají najevo při každé příležitosti. Na princeznu, co jí bohatý cizinec koupil penzion na hraní, tu nikdo není moc zvědavý. Přitom půlka rodin se tu počítá za rodáky sotva od doby, kdy jejich dědci po válce dosídlovali chalupy po Němcích. Co koukáte? Jsem sice blondýna, ale sem tam si něco přečtu. Úplná intelektuálka.", s hranou afektovaností si posunula brýle na pihovatém nosíku, a změřila si mě jako přísná učitelka, až jsem se zachvěl. "Tak děkuju, máme to komplet a přeju příjemný pobyt Vám i panu synovi. Pak na Vás ještě klepnu, donesu nějaké víno. To se tady u nás tak dělá.", dodala už zase vesele a v očích jí šibalsky hrálo. Když jsem vyšel do patra, pípla mi smska. Adam psal, že mají zpoždění, dojezd za dvě hodiny. Aspoň jsem si mohl v klidu vybalit, sednout si na terasu a znova se kochat scenérií, která se mi asi nikdy neomrzí. Nemám rád nostalgické vzpomínání a z melancholie mi naskakují pupínky, ale v kraji pod Pálavou jsem toho zažil před lety dost. A přitom na začátku byla úplná náhoda. "Tak jsou to Věstonice.", informovala mě tenkrát zkraje července o své umístěnce na povinnou terénní praxi Hanka. "Nemrač se, to ještě ujde. To Řecko byla od začátku utopie, navíc se ani neptej, co některý holky dělaly, aby se tam dostaly. To se radši opálím pod Pálavou a udržím jako slušná holka nohy u sebe. Taky jsem mohla kopat popelnicové hroby u Nymburka. Brrrr.... A všude tam mají víno. Přijedeš, že jo? Můžeš fotit, světla tam bude všude plno. A budu tě mít aspoň pod dohledem.", zatvářila se přísně. Ne tak docela bez důvodu: sice jsem byl do své studentské lásky Hanky celý blázen, ale když se na rozlučkovém mejdanu akademie pár holek po půlnoci vyhouplo na stůl a i skromné letní svršky najednou jako by je na těle pálily, takže večírek začínal nabírat spád podobný tomu, co nám líčili starší spolužáci, měl jsem nečekanou spoustu nápadů, jak by mi mohla okatá černovláska Eliška postát modelem tak, aby hrubá draperie spíš podtrhla, ale rozhodně nezahalila její kulaté ženské půvaby, které přede mnou už nějakou dobu natřásala, aniž by se trápila jejich lákavou nahotou... Mít klíče od těch správných dveří byla výsada nás, co jsme během semestru dobrovolně pomáhali se správou ateliérů, takže o pár chvil později už jsem si šteloval Elišku, zahalenou do draperie jako chytrá horákyně (ale spíš neoblečená, než naopak), do vybraných póz. Pózovala ochotně, a když jsem její odvážné nakročení na schod v gestu antické bohyně moduloval pohybem ruky po křivce jejího hezky stavěného zadku až tam, kde se jí mezi stehny kudrnatila houštinka měkkých chloupků, chvíli se nechala laskat, a pak se mi, stále velmi noblesně a s výrazem bohyně, nabídla v předklonu opřená o stojan. Dal jsem si záležet, aby své velkorysé nabídky nelitovala, a tak jsem nejprve přiklekl k její hezky klenuté zadnici, zabořil prsty do kulatých půlek a tvář do měkkého persiánu na její kočičce, kterou jsem následující minuty lízal zvenku i zevnitř, až Eliška kvílela slastí a pohazovala zadnicí proti mému jazyku. Tekla přitom úžasně, a když se jí masitá pička pod vlhce zplihlými chloupky sevřela vyvrcholením, které ohlásila sprška dívčích šťáv na mém obličeji, stačilo vstát, vytáhnout napnutý čurák z kalhot a vrazit ho táhle sténající Elišce na jediný příraz až po kořen do té nádherně zmáčené frndy. Podržela mi v prakticky nezměněné póze, ve které jsem jí předtím pipinu vylízal, jen se k jejím vzdechům přidala pravidelná zadunění pokaždé, když o dřevěný stojan pleskly její visící a v rytmu šoustání se houpající dudy. Eliška patřila mezi nejkozatější holky v ročníku, takže dunění znělo v prázdném ateliéru velkolepě...

