*
Toto je příběh z dávných časů, kdy se po lesích toulali vlci, hrdinní princové mlátili draky hlava nehlava a země byla protkána magií dodávající světu lesk jak zlatá nit gobelínu.
*
Uprostřed hlubokých lesů a jezer bylo jedno království. Málokdo znal jeho jméno, ač bylo prastaré a hrdé. Cesty v něm zarůstaly travou a stromy rozpínaly své větve nad lesklá dláždění a vrhaly své stíny na opuštěná stavení. Karavany se dávno naučily vyhýbat se jeho hranicím, neboť ty, které se odvážily zkrátit si trasu onou zemí, zmizely navždy.
Jedni říkaly, že v těch hlubokých hvozdech sídlí lapkové, zatímco lapkové tvrdili, že i potulné bandy se oněm místům zdaleka vyhýbají. A pak tu byly různé báchorky a legendy, které staré báby vyprávěly dětem a strašily je před spaním. Snad proto, aby se hrůzou rozšířily oči každému malému nezbedníkovi, který stanul příliš blízko té prokleté země s myšlenkou na dobrodružství.
Hranice byla dobře značená, výstražné cedule visely na všech větších cestách. Ne že by okolní panovníci toliko dbali na běžný lid. Šlo především o ochranu hlídkujících vojsk a putujících trhovců, neboť ztracené karavany škodily obchodu. Lidé se přesto báli a postupem času se příhraničí vylidňovalo a zůstalo v něm pouze několik dřevařských osad ztracených uprostřed divokých lesů.
*
„Držte ho pevně,“ zvolal hrubý hlas. „Ať nám neuletí.“
Dva hromotluci svírali každý jednu nohu majestátného ptáka, který ze všeho nejvíc připomínal páva. Měl zářící zlaté peří. S hlavou hrdě vztyčenou zoufale naříkal, bil bezmocně křídly a snažil se vysvobodit. Na první pohled to byl neobyčejný pták, to lapkové poznali ihned. Že dnes měli štěstí opravdu mimořádné zjistili, když se opeřencovo volání ozvalo v lidské řeči.
„Heleme se, ono to umí mluvit,“ zasmál se vůdce bandy a rychle uvázal smyčku. V hlavě uslyšel cinkání zlaťáků. Pohladil ptáka po korunce, jež se chvěla na jeho drobné hlavě. Pak, k úžasu všech, pták zazářil a změnil se v půvabnou ženu. Žádala svobodu, za kterou slibovala cennou odměnu.
Chlapi ji však neposlouchali a jen se mlsně olízli. Byla nahá.
*
Vítr se opíral do korun stromů, větve vrzaly a skřípaly a listí hlasitě šumělo. Mladý muž kráčel po lesní cestě. Na rameni se mu houpala velká oblouková pila a v ruce držel dřevařskou sekeru. Šel jistým, pevným krokem. Potrhaná halena z části odhalovala svalnatou hruď a ruce zocelené tvrdou prací.
Vyhlédl si urostlý buk. Obešel jej a pozorně prohlédl. Pak stanovil ideální směr, kam jej položit a dal se do práce. Bylo horké léto a brzy mu po čele stékal pot.
Zdálo se mu, že vrzání dřeva a šumění stromů se chvílemi mění na zoufalé volání. Byl zvyklý na podobné přeludy, les byl plný zvěře a vítr dnes vál neobvykle silně. V jednu chvíli však ustal a k jeho překvapení ono volání zesílilo.
Odložil pilu. Zvedl se a se sekerou v ruce chvátal na pomoc, ať už ji potřeboval kdokoli.
*
„První jdu já,“ prohlásil sebevědomě velitel. Přistoupil k ženě, kterou drželi dva zarostlí mizerové. Uchopil ji za dlouhé zlaté vlasy a zvrátil hlavu vzad. Měla krásnou tvář jemných rysů, hebkou pleť a hluboké modré oči, kterými se na něho upřeně dívala. Zdála se podívně vyrovnaná a klidná, ač mu neuniklo, že se zachvěla, když na ni sáhl.
„Máš krásný kukadla holubičko,“ řekl a sjel pohledem níž. Uchopil do dlaně jedno prso a pokýval hlavou: „A krásný kozy. To se musí nechat. Zvlášť na takovou kouzelnou zrůdu.“ Zmáčkl ji silně drsnou dlaní, ale ani se nepohnula. Dál jej upřeně pozorovala.
Její klid jej rozčiloval. Zamračil se a zabručel: „Tak se mi zdá, že tady chce někdo pořádně vomrdat.“
Vítězně se zasmál a rozepnul si kalhoty. Neměl ani tušení, že to byla poslední věc v jeho životě. Něco proletělo vzduchem a v následující chvíli mu dřevařská sekera rozbila lebku.
