Za hranice pohádky: Popelka / soutěžní

Popelka byla nadšená, prožívala současně konec i začátek zcela nového příběhu. Princ byl okouzlující, šarmantní, ohleduplný, všechno co si kdy mohla přát. Zrovna před pár okamžiky ji svými silnými pažemi naložil do stříbrem zdobeného kočáru a v jeho náručí si připadala lehká jako hedvábný šátek, vznášející se ve větru. Měla před sebou cestu na zámek, hlavou se jí míhala jedna myšlenka za druhou a všechny se utápěly v nekonečné slastném uvědomění, že se jí splnily všechny sny. Skleněný střevíček na její levé noze odrážel poslední paprsky slábnoucích slunečních paprsků, zatímco se kočár drkotal směrem ke královskému sídlu. Druhou botu měla stále v ruce, svírala ji pevně a s úsměvem si ji prohlížela. Pomyslela na svůj ubohý majetek v otcově domě. Ani na vteřinu nelitovala, že všechno opustila, nezbylo tam nic, co by jí zůstalo vzácné. Její nevlastní matka a nevlastní sestry to všechno už dávno zničily. Tenhle střevíček byl to jediné, co jí zbylo. Tanec a vůbec celý večer, který s princem prožili, byl nezapomenutelný. Jeho laskavost a upřímný zájem o ni, ačkoli byla nesmělá a málo sdílná, se dotkly části jejího srdce, která byla příliš dlouho pošramocená a zneužívaná. Ještě jednou vyslala tiché poděkování směrem k úžasné kmotřičce víle, která jí tohle všechno umožnila. Cesta ubíhala rychle a nakonec kočár zastavil před kovovou bránou s vysokými kamennými zdmi. Popelka si odhrnula z očí bělostnou kadeř a naklonila se dopředu, aby se podívala na impozantní stavbu. Slyšela křik, jak heroldi z hradeb volali dolů svá oznámení a pozdravy na kočár a pak se v okénku zjevil princ. Blýskl na ni vítězným úsměvem, než vyrazil kupředu, aby kočár provedl skrz vztyčenou bránu. "Hle, našel jsem si nevěstu!" Princův jasný hlas se nesl dveřmi kočáru, když přijížděli ke vchodu do hradu. Popelka se na sedadle zavrtěla, když podruhé spatřila zdobené dveře. Podívala se na své ošoupané šaty a zuřivě se začervenala. Další výkřiky a klapot kopyt na dláždění ohlásily příjezd zbytku stráže. Dveře kočáru se otevřely a dovnitř se pro budoucí princeznu natáhla královská ruka. Popelka se však stále červenala nad svým skromným vzhledem a zdráhala se vystoupit. Princova hlava zvědavě nakoukla do útrob kočáru, když viděl, že se jeho ruka neshledala s její. "Co se děje, má drahá?" Jeho starostlivá tvář ji zahřála u srdce. "M-mé šaty, pane. Moje šaty, já-já..." "Nedělej si starosti o svůj vzhled! Jsi krásná, nejkrásnější žena v království. Měla bys mít hlavu vztyčenou. I tyhle hadry na tobě vypadají královsky. A já ti pomůžu, aby ses tak i cítila." Najednou mu z ramen spadl jeho vlastní královský plášť a obepnul ruměnou blondýnku. Ta se pod měkkou látkou přikrčila a nechala ji zakrýt své šaty, pak ho konečně vzala za ruku a vystoupila z kočáru. "Hle, princ Erik našel svou vyvolenou! Uvolněte cestu královské rodině!" Herold, který stále seděl na koni, zavolal zdola z nádvoří za nimi, zatímco se stráže po levici a pravici uklonily. Popelka si tiskla skleněný střevíček k hrudi, když ji princ vedl po schodech k mohutným dveřím. Stejně jako posledně, když tu byla, se dveře otevřely, jakmile došli na horní schody a odhalily honosný sál s mihotavým světlem zapálených pochodní. Za nimi zmizely poslední paprsky oranžového západu slunce pod obzorem a dveře se zavřely. Popelka pocítila při zavírání dveří chvilku úzkosti, ale ta se vytratila s pohledem do veselých modrých očí svého prince. "Připojíš se dnes večer k mé rodině na večeři?" Jeho jemná ruka sevřela její volnou ruku, když se jí zeptal. "Ano, ano, samozřejmě." Její odpověď ho rozzářila. "Skvělé!" Zatímco živě mluvil o tom, jak se jeho rodina těší, až se s ní setká, ze všech dveří a několika schodišť se vyhrnulo služebnictvo. Všichni vypadali vesele, baculatě a čistě, což se výrazně lišilo od jejích vlastních zkušeností se službou. "Slečno Kláro! Odveďte prosím budoucí princeznu do jejích nových komnat. Chtěl bych, aby byla připravená na dnešní rodinnou večeři." Obzvlášť milá zrzavá žena energicky přikývla a odvedla Popelku pryč. Když se blondýnka ohlédla, viděla, jak se za ní při stoupání po schodech vleče princův dlouhý plášť. Zatímco stoupali vzhůru, on zůstal dole a vzrušeně hovořil s několika dalšími spěchajícími sluhy. "Pojďme vás umýt a obléknout! Jsem si jistá, že máme hned několik krásných šatů, které ti budou slušet. Vím o jedněch růžových, ty se budou úžasně hodit k tvé světlé pleti a světlým vlasům." "Děkuji, madam." “Prosím to ne, říkejte mi Kláro, to dělají všichni. Sloužím téhle rodině celý život, začínala jsem jako pomocnice v kuchyni a vypracovala se na ošetřovatelku, je to opravdu fascinující příběh. Víte, jednou ráno onemocněla princeznina chůva a já jsem dole myla nádobí..." Popelka pozorně poslouchala a přitom obdivovala bohatě vyzdobené stěny a podlahy. Dávno přestala počítat, kolikero dveří minuly a kolik schodů vystoupaly. Nikdy neviděla ani ze čtvrtiny tak velký dům. Počet portrétů a obrazů na stěnách byl závratný. "Tak jsme tady, drahá!" Klára vypískla a strčila do velkých bleděmodrých dveří, které se otevřely dokořán. Popelka vpadla dovnitř za zrzkou a okamžitě předpokládala nějaký omyl. Místnost byla obrovská. Klidně by se do ní vešlo celé hlavní patro sídla jejích rodičů. Na stěnách byla světle modrá tapeta, světlejší než obloha, nábytek byl natřený na bílo s tmavě modrými polštáři. Na stěně uprostřed byl krb a každé další místo pokrývaly portréty vznešených žen nebo obrazy květin. "Tohle je můj pokoj?" Popelka nemohla popadnout dech. "Ach, požehnej ti, dítě. Ano! Tohle je modrý pokoj. Patřil jejímu veličenstvu, když byla ještě děvče. Samozřejmě vypadal úplně jinak! Princezna Olivetta ho nechala vyzdobit a přejmenovat. Většina uměleckých děl, která vidíte, jsou její práce." Popelka se zastavila u obrazu modrého ptáka. Byl namalovaný akvarelem a zdálo se, že ptáček právě vzlétá k obloze. "Musí být velmi talentovaná," zašeptala. "Bože, ano! Ale na obdivování umění budeme mít spoustu času později. Teď se potřebujete vykoupat a obléknout!" Klára napochodovala s Popelkou ke dveřím podél pravé strany a zatlačila do nich, aby odhalila další pokoj. Tenhle byl proveden méně zdobně a byl prostorově menší než předchozí místnost. Uprostřed stála velká kovová vana a několik služebných už ji plnilo nahřátou vodou. Vcházely a vycházely vzdálenými dveřmi, které byly ve zdi sotva patrné. Klára ladným pohybem, bez okolků odepnula Popelčin plášť z krku a opatrně jí vzala střevíc z rukou.