Hanka neměla o podrobnostech večírku bližší zprávy, to by namísto ironických narážek ztropila jinačí kravál, ale i tak s ženskou intuicí tušila své. Eliška navíc, i když se tvářila po našem nočním rendez-vous velmi spokojená a potenciálně svolná k dalším mým útokům na své rubensovské tvary, odjížděla na celé léto někam na farmu v Anglii. Psala se ranná devadesátá léta a lidé si jezdili vydělávat na své cestovatelské a další sny na západ. Mě ale vidina smažení hamburgerů někde v bavorském příhraničí rozhodně nelákala, takže jsem v duchu sám sobě mírně vyčinil za velmi uspokojivý poklesek s prsatou kamarádkou a začal se těšit za Hankou na Pálavu. V tom kraji jsem vlastně nikdy nebyl; během rodinných dovolených v době dětství to pro nás bylo daleko, navíc částečně v zakázané pohraniční zóně. O to víc mě po příjezdu scenérie Pálavy, Stolové hory a Svatého kopečku vzala za srdce. Sice jsem za svou milou musel šlapat od Mikulova přes vršky, protože jediný odpolední autobus tím směrem na zpožděný vlak od Brna rozhodně nečekal, ale aspoň jsem mohl vnímat v měkkém podvečerním světle tu krásu města i krajiny za ním. Zrovna když mi idyla trošičku zhořkla prudkým stoupáním, zahlédl jsem na bílém vápenci kousek od silnice dvě ženské postavy, už od pohled z dálky nepříliš oblečené. Ochotně jsem si udělal malou zacházku po polní pěšině a spíš než zajímavými kamennými útvary jsem se kochal svěžími křivkami černovlásky a brunetky, oblečenými toliko v titěrných bikinách a jinak odhalujícími svou lesklou, nahou kůži sluníčku. Nešlo si nevšimnout, že zatímco černovláska, očividně opalovací typ, je snědá jak od Jadranu, brunetce se od sluníčka trochu chytila ramena, i když se děvčata asi pravidelně přemazávala. Lída a Petra se ovšem na skále nevěnovaly opalování, ale botanickému výzkumu vzácné květeny, o které mi ochotně vychrlily řadu zajímavostí a latinských jmen. Přes očividnou dychtivost nadšených studentek jsem je poslouchal jen na půl ucha - úsporné střihy jejich plavek totiž nabízely znepokojivě přesný obraz toho, jaká mají děvčata poprsí, a když se Lída vyhoupla o něco výš, aby mi ukázala na malé skalní římse nějakou malou, nanicovatou květinku, spodní díl plavek jí pro změnu krásně vyrýsoval oblé křivky pipiny. Petra si mého pohledu všimla a jadrně ho komentovala, kupodivu ale namísto mé všetečnosti kritizovala to, že si Lída neoholila bikini partie. "Pak sem přijde pan fotograf, a tobě z plavek kouká drn.", ušklíbla se. "Fotíš určitě taky akty, že jo?" "Fotím hlavně krajiny. A když se mi do záběru dostane nějaká hezká, nahá slečna, je z toho akt v krajině, s tím nic nenadělám.", pokrčil jsem rameny, a protože jsem ucítil příležitost, vytáhl jsem foťák. "Nemysli si, že ti zapózujeme nahatý.", varovaly mě obě botaničky, ale když jsem je k tomu nijak nepřemlouval a zdlouhavým hledáním správného úhlu a světla vzbudil jejich důvěru v mou odbornost, Lída nečekaně prohodila: "Ale tak vršek si pro pana fotografa sundat můžeme, ne?" "To není špatný nápad. Fotky vám pak samozřejmě dám i s filmem." "A jak to chceš udělat, fešný fotografe?" Nastínil jsem jim, že tu hodlám strávit nejmíň týden, na náměstí v Mikulově že je fotolab, takže pokud svá botanická fidlátka nebalí hned zítra, předání choulostivých snímků nic nebrání. Inu, doba předdigitální...