*
Jeho dva komplicové se rychle vzpamatovali. Jeden bídák vytáhl dlouhý nůž. Na první pohled bylo jasné, že ví, co dělá. Obličej mu hyzdil sebevědomý úšklebek a očima probodával nově příchozího.
„Vykuchám tě jako rybu,“ ujistil mladého dřevorubce a zaútočil oblíbenou fintou. Provedl klamný úder, pak půl obrat a setrvačnost svého pohybu využil k mocnému úderu na břicho. Věděl, že to provedl bez chyby. Byl si natolik jist svým úspěchem, že si druhou rukou ani nechránil hlavu. Zabiják jako on přece zvládne obyčejného dřevorubce. Oči se mu rozšířily úžasem, když čepel našla pouze vzduch. Otázka, co se stalo, mu zůstala nadosmrti nezodpovězena. Obrovská pěst zpevněná železným klínem mu udeřila do spánku. Kost ošklivě praskla.
Třetí darebák, na rozdíl od kumpána na zemi, věděl příliš dobře, co se stalo. Pochopil, že jsou chvíle, kdy je nejlepší vzít nohy na ramena. A to také udělal.
„Děkuji ti, zachránče,“ řekla dívka a obrátila se k mladíkovi. Stála před ním bez špetky studu oděna jen do své krásy. Na hlavě, v záplavě zlatých vlasů, se třpytila diamantová korunka. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
Mladý muž se vznešené dívce nejistě uklonil a odpověděl: „Vítek, má paní.“
Žena se narovnala a řekla: „Jsem pták ohnivák. Zachránil jsi mě ze spárů těch darebů a já ti to nezapomenu.“ Přišla k němu a jemu neunikl ladný pohyb těla, zdravého a pevného. Velká mládím nalitá prsa se houpala na její hrudi. Pas měla úzký a vlnily se pod ním široké boky s větším, pevným pozadím.
Přitiskla se na jeho hruď. Srdce mu divoce bušilo. Její tvář, dokonalá ve své kráse, se téměř dotýkala jeho.
„Přijmi můj dar,“ zašeptala žena a políbila Vítka na ústa vášnivým, vlhkým polibkem. Jediným, pomalým a dlouhým. Tělem se mu rozlilo teplo. Měl zavřené oči a svět se s ním točil.
Když je opět otevřel, stál před ním nádherný zlatý pták. „Bude-li tě opouštět mužná síla, vyslov mé jméno,“ mrkl na něho pták drobným očkem a vznesl se do vzduchu. Několika máchnutími křídly zmizel nad korunami stromů.
*
Dřevorubci byli chlapi jak hora. Ale i mezi nimi Vítek svojí silou vynikal. Ramena měl široká, ruce pevné a mohutné svaly na jeho těle vystupovaly jak zauzlené provazy. K tomu byl neúnavný a mrštný jak kočka.
Nebylo divu, že jak dny utíkaly, vršilo se před jeho chalupou obrovské množství dřeva - větve i celé klády, z kterých tesaři vyráběli krokve a trámy. Vítka se zmocňoval pocit, že dobrodružství onoho dne byl snad jen sen.
Až přišli brzy mu osud připomněl opak.
Jednou, když jeho statný valach táhl velký osekaný kmen, zahlédl před svojí chalupou dva tucty chlapů. U pasu se jim houpaly meče a válečné sekery.
„To je on,“ zakřičel jeden z nich a při pohledu na jeho zlostí staženou tvář Vítek pochopil, že je zle a vzal nohy na ramena.
„To on zabil Sekáče,“ slyšel za sebou a příliš pozdě pochopil, že byla chyba nechat jednoho z lapků utéct.
Jelikož někteří z nich měli koně, brzy jej dohnali. Snažil se je setřást v nizkých houštinách, ale oni jej zkušeně naháněli a obkličovali. Po nějaké době je slyšel ze všech stran. Byl v pasti a vše se zdálo ztracené.
A pak jej spatřil. Zlatý pták seděl na vzdálené větvi. Dlouhá zdobná pera mu visela dolů a naléhavě kýval drobnou hlavou. Vítek se k němu rozběhl, ale on se vznesl a ztratil v korunách. Ale ne na dlouho. Ještě než doběhl na místo, spatřil jej zářit o kus dál. A tak se to opakovalo stále dokola. Vítek se hnal za tím kouzelným tvorem jako za přeludem, horečně a zoufale, až jej kroky zanesly na starou cestu. Běžela rovně a po chvíli zahnula a končila v hustém porostu.