“ Postavím ho rovnou na tenhle polštář. Budete ho mít neustále na očích, ano?" Popelka mlčky přikývla. "Potřebuješ pomoc se šaty, milady?" "Ano," odpověděla. Jedna z mladších žen se nabídla. Popelka se začervenala. Už dříve pomáhala své nevlastní matce a sestrám při koupání, ale sama se nikdy nekoupala, alespoň ne od dětství. Jako žena a služebná používala studené umyvadlo a odřený hadr, aby se umyla při vzácných příležitostech, když měla chvilku pro sebe. To, co s ní udělala její kmotřička víla, ji však před plesem zbavilo veškeré špíny a zápachu, bylo to kouzlo. Klára se vřele usmála: "Dítě, všichni jsme tu proto, abychom vám pomohli. Prosím, dovol nám, abychom vás k večeři umyly." V tu chvíli Popelce zakručelo v břiše. Klářin úsměv se rozzářil: "A večeře bude co nevidět! Podívejte se na sebe, i naše služebné mají na kostech více masa a tuku! No, ale nebojte se, kuchařka vás vykrmí raz dva. Se mnou to rozhodně udělala!" Ostatní služky se uchechtly a přikývly, když Klára opatrně pomohla Popelce svléknout její potrhané šaty a pak ji naložila do teplé vany. Zatímco se drhnutí Popelčiny alabastrové pokožky stávalo méně trapným, mohla naslouchat tichému hovoru mezi služkami. Mluvily o tom, jak šťastně princ vypadá a jak se její výsost těší na setkání s budoucí princeznou. Debatovaly o tom, jestli jí budou víc slušet růžové nebo zelené šaty, a zasněně vzdychaly nad tím, jak by jí slušela korunka posazená na světlých blond kadeřích. Nakonec jí Klára, vydrhnuté a osušené, pomohla obléknout růžové šaty a zapnula je v pase. "No, jsou vám trochu velké kolem prsou a pasu. Terezo!" Klára zavolala na roztomilou, malou služebnou. "Přines si šicí soupravu a za dvacet minut vykouzli, co se dá!" Tereza udělala, co mohla a Klára v těch šatech prohlásila budoucí princeznu za dokonalou. Růžový satén jí visel v elegantních liniích od pasu a blonďaté vlasy měla vysoko vyčesané, aby vypadaly delší. Když Klára pokynula rukou směrem ke dveřím, Popelka stála v místnosti dál jako přikovaná. "Ehm, ehm, Kláro?" Zrzka se s úsměvem otočila: "Ano, drahá?" "Já, ehm, já nemám žádné boty." Vyhrnula si šaty a odhalila své drobné bosé nohy. Klára povytáhla jedno světlé obočí a poklepala si na bradu. "To by neměl být problém, Fatimo! Najdi ve skladu nějaké střevíčky. V té místnosti, kde jsou všechny skříně." Čekaly několik dlouhých minut, během kterých se Popelčin hladový žaludek několikrát připomněl. Nakonec vyzkoušely snad desatero párů krásných bot, ale všechny byly příliš velké a na Popelčinu nohu neseděly. "Hmmm, no, možná v dětském pokoji?" Fatima znovu odběhla, zatímco ostatní ženy sbíraly odmítnuté boty. Klára je popoháněla pohledem a nemusela ani nic říkat, zatímco Popelka přešla ke krbu a spustila se na modré polstrované křeslo. "Tady!" Fatima se vrátila se šesti páry menších střevíčků. Popelka si je všechny vyzkoušela, ale ani tentokrát žádné nepadly. Pár, který byl nejblíže její velikosti, byl světle zelený a zjevně vyrobený pro malého chlapce, alespoň jí ale při chůzi držel na nohách. Boty tedy vyřešily. Klára ji doprovodila do obývacího pokoje a vrátila se bludištěm chodeb a schodů dolů do jídelny. Popelce se ulevilo, když zjistila, že tato místnost je určena pro komornější setkávání rodiny a ne pro velkou formální jídelnu, která se používala na večírky. Nebyla si jistá, jestli by zvládla setkání s dalšími desítkami neznámých lidí. Princ Erik již netrpělivě čekal a sotva ji spatřil, opět vykouzlil na tváři úsměv. "Princezno, sluší vám to." Usmál se a natáhl k Popelce ruku. Přijala ji a s úsměvem se rozzářila, když si vzpomněla, jak ji stejným způsobem vedl po zahradách. "Jsi připravena seznámit se s mou rodinou?" "Připravena, jak jen mohu být." Stydlivě přikývla. Erik přikývl: "Oceňuji tvé nadšení." Mrkl na ni a otočil se ke dveřím, když je otevřeli dva muži stojící venku v plné vojenské výstroji. Jídelna byla mnohem menší než taneční sál, který Popelka viděla při své poslední návštěvě, ale i tak byla větší, než s čím počítala, vzhledem ke své rodinné jídelně doma. Hlavním bodem byl dlouhý stůl obtěžkaný nádobím a ozdobami. Kolem stolu seděl asi tucet lidí a stejný počet služebnictva postával kolem stěn. Čtyři lidé se při příchodu postavili, ale ostatní zůstali sedět. Princ se usmál a kývl hlavou, když vedl Popelku půl kroku za sebou. "Vaše Veličenstva, matko, otče, rád bych vám představil naši budoucí princeznu." Popelka se usmála. Král a královna vypadali stejně jako na plese, vážně, bohatě a neskutečně majestátně. Erik měl zjevně modré oči po matce, ale po otci zdědil tmavé vlnité vlasy. Oba královští si Popelku se zdrženlivým úsměvem prohlédli a král jim gestem naznačil, aby se posadili. Princ jí pomohl na židli a pak si sedl na svou. "Páni, jsi tak krásná. Erik nám řekl, že pocházíš z panství na samém jižním konci města." Královnin mluvící hlas byl melodický a přátelský. Její modré oči tančily, když si mladou blondýnku prohlížela. "Samozřejmě si vzpomínám na tvůj tanec v noci na plese. Tančíš tak dobře. Kdo tě to naučil?" "Můj otec, Vaše Veličenstvo," odpověděla Popelka udýchaně. "No, buď je vynikající učitel, nebo ty vynikající žákyně!" zvolal král se smíchem. "Od obojího trochu, Vaše Veličenstvo," řekla Popelka s jemným úsměvem. Stůl propukl ve zdvořilý smích, jeden konkrétní úšklebek upoutal Popelčinu pozornost. Vzhlédla a uviděla naproti sobě sedět charismatickou ženu. Byla Erikovým dvojčetem co do barvy očí i vlasů. Tmavé vlnité vlasy měla spletené do copu a stočené pryč od obličeje, aby jí v závěsech spadaly na záda. Její rty však byly plnější a neroztáhly se nad zuby tak, jako když se usmíval Erik. Šaty, které měla na sobě, byly sytě fialové, lemované zlatými nitkami a odhalovaly její plnou postavu. Byla zjevně ve větším měřítku než Popelka, vypadala jako žena tam, kde Popelka často ještě vypadala jako dívka. Její úsměv se rozšířil, když viděla, jak si ji drobná blondýnka sama pro sebe hodnotí očima. "A jak že se jmenuje ta žena, která se má stát naší novou princeznou?" Brunetka se tiše zeptala, když si ke rtům přiblížila sklenici červeného vína. "Ach, já jsem Popelka," nenáviděla, jak se jí při vlastním jménu téměř zlomil hlas. Zatímco si zbytek stolu pro sebe něco šeptal, Popelka si uvědomila, že tato žena se jako první zeptala na její jméno. Erik se teď se pobaveně díval střídavě na obě ženy. "Děkuji ti, Olivie. Popelka? To je jedinečné jméno," poznamenal král. Blondýnka se zmohla jen na přikývnutí a připila si vína. Pozornost celého stolu stačila, aby se začervenala. Zdálo se, že to Erik zaregistroval a jemně stočil hovor na svatební plány, čímž strhl pozornost na sebe a svou matku. Princezna Olivie se na ni však stále upřeně dívala. Její modré oči se znuděně vpíjely do Popelčiných. Když večeře skončila, hrozilo, že Popelka vyčerpáním usne v křesle. Ještě nikdy neseděla u tolika chodů a zjistila, že už po dvou jídlech hlásí žaludek plný stav. Královská rodina pokračovala v popíjení a povídání, dokud vysoký, pohledný muž - sedící vedle Olivie neupozornil na její sklopené oči. "Myslím, že nejnovějšímu přírůstku do naší rodinné party by se hodil doprovod do postele," uchechtl se. Popelka si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje: Viktor, Václav? Bylo to od Vé - ale ať už to bylo cokoli - za připomenutí postele v duchu děkovala. "Vincente, máš pravdu," zabručela princezna, "doprovodím ji nahoru." Popelce se zdálo, že zachytila významný pohled krále, který mířil na jeho dceru. Princezna Olivie vykulila oči: "Hned se vrátím dolů, otče." Král vážně přikývl, když pomáhala Popelce ze židle a vedla její štíhlou ruku přes svou. Popelka se o silnější ženu opřela, když stoupaly po schodech nahoru. Noc se uklidňovala a každé okno, které míjeli, nabízelo pohled na temné město tu a tam osvětlené světlem pochodní. "Zajímalo by mě, jak dlouho mi bude trvat, než se naučím všechny tyhle sály," přemítala blondýnka, když zahnuly za další roh. Olivie se usmála: "Tohle je teď tvůj domov. Dej tomu čas, brzy ti to bude všechno připadat známé." Popelka přikývla. "Vaše Výsosti ..." "Prosím, říkej mi Oliv," přerušila ji princezna. "Princezno Oliv, co mám celý den dělat? Myslím tím, jako od zítřka, jaké mám povinnosti?" "Jaké bys je chtěla mít?" odpověděla s úsměvem. “Já, já nevím. Co děláš celý den ty, jestli se můžu zeptat?” Brunetka se zasmála a Popelka sledovala, jak se mezi jejími plnými rty konečně objevily všechny rovné bílé zuby. "Dělám, co se mi zlíbí! Čtu si, kreslím, maluju, jezdím na koni a šiju." "Šiju?" "Ano, šijeme se služkami deky a kabáty pro vesnici, zima je za rohem.” "Jeden z těch kabátů mám!" Popelka vykřikla a pak se začervenala nad svým výbuchem. "Tedy, měla jsem. Bylo mi snad šestnáct, dostala jsem jeden od strážného, když jsem se jednoho chladného večera vracela domů z trhu. Řekl mi, že mi ho ušila princezna, takže byl výjimečný. Myslela jsem, že si dělá legraci." Povzdechla si a podívala se směrem k vrcholu schodiště, po kterém stoupali. "Byla sytě zelený a hřejivý. Milovala jsem ten kabát." Olivii zajiskřily modré oči: "Jsem ráda, že moje šicí dovednosti někdo ocenil." Odmlčela se a zřejmě zvažovala svá další slova. "Rodina, pro kterou jsi pracovala, se k tobě nechovala dobře, to chápu." Popelka obrátila své modrošedé oči ke stropu. "Hm, ne, nechovali." Princezna vedle ní ztuhla: "No, už na ně nemusíš myslet. Už se tam nikdy nebudeš muset vrátit." Když došly na vrchol schodiště, Popelka viděla modré dveře, které se rýsovaly před nimi. Najednou ucítila pod nohou studený kámen. Podívala se dolů a zjistila, že jí jeden zelený střevíček sklouzl z nohy a spočinul o několik kroků zpět na podlaze chodby. Olivie si toho také všimla a shýbla se pro něj. "Má paní," zašeptala, když si klekla. Její dlouhé, teplé prsty vytáhly zpod šatů Popelčinu levou nohu a pohladily ji po kotníku. Vyzdvihla drobnou nožku ven a prsty obtočila kolem podpatku. Popelka se při tom kontaktu zachvěla. "Pomůžu ti," zašeptala, když jí zelený střevíček znovu nasadila na nohu. "Děkuji," vykoktala blondýnka, když princeznina ruka pustila její kotník. "Není zač, princezno. Dobrou noc." S tím Olivie s lehkou úklonou nasměrovala Popelku k modrým dveřím, vstala a sestoupila po schodech. Popelka se znovu zatřásla. Pocit teplých prstů na jejím kotníku přetrvával ještě dlouho poté, co se zachumlala do peřin. Její postel byla tou největší postelí, jakou kdy viděla, a když klesla do jejích hlubin, cítila, jak její tělo opouští roky vyčerpání. Usnula a snila o modrých očích a tmavých řasách. Následujícího rána seděla Popelka u snídaně jen s královnou. Vstala ve svůj obvyklý čas, tedy dříve než její vlastní služebné, ustlala si a zatopila v krbu. Když dorazila rozespalá Fatima, málem jí při pohledu na budoucí princeznu skloněnou nad ohněm s pohrabáčem vypadly oči z důlků. Dalo dost práce ji uklidnit a ujistit, že se na ni Popelka nezlobí. Nyní, zřejmě jako první dole u snídaně, zjistila Popelka, že jídelna je mnohem méně impozantní než předešlý večer. Alespoň do chvíle, než dorazila královna. "Dobré ráno, mé dítě. Co tě přivádí z postele tak brzy?" "Dobré ráno, Vaše Veličenstvo. Jsem zvyklá vstávat brzy. Doma jsem měla povinnosti, které jsem musela stihnout." "Ach ano, Erik prozradil, že jsi byla služebnou v malé domácnosti." "Něco takového, ano." Královna si Popelku vážně prohlížela. Zdálo se, že se rozhoduje, zda má v jejich rozhovoru pokračovat. Ať už viděla cokoli, přesvědčilo ji to, aby pokračovala. Na tváři se jí rozlil jemný úsměv, když se skláněla nad miskou s vařící se kaší. "Má drahá, musím ti sdělit něco velmi důležitého, než se k naší snídani připojí i ostatní." Popelka odložila šálek čaje a čekala, co má královna na srdci. Napůl očekávala, že jí žena vysvětlí, jak blondýnka není pro jejího syna dost dobrá nebo jak jsou její způsoby příšerné. Ale to, co přišlo potom, bylo skutečně zarážející. "Milé děvče, víš, že princezna Olivie má svého, ehm, manžela Vincenta, že?" "Ano," odpověděla. "Ano, samozřejmě," odpověděla Popelka. "Vzpomínám si na svatbu. Byla to veliká událost, když si naši princeznu vzal za ženu princ z dalekého jihu. Tehdy jsme ve vsi neřešili nic jiného.” "Ano, ano," odtušila královna rozrušeně, "no, oni přece nejsou doopravdy manželé." "Ale já si vzpomínám na oznámení ..." "Samozřejmě, to jsme lidem namluvili. Pravdou však je, že ... choutky mých dětí se ubírají jinými směry." "Prosím?" Popelčino obočí se srazilo k sobě. Královna se nadechla a dlouze si potáhla ze šálku, než se naklonila k Popelce a vážně promluvila. "Vincent není ženatý s Olivií, ale s Erikem." "To je pravda. "Jestli je to pravda, tak jak si ho můžu vzít?" sotva tohle Popelka dořekla, začala se jí točit hlava. Rozum se začal prát se srdcem a během vteřin řešit důsledky tohoto rozhovoru. "Nevezmeš, drahá. Na veřejnosti budete vystupovat jako manželé. Po celém království a našim spojencům se oznámí, že princ Erik si vzal krásnou prostou Popelku. Ale ve skutečnosti budeš vdaná za Olivii." Popelce se z plic vyrazil všechen dech a s řinčením příborů se sesunula dopředu na stůl. V tu chvíli dorazilo několik dalších členů rodiny, včetně Erika, Vincenta a Olivie. "Matko! Co se stalo?" Erik se vrhl dopředu, aby pomohl Popelce ze stolu. Královna se začervenala, ale držela pevný pohled: "Jen jsem jí vysvětlila pár věcí." Olivie vypadala rozzuřeně: "Matko! Myslela jsem, že jsme se dohodly, že počkáme, až se trochu usadí!" Klekla si vedle mdlé blondýnky a ovívala jí obličej ubrouskem. "Mohla by to vědět hned. Nechápu, proč ta hysterie." Její Veličenstvo se znovu napilo čaje a zamíchalo si kaši. Erik vykulil oči: "Je toho na ni moc, matko. Nový domov a pak najednou zjistit, že ten, kdo tě sem přivedl, tě dává jinému? To musíš chápat." Oběma sourozencům se