Nevím už, jestli se to dalo přičíst mému šarmu, tomu, že jsem moc netlačil na pilu a tvářil se, že mi fotky samotné skály a vinic pod ní taky budou stačit, nebo byly holky z horka trochu omámené, ale nakonec s kompromisními poloakty souhlasily. "Dobře děláte, jste teď určitě nejkrásnější v celém svém životě.", lichotil jsem jim, zatímco se Petra cudně otočila, aby se zbavila vršku, a pak si odhalená prsa zakryla stydlivě dlaněmi. Při jejich slušném objemu to nebyl úkol snadný. "Co se mě týká, já hodlám být neodolatelná pořád.", zadeklamovala Lída. "Jasně, dokud tě ten tvůj učitýlek nenaprcá a nebudeš mít kozy vykojený až do pasu.", ušklíbla se Petra, z dvojice zřejmě ta víc stydlivá, ale taky víc prostořeká. "Snad si nemyslíš, že si tyhle krásky zničím kojením?", zavrtěla Lída hlavou a konečně si taky rozvázala šňůrky horního dílu plavek. Mohl jsem se tak kochat v oblasti hrudníků odvážných botaniček oku lahodícím kontrastem. Petra měla kulaté, plné, maličko už k bříšku svěšené, hezky barokně naducané trojky. To ona se asi po kojení bude honosit poprsím ještě objemnějším, ale i povislejším. Lídiny "krásky" byly malé, pružné, spíš špičaté než kulaté, a tam, kde Petřiny dudy zdobily doširoka rozlité, světle hnědé dvorce s masitými bradavkami, trčely Lídě na vrcholcích ňader tmavě rudé zobáčky. Dal jsem si záležet, abych se věnoval jen focení, ani mě nenapadlo se holek při dolaďování jejich póz byť i jen letmo dotýkat, takže se postupně přestaly obě stydět a s hravostí dvacítek se navzájem hecovaly do dalších a dalších kompozic. "A tak co kdybysme ... ", nadhodila Lída po chvíli a stáhla si koketně zbývající část plavek do půlky hezkého stehna. Sice jen z boku, takže tu hlavní tajnou dívčí krásu jsem neviděl, ale když nohu správě natočila, i boční záběr zachytil několik tmavých kudrn, které se jí draly zpod bříška. Možná vznikl erotičtější snímek, než kdyby mi roztáhla stehna do praku. Petře se z plavkových kalhotek viditelně moc nechtělo, ale když kamarádka ty své nechala sklouznout na kotníky a teatrálně je odkopla, odhodlala se i ona. Jakkoliv si většinu času klín zakrývala dlaní, nemohl jsem si nevšimnout, že má svou pipinu, hezky macatou buchtu s výraznými pysky, zbavenou všeho ochlupení a dohladka oholenou. Možná proto ty narážky na Lídin "drn", možná proto ten stud. Nakonec se holky nechaly zvěčnit komplet nahé, sice jen zezadu, ale tušil jsem, že jak stojí mírně rozkročené na kraji skály a dívají se dolů do vinohradu, fotka zachytí křivky a obliny nejen jejich zadečků, ale i nahatých frndiček pod nimi. Bylo to tenkrát opravdu povedené focení v plenéru. A taky dobré znamení do dnů, které jsem měl na Pálavě strávit, říkal jsem si tenkrát, když jsem šlapal podvečerem od Klentnice k Pavlovu.

Mé další vzpomínání přerušilo zaklepání na dveře a dovnitř vešla Iveta. "Neruším?" "Kdepak, jen si tu tak vychutnávám tu scenérii a oddávám se vzpomínání." "Tak to doufám, že tu máte na co vzpomínat. A třeba Vám to ještě trochu zpříjemním. Slíbila jsem Vám víno. Naše speciální.", usmála se a zvedla v každé ruce jednu láhev. Jedna měla na vinětě kroužícího čápa, kterého jsem znal z loga ve štítu penzionu, druhá žábu. Když je postavila vedle sebe, čáp se díval dolů na žábu a ta zase na něj. "Neříkejte, že máte i vinohrad." "Neříkám. Máme ale pronajatou úrodu z dvou řad támhle na kopci.", máchla rukou směrem ke Stolové hoře, až jí to pod tílkem zase hezky pružně poskočilo. "Starý Mertlík nám to dělá. Však si za to mému příteli ... o kterém, jak jsem slíbila, nebudu mluvit ... říká o neskutečné prachy. A ještě mi pokaždé, když tam jdu, civí na ... civí na mě. Asi jako před chvilkou Vy.", zatvářila se naoko pohoršeně. "Já na Vás necivím. Jen se koukám, že máte vytetovaného zrovna takového čápa. Aspoň myslím, není vidět celý. Tomu říkám loajalita firmě." "Máte postřeh a já nejsem tak upejpavá, abych Vám ho neukázala.", usmála se, zvedla levou ruku a potáhla si okraj tílka o kousek níž. Díky tomu se na boku kousek pod jejím oholeným podpažím naplno odkryl čáp, kterého jsem do té doby jen tušil vykukovat. Kromě něj se tím pohybem samozřejmě aspoň z boku odhalilo i hezké, malé prso, ale jeho majitelka se tím nezdála být nijak znepokojena. Nastalo několik vteřin napjatého ticha, během kterého jsem měl dojem, že jsou delší, než by k předvedení čápa bylo nutné. "A je čáp sám, nebo na něj někde čeká i žába?", nadhodil jsem, když si Iveta stáhla tílko do původní pozice. "Správný dotaz. Co myslíte? Nechám Vás hádat, ale neprozradím. To bych se musela svléct daleko víc, abyste to zjistil.", pokrčila se smíchem rameny a odešla.

