Na odstřel

Cestou jsme s panem K mnoho nenamluvili i přesto, že si vehementně chtěl promluvit, po tom našem bouřlivém výbuchu a konci. Poprvé se za jízdy nekonaly žádné doteky, lišácké pohledy ani dvojsmysly, po té co jsem odmítla vyhovět polibku na přivítanou a urazila mu ruku, když se pokusil sjet z mého boku níž. Ta reakce ho zabolela a dobře mu tak. Já jsem zraněná mnohem víc.

Protestuji, když se před večeří musíme stavit u něj doma. Ale odmítá jít jíst neosprchovaný a v pracovním. Takže zatímco on tráví v koupelně, tak já šmejdím po stroze vybaveném naklizeném obývacím pokoji. Otevírám pro mě nejděsivější skříň. Prsty přejíždím po jednotlivých pistolích. Pro mě jsou všechny skoro stejné, přesto je každá úplně jiná.

Jednu ale přeci jenom beru do ruky. Otevírám šuplík se spoustou krabiček se zásobníky, ale i volně uloženými náboji. Chlapská šperkovnice, tak tomu K říká. Kdo se v tom má u všech svatých vyznat? Ale po jednom zásobníku sáhnu a zkusím ho napasovat do zbraně. "Jestli do té české devítky zkusíš narvat to americký svinstvo, tak ti garantuji, že tvá smrt nebude rychlá...!" ozve se za mnou výhružný hlas. Leknutím upustím zbraň i zásobník. Ta mrcha mi padne rovnou na prsty. Sakra, vždyť nebyla tak těžká. Přesto skučím bolestí, zatímco on se vzteká jestli je toto vůbec možný? Zasloužila bych vymazat z povrchu zemského, ale škoda kulky pro mě.


Až teď vidím, že má kolem pasu jen ručník. Malé rozptýlení a on to ví. Bere ze šuplíku příslušný zásobník. Já seberu ze země zbraň. On jí nabije a teď mě určitě chladnokrevně odpraví, ne? Ne, místo toho mi jí strčí do roztřesené vlhké ruky se slovy, že teď můžu být nebezpečná jestli na to mám koule. Zděšeně jí pokládám na stolek a beru si do ruky jinou pistoli. Upozorňuje mě, že taky není nabitá. Tím ho nezabiju. No kdo by to byl řekl? Nejsem blbá ani slepá. Zastřelit ho sice nemůžu, ale to mi nebrání ho s tou pistolí pěkně přetáhnout. Pozná můj záměr dřív než vůbec nějaký pohyb vykonám. Nesnáším jak ve mne umí číst. Tuhle hru s ním už odmítám hrát. Moje ruka ukončuje pohyb v té jeho. Ve stejnou chvíli pouštím zbraň jak po zásahu elektrickým proudem, ale k zemi už neletí. Jeho druhá ruka jí přebírá a odkládá na stolek.

Obě ruce končí v těch jeho pevných. Cítí, že se chvěji. Mezi námi už mnoho volných centimetrů není. Musím to napětí nějak prolomit a pokárám ho, že by ty zbraně měl mít lépe zabezpečené a pod zámkem. Neubrání se úsměvu. Ten jeho zlověstný klid ve chvíli kdy já nachystala takový malý adrenalin, mě dohání k šílenství. " No kurvy a psychopatky si domů fakt netahám. Ale ano, budu je muset zamykat, aby ses mi ještě nezranila, ty moje malá Xeno. Protože takovou chodící katastrofu už bych za život znova nedostal," popichuje mě. Je nám naprosto jasné, že bych ho nezastřelila i kdybych chtěla a pokusila se o to. Rád mi připomene, že by mi dřív zlomil vaz než bych vůbec zamířila. Ale byl to pohled pro bohy, vidět mě s jeho kráskami a ještě větší slast to bude až budu ty zásobníky vyprazdňovat do terčů. Jak romantická chvilka plná jiskřiček a vůně střelného prachu. Jeho chtivý pohled se setkává s mým nesouhlasným. Pozvedne obočí a ušklíbne se. Výzva přijata. Musím uznat, že tahle neverbální komunikace mi prostě s nikým jiným nejde.

Ručník padá na zem. Sám. Teď už jsme nalepení na sobě. Jeho pták je pevný jako skála. Tolik mě chce. Tře si nos o můj krk, vlasy mi odhrnuje stranou. Ta vůně arganového oleje mu chyběla. Cítím jeho teplý dech. Moje studené stále neklidné ruce končí na jeho hrudi. Chytne mě za bradu a donutí mě tak dívat se mu do očí. " A teď mi řekni, že jsi vyschlá jak Sahara, veverko. Řekni, že nechceš ošukat. Řekni, že jí nemáš upravenou, tak jak jí zbožňuju," šeptá zatímco mi prsty přejíždí po odhalené kůži pupíku. Ihned mi naskakuje husina.V obličeji cítím horko, rudnu. To poslední co potřebuji. Moje ruce sjíždí až k jeho zastřiženému ochlupení. Mozek mi bije na poplach, abych se toho ptáka ani nedotkla. Mluvit budete, ty kozo hloupá. Mluvit! "Ublížils mi," vzdychnu tiše když zatáhne za knoflíček mých džínů. "Jsem hladový. Velmi hladový, " přiznává a to je můj konec. Zavírám oči a čekám to nejhorší. Udělej to.

Oblečení letí dolů jako nic. Džíny ani kalhotky vlastně ne. Ty stačí stáhnout pod kolena. Prsa mě bolí jak mě chtivě mačká. Saje takovým stylem, že o bradavkách zas budu dva dny vědět. Nakonec končím trupem na stole vedle těch zbraní s vyšpulenou prdelkou tak jak to má on rád. Bere mě střídavě za boky, pak zas za vlasy a cpe se do mě až po koule. Stůl vrže, zbraně musím chytat, aby neletěly k zemi a modlím se, aby o patro níž nebyli jeho kolegové.

Tak to udělej. Proč jsem ještě oblečená? "Doufám, že jsi stejně hladová," šeptá mi do ucha. "Mám chuť zhřešit když jsem v Čechách jen na pár dní. Dáme si pořádné vepřové koleno? " neudrží vážný hlas a vyprskne smíchy ve stejnou chvíli jako já. Měla bych být uražená a naštvaná za tu podpásovku co nachystal, ale neskutečně se mi uleví. Vytáhne z pistole zásobník a nařídí mi uklidit po sobě hračky, zatímco on se jde konečně obléct. No možná ještě rychle zkrotit svojí erekci, abychom mohli pokračovat snad poklidnou večeří a vážným tolik nepříjemným rozhovorem.