podařilo bledou mladou ženu oživit a narovnat ji na sedadle. Vincent jí podal šálek čaje a všichni se posadili ke stolu. Popelka se na rodinu nemohla dívat. Tváře jí zčervenaly růžovou barvou a hlas se jí ztratil šokem. Dopolední jídlo probíhalo v relativním tichu, dokud nepřišel král, který atmosféru značně rozveselil. "Proč jste všichni takoví mniši?" zvolal. "Tento týden máme svatbu! Pojďme slavit!" Uchechtl se a mrkl na Popelku, když zrudl karmínem a Erik se zatvářil bolestně. Olivie se tvářila vážně a zamyšleně, kdykoli se Popelka odvážila ukrást její pohled, což nebylo často. Zdálo se, že jen Vincent se královsky bavil. "Nebudu tě nutit, víš?" “Nebudu." řekla. Tichý hlas následoval Popelku po schodech, když se po snídani vracela do svého pokoje. Otočila se a uviděla sklíčenou Olivii, která ji následovala. "Cože?" "Nebudu tě nutit, aby sis mě vzala Popelko. Pokud bys raději odešla a vrátila se do rodného domova, pochopím to. I když si dovedu představit, že matka bude trvat na tom, abys tu zůstala sloužit. Nemůžeme nechat odejít ty, kteří znají naše tajemství. Musí zůstat uvnitř těchto zdí." Princezna se odmlčela, když vystoupala i s Popelkou poslední schody. "Ale musíš se rozhodnout brzy. Otec ohlásil svatbu a my musíme mít nevěstu." Modré oči se rozostřily a zalily se slzami: "Musím mít nevěstu …” zašeptala a v těch slovech zaznělo tolik zranitelnosti. Pak se vyšší žena odebrala dál chodbou a zmizela z dohledu. Popelka zůstala sama a zmateně mířila do svého pokoje. Tanec s Erikem si užívala. Byl milý a hezký a zachránil ji před zlou rodinou. Teď se však dozvěděla, že už je ženatý a ten, kdo má být její, je žena, což Popelku nikdy předtím nenapadlo. Nemohla přece milovat ženu, nebo ano? Byl by to sňatek z rozumu, čistě proto, aby se nedostala do svého dřívějšího života. Přijala by to Olivie? Dokázala by přijmout vztah, který by nikdy nebyl láskou, ale jen přátelstvím? Zmatená blondýnka klesla na modrou pohovku ve svém pokoji a povzdechla si. Přátelství bylo víc, než v co mohla doufat doma nebo v nižším postavení služebné na hradě. O chvíli později ji ze zamyšlení vytrhlo důrazné zaklepání na dveře. Kývla na Kláru, aby otevřela a dala najevo překvapení, když tam stála tmavá postava Vincenta. "Můžeme si promluvit, Popelko?" zeptal se tiše. Přikývla na souhlas a Vincent jí nabídl rámě. Postavila se na své ještě ne úplně správné střevíčky, přijala jeho pomoc a vydali se chodbou k části zámku, kterou Popelka ještě neprozkoumala. Procházeli ruku v ruce po zadním schodišti a dlouhou chodbou plnou rostlin, až se ocitli venku v zahradě. Vincent ji vedl k lavičce pod liánou vadnoucích jitrocelů. "Tady mě Erik poprvé políbil," povzdechl si romanticky. Popelka se začervenala. Vincent se zasmál: "Nemusíš se cítit trapně! Láska je krásná. Ať už přijde v jakékoliv podobě, láska dělá svět lepším." "A ty ho miluješ?" "Miluji." "Ale jak?" Vincentovy tmavé oči bloudily po její zvědavé tváři. Vzhlédl k ranním červánkům a zasněně se usmál. "Je vším, co jsem kdy od partnera chtěl. Je milý, inteligentní, klidný a moc hezký." "A co?" zeptala se. Popelka si hrála s knoflíkem na šatech, které jí ráno ušily služebné. Stále ještě nosila Oliviiny šaty, dokud se jí nepodaří sehnat krejčího, který by ji změřil. "Věděl jsi vždycky, že budeš milovat muže?" "Ne," zavrtěl princ hlavou. "Bývaly doby, kdy jsem byl stejně šokovaný jako ty teď. To je pravda.” "Jak jsi změnil názor?" "Já ne," odpověděl Vincent prostě, "on ano. Ukázal mi, jak by mě mohl milovat a já ho prostě přijal. Bylo to tak přirozené, krásné.” “Takže ... takže, a ty ..." "Pšššt," zabručel Vincent a položil jí zlehka ruku na záda. "Nemusíš se teď o ničem rozhodovat." Chvíli seděli mlčky. "Už se do tebe zamilovala, víš," zašeptal. "Jak to víš?" Popelka vážně zašeptala na oplátku. "Vidím to. Když tě poprvé viděla, jak tě Erik vede po parketu, byla okouzlená. Proto se tě tak snažil najít. Ona ho o to požádala." Popelka o tom chvíli přemýšlela, zatímco Vincent obdivoval kolibříka. "Jak se mohla zamilovat do někoho z druhého konce místnosti?" "Ne," odpověděla. "Ach, já si nemyslím, že byla ještě zamilovaná. Viděla jen, že jsi krásná a stydlivá." "A co ty?" zeptal se. "Takže mě nemiluje.” Ignorovala Popelka jeho otázku. Vincent se usmál: "To bych neřekl. Včera u večeře si ji tvůj šarm a laskavost získaly. Nemluvě o tom, jak snadno jsi vycházela s naší rodinou. Když tě požádala, aby tě doprovodila nahoru, bylo to vidět. Buď je zamilovaná, nebo k tomu má velmi blízko." “Aha.” bylo jediné, na co se blondýnka zmohla. Prohlížela si nervózně své ruce. "Jen se nad tím zamysli. Vypadáš jako někdo, kdo má velkou schopnost milovat. Vsadím se, že princezna by tě udělala šťastnou, kdybys jí to dovolila." S tím ji poplácal po rukou a vstal, aby se protáhl. Znovu jí nabídl rámě a procházeli se dál do zahrady. Netrvalo dlouho a mezi ovocnými stromy narazili na tiché hlasy a tiché vzlykání. Když zašli za roh, Vincent chránil Popelku před pohledem na dva sourozence, kteří spolu vedli tichou debatu. Princezna vypadala rozrušeně, zatímco Erik se ji snažil utěšit. Vincent si odkašlal, aby oznámil jejich přítomnost. Dva páry modrých očí se k nim upřely a Popelka zachytila, jak si princezna spěšně utírá slzy. "Lásko!" zvolal Erik. Vincent propustil Popelku a vydal se ke svému manželovi. Vyměnili si rychlé objetí, zatímco obě ženy se držely zpátky, pak se Erik upřel pohledem na drobnou dívku. "Popelko, rád tě vidím v zahradě. Je to pýcha a radost mé matky. Možná by tě Oliv mohla ještě trochu provést?" “Ano." odpověděla. Do očí mu vytryskla naděje, ale rychle se otupila. "Pokud nejsi unavená, pak bych tě rád doprovodil zpátky na hrad.” Popelka několik vteřin přemítala. V očích tří přátel viděla, že tohle je rozhodující okamžik, ať už přijme kteroukoli nabídku. Zhluboka se nadechla. "Ráda bych princeznu doprovodila," řekla tiše, "pokud má v úmyslu jít dál.” "To mám.” odpověděla Olivie. Reakce byla okamžitá a povznášející. Erik a Vincent se společně tajuplně usmívali, zatímco Olivie měla oči jen pro Popelku. Ta se pod intenzivním pohledem začervenala. “Ráda." bylo jediné, co odpověděla. Popelka přikývla a oba manželé se rozloučili s téměř profesionální úrovní nenápadnosti, kterou při hře na dohazovače zvládnou jen přátelé. Ženy kráčely podél háje stromů a štěrk jim křupal pod střevíčky. Popelka stále musela udržovat rovnoměrnou, pomalou chůzi, aby se jí uvolněné střevíčky udržely na nohou. Olivie ukazovala na hrušky a švestky a také na třešňový háj. Na malém kopci na okraji cesty byl kruh jabloní, na který vylezly, aby měly lepší výhled. Když došly na vrchol, Popelka se zachichotala: "Myslela jsem, že na tenhle kopec lezeme kvůli lepšímu výhledu, ale já mám lepší výhled jen