Odolal jsem nutkání si víno hned nalít, protože jednak je na skleničku trochu brzy, za druhé by nemuselo zůstat u jedné. A není vyloučeno, že až Adam dorazí, bude ještě chtít nějak zajet. Už by tu ostatně měli každou chvíli být... Telefon skutečně zavibroval po pár minutách a strohá smska od Hanky hlásila jejich příjezd za pět minut. V tomhle směru dobře, že jsem se nepokoušel najít žábu na těle fešné a provokující provozní. Seběhl jsem dolů a se směsí pocitů sledoval, že 1) Adam za ten půlrok, co jsme se neviděli, snad ještě víc vyrostl, 2) Hance to i na prahu čtyřicítky pořád ohromně sekne, 3) Roman není, nikoliv překvapivě, o nic menší buran, jen od posledně vystupuje z jiného auta, ale taky je to Audi. Zaměřil jsem se na syna; v teplákovce svého fotbalového oddílu a se sluchátky na uších mi připomínal profesionální fotbalisty, když vystupují před důležitým zápasem z klubového autobusu. Ale podle plachého úsměvu jsem usoudil, že mě rád vidí. "Sekne ti to, Hani.", pokusil jsem se o lichotku ke své bývalé ženě. "Já vím. Jen jsem si pod tyhle šaty měla ještě něco vzít. Ten klučina na benzince mi civěl na prsa přesně jako ty.", ušklíbla se. "Máš je stejně krásný, jako ve dvaceti." "Takže tu podprsenku si obleču snad radši hned..." "Klidně, pojď nahoru, budu dávat pozor, aby nikdo nešel." Po této osvěžující výměně vzájemných provokací jsem nějak odstínil bodré halekání Romana, který se drží bludu, že máme tzv. "dobré vztahy", a pomohl jsem Adamovi s taškou. "Tak v pátek jsme tu.", loučila se Hanka. "Hani, kdyby chtěl Adam zůstat celý týden, klidně může. Mám apartmán až do neděle.", pokusil jsem se snaživě. "Tak v pátek jsme tu.", usmála se a mrkla na mě. "Ty ten apartmán určitě nějak využiješ, je tu nádherný světlo, objektů k focení taky dost, však víme...", kývla směrem k recepci, odkud si celou scénu rozhodně nechtěla nechat ujít Iveta, vysílající směrem k nám nenápadné grimasy, takže jsem se párkrát málem rozesmál. Teď o překot zabořila pohled do malého notebooku a posunula si brýle na pihovatém nosíku. Audi zaskřípalo na štěrku cesty, ještě chvíli jsem ho vyprovázel pohledem, pak pokrčil rameny směrem k už zase se významně usmívající Ivetě a šel nahoru za Adamem. Vybalil si bleskově, odmítl s výrazem olympionika v přípravě skleničku vína, namísto toho si nalil minerálku a začali jsme na terase trochu toporně rozpouštět ledy, nahromaděné za dobu, co jsme se neviděli. Škola, fotbal, holky ne, nelovím bobříka otcovské trapnosti, jak si zatím užíval léto... Ono se to nějak rozběhne. "Co Roman? V klidu?", nadhodil jsem a dal si záležet na neutrálním tónu. "Jo, v klidu. Do ničeho mi nekecá. Hele, tati, ty ho moc nemusíš, viď?" Pokrčil jsem rameny a zatvářil se lhostejně: "Neznám nikoho se jménem Roman, kdo by nebyl debil. To máš: Roman Berbr, Roman Janoušek, Roman Skamene..." "Do třídy se mnou chodí Romana, a je z našich holek asi nejmíň kráva." "No jo, Adámku, ale to je R-o-m-a-n-a, to je něco úplně jinýho. Pokud není kráva a má hezký nohy, tak se s ní kamaraď." "Já nevím, jaký má nohy. A neříkej mi Adámku!", ušklíbl se synátor a zase se ponořil do hraní si s mobilem. "Ty jo, je to fakt nádhera. Cvaknu to a dám na instáč.", překvapil po chvíli, když vstal a opřený o zábradlí obdivoval měkké světlo, které zalilo Stolovou horu, jak sluníčko klesalo níž a níž. "Až to olajkuje i Romana, dej mi vědět.", pokusil jsem se trapnou poznámkou zakrýt radost z toho, že i on má smysl pro dobré světlo a hezkou kompozici, a nalil jsem si druhou skleničku z láhve s čápem.