na jabloně!" "Máš pravdu," usmála se princezna. "Ale nestojí královské jabloně za ten výstup, Elo?" "Ano," odpověděla princezna. Popelka ztuhla. "Jak jsi mi to řekla?" Olivie se otočila a zakroutila hlavou: "Elo, Popelka je taková těžkopádná. Proto mám raději Oliv. Formální jména tíží na jazyku," odmlčela se, když zaregistrovala Popelčinu reakci, "ale jestli tě to uráží, tak ti samozřejmě přezdívku nedám." "Ne, ne, to mě neuráží." Popelka se otočila a obdivovala zralé jablko, zatímco se jí světle modré oči zaleskly slzami: "Už dlouho mi nikdo neřekl Elo." Povzdechla si a podívala se na zem, kde se její podivné střevíčky dotýkaly kamenů. "Ela je moje jméno. Moje pravé jméno, víš. Nevlastní matka z něj udělala Popelu, když jsem usnula příliš blízko ohně a probudila se celá od sazí. Málem jsem zapomněla ..." Ucítila, jak se jí jeden jemný prst dotkl brady, a její tvář se zvedla, aby pohlédla do princezniny. "Už nikdy nebudeš pokrytá sazemi. Budeš princeznou tohoto království a každé jméno s tímto titulem bude vzbuzovat respekt a strach v srdcích těch, kteří tě znevažovali." Princezně ukápla jediná slza a setřela si ji z krásné tváře. "Děkuji ti, Oliv," zašeptala. Cítila, jak se k ní brunetka naklání, až je od sebe dělil jen nepatrný vánek. "Oliv, já ..." "Princezno Olivie! Popelko! Má paní!" Znovu je od sebe oddělil volající hlas. "Ano, Kláro? Jsme tady!" Princezna odpověděla, když se mezi háji objevila rozevlátá služebná. "Popelko, má drahá. Krejčí je tady! Je načase, abychom ..." přerušila se, aby si ztěžka oddechla. "Je načase, abychom vám pořídili pořádně padnoucí šaty." Popelka přikývla a otočila se, aby se znovu podívala do jasně modrých očí. "Uvidíme se u večeře.” usmála se Olivie. Klára doprovodila mladou ženu zpět zahradou nahoru do zámku a do jejích pokojů. Zbytek odpoledne strávila šťoucháním, upravováním, přizpůsobováním a měřením od upjaté krejčové a její armády zakyslých švadlen. "Svatební šaty za týden! Co si to ten král myslí? Nejsem čarodějnice." Zamračila se a nařídila svým ženám, aby si sebraly věci. Jakmile odešly, Popelka se úlevou zhroutila na pohovku. "Je čas na večeři, má paní." Popelka v odpověď zasténala, ale vstala a nechala služebné, aby ji připravily. U večeře se královna zeptala, jak dopadlo měření. Popelka se zapomněla a povzdechla si: "Myslím, že by se mi mělo říkat princezna Špendlíková!" odpověděla Popelka. Král a Olivie propukli v smích, zatímco Erik si frkl do poháru. Popelka zrudla v obličeji, ale královna jen přikývla. "Ano, vzpomínám si, jak jsem si nechávala upravovat těhotenské šaty, než se mi narodila Oliv, a řekla jsem krejčímu, že kdybych chtěla akupunkturistu, najala bych si ho." Popelka se uvolnila, když se celé osazenstvo zasmálo královnině vtipu. Byla ráda, že v rodině mají smysl pro humor, i když se na veřejnosti tvářili vážně. Týden utekl jako voda, Popelka přetrpěla ještě několik zkoušek u snobské krejčové a užívala si další procházky s Oliv, až najednou nastal jejich svatební den. Stála ve svém a kolem ní se hemžily ženy. Navlékly jí dokonale padnoucí svatební šaty, to měření mělo něco do sebe. Nebesky modrá látka jí téměř ladila s očima a ve světle ohně jako by zářila. Jakmile měla šaty na sobě a vlasy stažené do krásných loken, přistoupila k ní Klára s malou dřevěnou krabičkou. Tajemně se usmála, když ji podávala Popelce, aby ji otevřela. Stříbrná západka se po jejím doteku uvolnila a krabička se otevřela a odhalila dva nové střevíčky. Nebyly ze skla, ale vypadaly jemně a prostě krásně. "Klárko, ty jsou ..." "Já vím, drahá!" Klára ji přerušila, když Popelka ztratila řeč. "Tak pojď, nasaď si je na nožky a jdeme tě provdat!" Chodby byly lemovány strážemi v lesklých uniformách, které se stoicky dívaly přímo před sebe. Do tanečního sálu to byla dlouhá cesta. Popelčiny šaty vydávaly po podlaze jemné vlající zvuky a její dech byl obzvlášť hluboký, když se blížila k velkým dveřím. Nalevo na ni čekal Vincent s nataženou rukou a přátelským úsměvem na tváři. "Jsi připravená?" "Myslím, že ano?" "Vypadáš nádherně." "Děkuji." Zčervenala. Než stačil říct více, dveře se otevřely a do sálu se rozléhala hudba. Brzy se ozval šum hlasů. Když ji doprovodil dovnitř, množství lidí v místnosti jí vyrazilo dech. Bylo to znovu jako na plese, ale tentokrát se neskrývala za anonymitu, byla sama sebou, jen Ella, stojící před královskou rodinou. Vincent jí povzbudivě stiskl ruku a pak vedl průvod uličkou. V horní části místnosti, kolem řad elegantně oblečených šlechticů, stáli Erik, Olivie, král a královna a starý přísný muž v řeholním rouchu. Několik dalších věřících mužů sedělo vpředu a po okrajích místnosti. Ella se přistihla, že při pohledu na tolik lidí zalapala po dechu. Vincent se k ní naklonil, aby jí zašeptal do ucha. "Proto si veřejně bereš Erika. Církev by nikdy nedovolila, aby si členové královské rodiny brali osoby stejného pohlaví. Udělali by z toho aféru." Ella přikývla a nechala svůj pohled spočinout na Oliv. Stála kousek od bratrova ramene a na sobě měla půlnočně modré šaty vyšívané stříbrem. Tmavé vlasy měla rozpuštěné a na nich se jí houpala stříbrná korunka. Oči jí jasně zářily, když Ella zamířila k sourozencům. Obřad byl dlouhý a nebyl veden v žádném jazyce, který znala. Erik ji trpělivě provázel jeho částmi. Zlatou korunku jí na hlavu nasadila Olivie. Její modré oči skrývaly pohled, který Ella nedokázala rozluštit, ale stejně ji přiměl zrudnout. Její oči po celou dobu nudného obřadu až do poslední chvíle těkaly k brunetce. Když věřící muž pronesl dlouhou monotónní větu, která zřejmě obsahovala její nové jméno a titul, dav zajásal. Erik se k ní naklonil a s mrknutím ji políbil na tvář. "Vedla sis skvěle. Pojď za mnou." Byli odvedeni do malé místnosti napravo od tanečního sálu, kde se k nim připojili Vincent a Olivie. Pak oba muži pokračovali kamennými dveřmi a nechali ženy o samotě. "Ello," spustila Olivie a vzala ji za ruku, “s tvým příchodem jsem našla místo, kam patřím. Miluji tě celým svým srdcem a přeji si strávit s tebou zbytek svých dnů. Vím, že vztahy jsou komplikované a pokud jsou tvé pocity odlišné, pochopím to. Budu tvou oddanou přítelkyní, protože … tvá blízkost pro mě znamená vše.” Ella zalapala po dechu, když jí Olivie sevřela prsty. "Prosím, ještě neodpovídej. Jen mě nech, abych ti to dokázala, ano?" Blondýnka souhlasně přikývla, když Vincent strčil hlavu zpátky do dveří. "Čas vypršel, dámy. Jdeme." Olivie provedla Ellu dveřmi a vyšly na balkon. Připojily se k Erikovi s výhledem na hlavní vchod do hradu. Brána byla otevřená a stovky obyčejných lidí stály a jásaly a mávaly vlajkami. Ke čtyřem mladým královským párům se brzy připojili král a královna a lidé dole jásali ještě hlasitěji. Hostina byla velkolepá, stejně jako