"Máma tě hrozně chválila za tohle místo.", nadhodil o něco později Adam, když jsme se vraceli z večeře. "Vy jste se tu seznámili nebo co? Mluvila o těch vesničkách tady kolem, jako by tu strávila mládí." "Neseznámili, s mámou jsem začal chodit v Praze, když jsme byli oba na vejšce. Ale tady kousek byla na praxi na vykopávkách. Pamatuješ na Lovce mamutů?" "Jo, ty jsi mi četl jako malýmu." "No, vidíš. Tak ty jejich tábořiště máma pomáhala taky objevovat. Zítra si zajedeme do Pavlova, je tam skvělé muzeum." Ještě později večer, to už byla Stolová hora i vinohrady ponořené v hluboké modré tmě, jsem si s toho dne poslední skleničkou vybavil to léto s chutí zase. Dodnes nechápu, že nebyl vůbec problém přidat se k výzkumu, i když jsem neměl s Archeologickým ústavem ani Karlovkou nic společného. Hanka mě prostě představila svému šéfovi Komárkovi jako fotografa, ten se usmál, vzal si mě stranou a poplácal mě po rameni. "Fotograf se hodí. Můžete fotit nálezové dispozice, k tomu si foťte po libosti i místní krásky... chtěl jsem říct, místní krásy. Když neoklátíte půlku kurzu a Hanka na Vás za to nebude štěkat, jste mi fuk." "Koho klátíte Vy, pane asistente?", zeptal jsem se drze. "Kdekoho. A jsem odborný (!) asistent, to je rozdíl!", zamračil se Komárek, chvíli si mě měřil a pak vyprskl smíchy, když viděl můj výraz. "Šmankote, snad jste to nevzal vážně? Titul sem, titul tam, já na tohle moc nedám. A Hanku neklátím, pokud Vám jde o tohle. Já zájem projevil, ona ne, tím to pro mě končí. Je šikovná archeoložka, ale není jediná žena na nalezišti, jiné si dají říct ochotně, takže nemusíte mít obavy." "Já neměl žádné...", slovo "obavy" jsem už mohl spolknout, protože Komárek mě se smíchem znovu poplácal po rameni a vydal se směrem k výkopům. "Ojede každou druhou, ale je s ním legrace. A přitom odborník. Ještě za totáče pomáhal vykopat v Bulharsku nějakej thráckej poklad nebo co. A Hanka mu nedala, takže můžeš být v klidu.", odtušila Gábina, která šla zrovna kolem a projevila nečekanou intuici, i když z našeho rozhovoru mohla slyšet jen konec. "Já v klidu jsem. A co ty, Gábi? Jsi každá druhá nebo každá první?", zeptal jsem se nevinně. "Na co bys mě tipoval?", zazubila se Gabča a její kulaté trojky se v plavkové podprsence, jejíž košíčky na tenkých šňůrkách svou vahou viditelně namáhaly, hezky zhouply. Ten den jsem viděl zblízka v plavkách už tolik holek, že jsem si připadal jako na plovárně. "A dáš mi indicii?" "A fant bys nechtěl?" "Chtěl, třeba pruhovanej." "To bych tu ale chudera běhala dočista obnažená!" "Jste vědci, ti se na nahotu dívají vědecky. A Venuše jsou v tomhle kraji hit." "Tak pokud si myslíš, že mám kozy jako Věstonická Venuše, dostaneš leda facku a ne fant.", napřáhla se v žertu prsatá archeoložka, až se jí ty pěkně kulaté melounky zase tak hezky zahoupaly. Od výkopové jámy se k nám blížila Hanka, takže jsme další laškování odložili na neurčito.

Jedinou slabinou jinak ohromně zajímavého místa byl nedostatek soukromí. Hanka bydlela na čtyřlůžáku s dalšími spolužačkami, a i když s významnými pohledy, hihňáním zlobivých školaček i vyloženě námořnickými narážkami souhlasily, že se dočasně nastěhuju, poukázka na žhavé noci to nebyla. "Hele, Johanko, neměj péči. A že ty ses neupejpala, když tu minulý týden nocoval ten tvůj galán zo Slovenska. Postel vám vrzala celou noc, a to tvoje "ještě, ještě" se neslo až do Věstonic.", odpálkovala Hanka s nečekanou razancí narážky hubené slovenské zrzky Johany. "Je to pitomý, ale po neděli se uvolní jeden kamrlík, tak pak budeme mít soukromí.", vrátila se k tématu později, když jsme si vyšli na večerní procházku pěšinkami na úpatí Pálavy nad Pavlovem. "A do té doby budeme po sobě marně toužit.", zadeklamoval jsem, když jsme se posadili na lavičku a dívali se dolů na tmavou hladinu Novomlýnských nádrží. Takhle z dálky se "moravské moře" ani nejevilo jako zločin proti přírodě a působilo skoro malebně. "Tak to zase nemusíme...", zašeptala mi Hanka do ucha, posadila se mi na klín a ovinula mi pas svýma nohama. Během líbání se nijak nebránila dotykům mých rukou, dychtivě pod jejím letními šatičkami objevujících pružné křivky prsou, svobodně se bez sevření podprsenkou převalujících v mých dlaních, když jsem zdolal několik knoflíčků výstřihu. Stačilo jejich vrcholky chvilku hníst, aby naběhly do podoby dvou tuhých, na dotek citlivých hrotů, a když jsem se sklonil a vsál jeden do pusy, Hanka přivřela oči, tichounce sténala a tlačila se podbřiškem na můj zvedající se klacek. Po chvíli tlak vystřídaly rytmické pohyby pánví a její ruce zaútočily na zip mých kalhot. Původně jsem líbačku na lavičce bral jako milostnou předehru, teď se ale očividně schylovalo k tomu, že si to rozdáme přímo v plenéru. Jakmile Hanka vysvobodila můj čurák a rychlým pohoněním ho uvedla do plného ztopoření, trochu se nade mnou nadzvedla, vykasala si sukni a vzápětí jsem s překvapením zjistil, že podprsenka není jediným kusem spodního prádla, který si na večerní špacír nevzala, protože na odhaleném žaludu mě zašimraly chloupky její houštinky a pak se propadl do horkého, vlhkého lůna štěrbiny, do které si ho rukou nasměrovala a dosedla na něj. Nezbylo, než ji pod šaty držet za půlky nahého zadečku, kterým se na mém klacku vrtěla, než se zapřela rukama o má ramena a začala rytmicky dorážet pičkou. "Pane bože ... joooo, to mi ... chybělo .... to je .... nádherný...", drmolila do večerního ticha, jak mi rajtovala na čuráku a pleskala mě nadskakujícími nahými kozičkami do brady. "Jo, už budu ... už ... budu ... úúúúúúž....", zaryla mi nehty do ramen, několikrát zprudka přirazila a sesula se na mě, sípavě sténala a vychutnávala si orgasmus, který nás oba dole kompletně zmáčel. Když po chvíli malátně vstala, protáhla se jako kočka a popošla k zábradlí, kterým někdo malou vyhlídku naštěstí osadil. Když se rukama zapřela a rozkročila, litoval jsem, že už je taková tma. Nabodl jsem její rozevřenou, projetou frndičku, až to mlasklo, a začal ji tvrdě ppíchat na stojáka, až jí visící kozičky skákaly a pleskaly o sebe. Měl jsem dost sebekontroly, abych z horkého sevření její štěrbiny vyjel těsně předtím, než se mi klacek prohnul nastupujícím vyvrcholením. Udýchaná Hanka mě za něj rychle chytila a pohybem ruky pomohla ven prvnímu výstřiku, který vylétl někam do tmy pod námi. Honila mi stříkající klacek dál, druhou rukou podebrala koule a jemně je tiskla, a já stříkal s tlumeným sténáním, dokud jsem se úplně neudělal. "Tak sem budeme chodit mrdat?", prohodil jsem do ticha, když jsme se vraceli dolů. "Taky. A ještě jinam. Poslední dny jsem si tu vytipovala pár míst... na mrdání. A v lékárně v Mikulově by už měli pozítří mít ty správný prášky, abys mohl pokaždý zůstat ve mně." Pohladil jsem ji ve tmě pod šaty po nahém zadečku a nechal na něm dlaň, dokud jsme nedošli k prvním světlům Pavlova.