orchestr. Po večeři ještě hodinu tančili, než Olivie s významným pohledem zmizela za oponou. Ella ji opatrně následovala a našla skryté dveře a menší místnost za gobelínem. Hudba se nesla skrz látku, příjemně tlumená a četné svíčky dodávaly místnosti útulnou atmosféru. “Smím prosit?” vyhrkla ze sebe Olivie roztomilým způsobem. "Můžeš." Olivie ji s rozzářeným úsměvem strhla do plouživého tance a Ella si pomyslela, že by udělala cokoli, aby viděla princeznu takhle se usmívat celý den. Mezi sytě vínovými rty se jí leskly zuby. Když se točily po místnosti, Elliny nohy se sotva dotýkaly podlahy. Bylo to zábavné a energické a plné zvuků jejich vlajících sukní. "Dneska vypadáš božsky," vydechla Olivie, když jejich kroky zpomalily. Ella se začervenala a dotkla se koruny, která spočívala na vrcholu jejích vlastních kadeří. "Cítím se velmi ... formálně," zachichotala se. "Neboj, nosíme je jen na oficiální akce. Normálně jsou bezpečně zamčené spolu se šperky. Ta korunka patřila mé babičce, víš?" "To jsem netušila. Byla tak krásná jako ty?" Pak se blondýnka při vší své upřímnosti začervenala. Olivie se zatvářila potěšeně: "Spíš. Byla vyšší a měla ty nejúžasnější zelené oči. Dokázala pohledem usměrnit snad každého muže. Otec mi jednou vyprávěl, že poslala celou delegaci do háje pouhým pohledem, když urazili jejího kuchaře." Ella se zasmála: "To zní divoce." "To byla. Erik je jí tak podobný. Jednou z něj bude skvělý král." "To ty taky, myslím královna." Olivie se teď zasmála a přitáhla si blondýnku blíž k tělu: "Královnou nebudu. Ale být princeznou se mi líbí. Můžu pomáhat, aniž bych byla pod tlakem, že jsem členem královské rodiny." Ella přikývla. "To zní krásně. Stejně jako tvůj projekt šití kabátů." "Ano a začala jsem opravovat vozy." "Ty opravuješ vozy?" "Ano, umím vyrobit docela slušné kolo." Olivie se usmála. Ella se zatvářila skepticky, ale rychle se to změnilo ve smích, když se Olivie poplácala po rameni. Zůstali spolu ještě čtyři tance, dokud Olivii nenapadlo, že jsou postrádány. Vyklouzly zpátky do hlavního sálu a brzy je od sebe oddělili další taneční partneři, až do posledního tance večera, kde se král přihlásil o Ellinu ruku. "Vidím, že děláš mou holčičku šťastnou," zašeptal, když se otočili. "Doufám, že jednoho dne zjistíš, že ona dělá šťastnou i tebe Popelko." "Jsem šťastná, Vaše Veličenstvo. Oliv je velmi laskavá a trpělivá." Král se uchechtl: "Vždycky je s ní práce. Někdy mám pocit, že mi z ní šediví vlasy. Ale pořád je to moje dítě a vždycky bude." Na závěr večera Erik za jásotu šlechticů vyprovodil Ellu z místnosti. Olivie a Vincent se s nimi setkali na chodbě a po krátké výměně partnerů obě ženy vystoupaly po schodech. Když Olivie doprovodila vyčerpanou blondýnku ke dveřím, sklonila se a nechala jí na ruce polibek lehký jako pírko. "Dobrou noc, Ello.” zašeptala. Mladé ženě se něco zachvělo v srdci a zrudla. "Dobrou noc, Oliv." Třem komorným trvalo téměř pětačtyřicet minut, než z jejího těla odstranily všechny vrstvy látek, sponky a kosmetiku, ale nakonec se úspěšně zhroutila do postele a usnula. Druhý den Ella spala dlouho do noci. Když se konečně probudila, bylo to do pozdního ranního slunce, které proudilo dovnitř skrz závěsy. Zívla a protáhla si unavené svaly, cítila úlevu od ramen až po prsty na nohou. Právě když vstávala z postele, vrzly dveře. "Ach, vy jste vzhůru!" Klára se ušklíbla. "Bože můj, příliš jsem si dopřála punče. Dnes ráno za to platím, i když ne tolik jako chudák Fatima, která strávila noc pod kuchyňským stolem!" Zasmála se, když na stůl u krbu pokládala podnos se snídaní. "Děkuji." Ella si vděčně vzala šálek čaje a pak se posadila ke krbu, aby si ho vychutnala. O několik minut později do místnosti s chichotáním vešly některé z jejích služebných s náručí plnou dárků a šatů. Když uviděly sedící Ellu, zarazily se. "Ach! Promiňte, Vaše Výsosti! Nečekali jsme vás tu." Udělali pukrle a začaly uklízet věci po pokoji. Klára přemluvila Ellu, aby šla do šatny, zatímco služebné začaly stlát její postel. Pomohla jí do světle růžových šatů a začala jí natáčet kadeře z obličeje. Jakmile byla s oblékáním hotová, vydala se dolů do zahrad. Bylo příjemné odpoledne s příslibem teplého letního večera, který měl následovat. Sad byl plný rostoucích plodů, které mohla při procházce obdivovat. Když odbočila z háje, došla k černému železnému plotu. Zdálo se, že ohraničuje západní stranu celé zahrady a byl z něj výhled na strmý sráz dolů ke stájovému dvoru. Nová princezna se naklonila, aby si lépe prohlédla rušné stáje a koně, které vodili sem a tam. Přímo pod ní uprostřed dvora ležel na boku vůz, na kterém pracovalo několik mužů. Sledovala, jak opravují několik prken na jedné straně a sundávají ulomené kolo, aby ho vyměnili. Pak ji upoutala krásná brunetka. Byla oblečená v pánském oděvu a na rukou měla kožené rukavice, když tlačila nové kolo k převrácenému vozu. Pot na jejím čele se leskl ve zlatavém slunečním světle, když zvedala kolo na místo. Několik nástrojů a kladiv vydávalo po rušném dvoře rytmické cinkání. Po několika okamžicích skupina mužů a Olivie zvedli vůz na kola a zkušebně ho postrčili směrem k silnici. Když se snadno odvalil, muži se usmáli a teatrálně se před princeznou uklonili. Když pokračovali v tlačení vozu ze dvora, ozvalo se vzrušené hučení hlasů. Olivie zůstala vzadu, sundala si rukavice a otřela si pot z čela. Vzhlédla vzhůru, modré oči se jí spojily s Ellou v zahradě nad ní. Špinavá princezna zvedla ruku na pozdrav a Ella ji opětovala kývnutím a úsměvem, než se otočila zpět do zahrady. Našla dlážděnou cestu vedoucí k malému živému bludišti plnému rudých růží. Ta vůně byla omamná. Růže se sladce vznášely ve vánku, když se Ella proplétala bludištěm vysokým až do pasu. V polovině cesty narazila na přikrčeného zahradníka, který stříhal uschlé listí. Starý muž se vlídně usmál, ustřihl pro novou princeznu rudou růži a daroval ji. Ella se usmála a s pukrletem květinu přijala. Když ji přiložila k nosu, omámila ji nádherná vůně a ona se muži znovu uklonila, než pokračovala v chůzi. Bludiště končilo na širokém travnatém trávníku. Svažoval se směrem od hradu a stínil ho starý dub. Kolem proskotačila veverka a pak klid přerušil štěkot psa, jak královnin mazlíček honil chlupatého tvora po stromě. Ella zaslechla, jak královna zpoza rohu volá na svého psa, a tak se vrhla do skrytého oblouku, nechtěla, aby ji vyrušila při její soukroé procházce. Když zapadla zpět do kamenného oblouku porostlého liánami, náhlá přítomnost za ní novou princeznu překvapila. "Schováváš se před matkou a tetami?" zašeptal tichý hlas a teplý dech se jí otřel o ucho. Ella se otočila a stanula tváří v tvář nyní již čisté Ollivii. Umyla se a převlékla do jednoduchých bílých šatů. "Neschovávám se, ehm," odpověděla Ella udýchaně. "Ne?" Olivie se šibalsky usmála. "No, na svatbě tě obdivovaly. Pojďme je pozdravit!" Začala vykračovat z oblouku, když ji Ella zběsile chytila za ruku a stáhla zpátky. Vyšší žena se rozesmála, když se nechala strhnout, aby do blondýnky vrazila. Obě se srazily s obloukem a zašustily liánami. Venku na dvoře se královna a její sestry zastavily, protože kymácející se liány na okamžik upoutaly jejich pozornost, ale pak malé štěně znovu zaštěkalo na strom a ženy se ho opět snažily přimět k tomu, aby veverku přestal pronásledovat. "To jsi udělala schválně," zašeptala Ella a vyprskla tlumeným smíchem. "Myslela jsem, že se neschováváš." Olivie povytáhla dokonalé obočí. "Já, neschovávala jsem se, jen jsem si užívala klidnou procházku. Sama." "Aha. A moje matka a její sestry by ti tu procházku udělaly méně klidnou." "Je jich sedm!" Ella zasyčela a ukázala na svou růži. "Nevěděla jsem, kolik tchýní budu mít, když jsem si tě brala!" Olivie se znovu tiše zasmála. Ellu ten zvuk a široký úsměv okouzlil. Všimla si, že brunetčiny opálené ruce jsou umístěny po obou stranách jejího pasu, což způsobilo, že se jí zrychlil tep. "No, když slíbím, že nebudu mluvit. Mohu se připojit k vaší procházce princezno Popelko?" "Jsi schopná mlčet?" Ella si ji podezřívavě prohlížela. "To zjistíme." Olivie blondýnku otočila, vzala ji za ruku a vedla ji zpět obloukem k odlehlejší části zahrady. Minuly řádky zeleniny a kurník poblíž kuchyně, pak obešly záhon malin. Olivie nemlčela, ale Ella zjistila, že se jí lehká konverzace líbí víc než samotné bloudění. Princezna pro ni natrhala několik bobulí a dokonce ji jednou jemně nakrmila, když se Elle rozlil po tvářích ruměnec. "Dnešní večeře bude zase velká záležitost," upozornila princezna. Slunce klesalo k obzoru a omývalo vše zlatem. Ella se ušklíbla a všimla si jak na ni Olivie upřeně hleděla s vážným výrazem ve tváři. "Cože? Mám snad na bradě malinu?" "Ne," oddechla si, "jsi dokonalá." Ella zrudla a sklopila zrak. Pak se Olivie vytrhla ze zamyšlení: "Promiň, nechám tě připravit. Uvidíme se u večeře." Odkráčela chodbou pryč. Večeře byla bouřlivá. Byla to většinou rodina a několik blízkých šlechticů, kteří byli všichni na hradě kvůli svatbě. Povzbuzovali krále při proslovech, bez ostychu vykřikovali o kráse královny a tleskali každému sluhovi, který jim naplnil poháry nebo talíře. Erik pil, až mu zčervenaly tváře a Olivie se chichotala a potají přes stůl házela olivi. Jedna zasáhla Ellu, když se snažila ukousnout si chleba a ta vrhla káravý pohled na starší princeznu, která jen šibalsky zamrkala. Nakonec musel Vincent pomoci Erikovi od stolu a král se odšoural se svými švagry do kuřárny. Královna drbala se svými sestrami a Ella se smála vtipu, který jí jeden šlechtic pošeptal přes stůl, když vtom Olivie zachytila její pohled. Modré oči se do ní zabodly a způsobily, že jí přeběhl mráz po zádech. Napila se vína, když se její oči zúžily a podívala se ke dveřím a tiše se zeptala, jestli chce Ella odejít. Blondýnka odložila pohár a téměř neznatelně přikývla. Společně se zvedly a Ella zachytila královnin vědoucí úšklebek, když obě ženy odcházely od stolu. Sluha jim otevřel dveře a ony se vypotácely na klidnější chodbu. Olivie beze slova vzala Ellu za ruku a vedla ji na balkon. Byl to dobře využívaný průhled do zahrad, bylo z něj vidět celou zahradu. Měsíc právě vycházel nad stromy a nebe nad ním pokrývaly hvězdy. Na obzoru tančilo jen několik mráčků, zbytek noci byl jasný. "Znáš souhvězdí?" zeptala se Olivie, když se opíraly o kamenné zábradlí. Ella zavrtěla hlavou. "Ty tři hvězdy v trojúhelníku jsou Lailithin luk. Byla to mocná lovkyně, která se zamilovala do Kainie, bohyně lesa. Ta je tam taky, vidíš těch pět hvězdiček v řadě?" Olivie se postavila za Ellu a ukázala na oblohu, aby mohla sledovat její pohled. Na tváři cítila princeznin dech a její ňadra se jí tiskla do zad. Tělem jí projela vlna horka. "Jak víš o hvězdách?" Olivie se usmála: "Naučil mě to táta. Má různé hvězdné mapy. Chodívali jsme v noci na východní kopce a celé hodiny pozorovali hvězdy. Byl to jediný čas, kdy měl opravdu volno." "Táta mi chybí." Princezna ji jemně pootočila, aby se jí podívala do očí. "Co se mu stalo?" Ella si povzdechla: "Byl velmi nemocný. Tak se oženil s mou nevlastní matkou v naději, že mě nechá s někým, komu na mně záleží. Ale po jeho smrti se změnila." Olivie se zatvářila tvrdě: "Je mi to moc líto. Škoda, že jsem tě nemohla zachránit dřív." Blondýnka jí položila ruku na rameno a usmála se. "Děkuju." Hluk z jídelny se přelil do chodby, jak se několik tet vydalo z místnosti do postele. Olivie vedla Ellu zpátky dovnitř a po schodišti nahoru do jejich haly. Když došly k modrým dveřím, uklonila se a popřála jí dobrou noc. Ella vešla do svého pokoje, opřela se o dveře a vzdychla. Odpoledne s Olivií bylo krásné a bylo jí líto, že večer končí. Tváře měla horké, jak se snažila uklidnit bolavé srdce. Ale čím víc na brunetku myslela, tím víc ji chtěla vidět. Čím dál tím víc si uvědomovala, že city jsou pro ni opravdové. Ella se zhluboka nadechla. Měla ženu. Skutečnou ženu, která ji milovala nebo měla k lásce velmi blízko. A jediné, po čem v tu chvíli toužila, bylo být s ní. Tak proč by nemohla? Blondýnka znovu otevřela dveře a vyrazila chodbou k dveřím jejího pokoje. Zastavila se, zadívala se na bílé vzorované dřevo, pak zvedla pěst a zaklepala. Kroky a šepot uvnitř jí daly najevo, že princeznu nejspíš ošetřují služebné. Její teorie se potvrdila, když jedna z nich otevřela dveře a překvapeně rozšířila oči. "M-moje paní?" vykoktala. Olivie tlumeným hlasem zavolala, aby se zeptala, kdo je za dveřmi, ale služebná neodpověděla. Pak se objevila princezna, napůl svlečená a vypadající podrážděně. "Ello?" Její oči se ve slábnoucím světle jasně leskly. Šaty jí visely z jednoho ramene a zpod šatů jí vykukovaly bosé nohy. "Potřebuješ něco?" “Hm ..." Ella věděla, že už je skoro půlnoc, ale blondýnce se nechtělo utíkat. Tentokrát cítila, že kouzlo vydrží déle do noci. Zvedla se na špičky a objala brunetku kolem krku. Když se k ní naklonila, spojily se dva páry modrých očí. "Ello?" Olivie začala šeptat, ale umlčely ji Elliny měkké rty. Služebná zmizela zadním vchodem pro služebnictvo a táhla s sebou svou zmatenou družku, která stále držela princezninu noční košili. Nejprve se něžně políbily, rty se k sobě jen těsně přitiskly. Pak Olivie sevřela svým objetím Ellin pas a jejich vášeň vzrostla. Jazyky se proplétaly, jak se jejich boky dotýkaly. Ella vzdychla, když se jedna ruka zvedla a prohrábla jí vlasy. Cítila, jak se jí ty prsty zamotávají do kadeří a přitahují si její tvář blíž. Byly si tak blízko, jak jen mohly být, tak přitisknuté k sobě, jak jen mohly být. Ale Elle to nestačilo. “Oliv." zakňourala. "Prosím." Olivie odhalila své bílé zuby v zářivém úsměvu plném očekávání. "Prosím co?" “Chci … potřebuju víc." Ella se odtáhla a uviděla ty modré oči, které se dychtivě leskly. "Prosím, Oliv. Můžu, ehm, zůstat přes noc?" Olivie se usmála: "Samozřejmě, lásko." Jedním rychlým pohybem nabrala blondýnku do náruče, pak se otočila do svého pokoje a nechala za sebou zavřít dveře. Ella si stačila všimnout, že její pokoj zdobí spousta uměleckých děl, než ji položila na hříšně měkkou postel. Její žena se nad ní naklonila a svými rty vytvořila na jejím krku cestičku z polibků. Ella zalapala po dechu, když ucítila, jak se její rty dotýkají její klíční kosti. "Jsi v pořádku?" Olivie se odtáhla. "Ano! Ano, prosím, pokračuj. Prosím, Oliv. Potřebuju to." Brunetka se nad Popelčiným škemráním pousmála, ale nenechala ji čekat. Obratné prsty trhaly knoflíky a rozvazovaly stuhy, až se bledá holá kůže setkala s jejími rty. Když Elliny růžové bradavky vyklouzly z poslední vrstvy živůtku, Olivie uznale zasténala. Její rty se sevřely nejprve kolem jedné, pak kolem druhé, sály a ochutnávaly. Ella zavýskla vzrušením. Chvění jí proniklo až do nitra. Zabořila prsty do brunetčiných kadeří a zasténala, když rty na bradavce objížděly vnější stranu jejího prsu. Olivie se zuby jemně zakousla pod malé ňadro a Ella propukla v chichotání. "Co to bylo? Chystáš se mě sníst?" zasmála se. "Ano, miláčku, hned tě sním." Rozhrnula sukni zakrývající Popelčin vlhký klín a odhalila světlé blonďaté kadeře. Zachytila její pohled, ale blondýnka bez váhání přikývla. Když se princezna poprvé dotkla jazykem Elliny kundičky, oběma modrým očím se protočily panenky. Olivie hluboce a pomalu olizovala a vychutnávala si první chuť své ženy. Jazykem roztáhla vlhké pysky a prsty si pročísla blonďaté kadeře. Bledá stehna se jí přitiskla k uším a celé Ellino tělo se rozechvělo sténáním rozkoše. Bylo to nebe a hřích v jednom. Olivie v tu chvíli věděla, že by to mohla dělat navždy. Přejela jazykem po Ellině klitorisu a roztáhla chvějící se stehna. "Ahhhh!" "Je ti dobře?" Olivie ho znovu olízla. "Jo, jo!" Ella znovu vykřikla, když se princeznin jazyk spojil s jejím citlivým místem. Každý nerv pod její kůží se rozechvěl rozkoší a během pár vteřin prožila bouřlivý orgasmus. Lapala po dechu a zavřela oči, jak se její tělo otřásalo zcela novými pocity. Olivie zpomalila lízání a snažila se celou svou pusu přitisknout na pulzující kundičku. Když brunetka zvedla hlavu, brada a ústa se jí leskly vlhkostí. Použila prostěradlo jako ubrousek, zatímco se Ella snažila dostat svůj dech pod kontrolu. V místnosti bylo po jejich pokusu najednou velké ticho. Ella byla úplně nahá, zranitelná, ale jejím tělem procházela jedna vlna horka za druhou. Ten pocit se jí líbil. Oliviin pohled byl láskyplný, když svou ženu opatrně zalehla. "Jsi tak krásná.” zasténala brunetka, když prsty přejížděla po Ellině těle. "Můžu tě vidět?" "Samozřejmě." Olivie se usmála. Vstala a pomalu ze sebe začala svlékat zbytek šatů. Jak se ve smyslné atmosféře kousek po kousku odhalovala její kůže, Elle se zrychlil dech. Tělo její ženy bylo plné, měla oblejší boky, velká prsa a silnější paže a stehna. Měla svaly a tuk tam, kde Ella byla stále převážně kost a kůže. Ale ve chvíli, kdy si na ni Olivie lehla, ji všechny nejistoty opustily. Cítila se v bezpečí a milovaná. "Jsi bohyně," vypískla Ella, když princeznina ústa zasáhla citlivé místo na jejím krku. V hrudi jí zadunělo tiché zachechtání. "Děkuji ti, lásko." Pak přestaly mluvit, zatímco rukama a ústy zkoumaly tajná zákoutí svých těl. Ella cítila, jak se pod ženinými prsty rozplývá. Olivie jí třela ten uzlíček nervů přímo mezi nohama a Ella se kousala do rtu, aby nekřičela. Bylo jí horko a záda se jí napínala. Pak Oliviiny modré oči vyhledaly ty její, když se dva její prsty protlačily do její lasturky. Ella se teď nedokázala udržet, zalapala po dechu a uznale zasténala. Její nohy byly jako želé, padaly doširoka rozevřené a umožňovaly Ollie úplný průnik. Olivie začaly svými prsty jezdit tam a zpět, kroutily se hluboko a způsobovaly Elle vlny rozkoše. Třásla se, jak Olivie přidávala na rychlosti. Volnou rukou si hnětla ňadro, zatímco obě Popelčiny svíraly prostěradlo. Když se znovu udělala, vylila se z ní teplá, vlhká tekutina a ona hlasitě zakvílela rozkoší i rozpaky. "Ach! Ach, Oliv, promiň, myslím, že jsem ..." "Pšššt, to je přirozené. Uklidni se. Jsi skvělá.” Olivie vyklouzla prsty a přitáhla si Ellu do pevného objetí. "Miluju tě!" Blondýnka vykřikla. Olivie se ušklíbla: "Myslím, že se to nepočítá, když to poprvé řekneš pod nátlakem." Ella se pokusila posadit: "Ne, myslím to vážně. Miluju tě." Její modrošedé oči zářily upřímností. "Já tě taky miluju, princezno." Chvíli se držely, dokud se Ella nezačala kroutit. "Potřebuješ ještě něco, lásko?" "Ne, já, ehm, chci, aby ses taky cítila dobře." "To už děláš." Ella vykulila oči: "Tak jsem to nemyslela." "Dobře, co bys chtěla dělat?" Olivie se tajuplně usmála. "Ochutnat tě?" Brunetka přikývla, políbila ji na tvář a pak se zvedla na kolena. Položila Ellu na polštáře a přelezla jí přes obličej. Když klečela nad blondýnkou, opatrně se spustila k jejím ústům. Ella okamžitě vystrčila jazyk a vnikla do vlhkých záhybů nad ní. Stačilo první olíznutí. Tělem jí projel čirý chtíč a ruce se jí ovinuly kolem princezniných stehen jako svěrák. Přitáhla si ji plně na ústa a zoufale ji olizovala a sála. Olivie vykřikla, když se Ellin jazyk ponořil dovnitř a objevoval každý milimetr jejího těla, neskutečně hluboko uvnitř. Když se pak blondýnka začala soustředit na lízání jejího klitorisu, Olivie jí protáhla prsty hebké vlasy a zakňučela. Všechno, co ta žena dělala, ji vynášelo stále výš a výš, až si byla jistá, že ji pád zpátky dolů zabije. Když se konečně udělala, napjal se jí každý sval. Olivie se stále napínala a vzpínala, dokud Ellu s nádechem neodstrčila a nezvedla se na kolenou výš. Blondýnka měla promočený obličej i krk. “Jo, jsi úžasná.” zalapala po dechu brunetka. "Chutnáš tak skvěle.” odpověděla Ella sebejistě. Jejich smích se rozléhal po místnosti, když se u umyvadla umyly a oblékly si noční košile. Na posteli byla ještě malá mokrá skvrna, ale když se k sobě přitulily, dokázaly se jí vyhnout. "Je ti zima?” povšimla si Olivie, jak se snaží otírat tělem o peřinu v naději, že zvýší teplotu kolem. "Jen na nohy.” zčervenala Ella. Olivie se zvedla z postele a vytáhla ze skříně vlněné punčochy. Odhrnula přikrývku, poklekla vedle postele a vzala do ruky jeden Ellin kotník. "Tohle pomůže zahřát tyhle jemné nožky.” usmála se brunetka. Pak své ženě navlékla ponožky a zakončila to polibkem na její odhalené koleno. "Miluju tě.” zašeptala blondýnka. "Já tebe taky, princezno Ello, už hodně dlouho.”