V tu chvíli uslyšel za sebou spoustu hlasů a jeden z nich vykřikl: „Támhle je!“
Kopyta zadusala po měkké hlíně. Těžké kroky se ozývaly z různých míst a vypadalo to, že je Vítek ztracen. Pronásledovatelé jej v mžiku obklíčili.
„Zdá se mi,“ řekl ten, který mu tenkrát utekl, „že jsi v pasti. Pokud tedy nechceš tam,“ řekl a ukázal paží na hustý les za Vítkovými zády. Cesta tam končila a na shnilém sloupku se do výše tyčila cedule: „Prokleté království. Smrt!“ Menším písmem pak dovětek: „Utíkej poutníče, je-li ti život milý.“
Měli pravdu. Byl v pasti.
*
Les prořízl zvuk tasených mečů. Pomalé kroky. Muži se zjizvenými tvářemi roztaženými v hrozivých úšklebcích. Vítek klopýtal vzad, až se zastavil u trouchnivějící cedule. Byli u téměř u něho. Ohlédl se. Les za jeho zády byl zarostlý. Pokroucené větve stromů jakoby se k němu natahovaly. Z temných stínů se vynořovaly obrysy prastarých kmenů porostlých kobercem lišejníku a mechu. Z těch míst sálala hrůza. V letním parnu mu sevřela kůži ledovým krunýřem.
„Pomalu tě rozpářu,“ uslyšel. Hlas už byl docela blízko. Jak se otáčel, koutkem oka něco zahlédl. Něco zlatého. V děsivých stínech oněch stromů. Snad se mu to zdálo, pomyslil si, ale v zápětí to spatřil znovu. Zlatý pták. Nebo snad přelud. Zval jej k sobě.
Odrazil se. Ruka darebáka sevřela vzduch, zatímco Vítek přeskočil zapovězenou linii a pádil do chladného stínu. Hrůza jak ledový pařát sevřela jeho tělo.
„Pochybuji, že ho čeká lepší smrt,“ utrousil lupič a odplivl si.
Ten hlas zapadl v magickém hučení, jež se kolem Vítka zhmotnilo. Prolétl houštinou a padl pod strom, na kterém seděl pták ohnivák. Naklonil hlavu a pohlédl na něho svým ptačím očkem. Pak Vítka pohltila tma.
*
„Musíš se potit,“ slyšel hlas své babičky. Seděla na kraji postele a přidržovala mu u pusy hrnek šípkového čaje. Byl tak slazený medem, až se mu lepily rty.
„Vyprávěj mi to znovu, babi,“ zašeptal slabým hlasem, když polkl další hlt. Jeho dětské tělíčko spalovala horečka.
Usmála se na něho, ale neunikla mu starost v jejích očích. Pohladila mu spocené čelo a vyprávěla příběh, který od ní slyšel snad stokrát.
„Kdysi dávno to bylo velké království, Vítku. Slavné a bohaté. Vládl mu král s královnou a měli jedinou dceru. Byla líbezná jak kvítek růže, laskavá a milá. Jednoho dne však přilétla mračna. Hrozná bouře kácela stromy, odnášela střechy. Celou noc soužila ono království. A ráno ohlásili v královském paláci návštěvu. Shrbený muž celý v černém. Prý že si jde pro královskou dceru. Věřil bys tomu, Vítku?“
Klučina měl zavřené oči. Lehce se usmál a zavrtěl hlavou. Pomalu se o něho pokoušel spánek.
„Opravdu,“ pokračovala babička. „A král vybuchl nad tou drzostí a rozkázal neznámého vyvézt. Ten však shodil kápi a hrozil hroznou kletbou, pokud princezna nebude jeho. Však král se mu vysmál. Udělal jsi chybu, králi, neb neštěstí, které jsi tím přivolal, spočine na tvém kraji navěky věků. A nebude mít konce. Co jindy krásné je, změní se v prokletí. Co jindy klidné je, posedne žár. Tvá dcera stižena bude nejvíce a prokletí páliti ji bude jak pekelný oheň. A nebude hrdiny, jež by uhasiti jej zvládl. A marný ten pokus zaplatí životem.“
Poslední slova slyšel klučina z velké dálky. Téměř spal.
„Jaká to je kletba, babi?“ zamumlal.
Pokaždé se zeptal, i když věděl, že odpověď stejně nedostane.
A s tím snem, vzpomínkou, jež mu vytanula v mysli, se Vítek probudil.
*
Mocné hradby se tyčily k nebi. Široká brána se zvednutou mříží vedla do podhradí. Vítek stoupal po klikaté silnici a vzduch se chvěl magií. Minul několik obchodů, kovárnu, ševcovství. Když míjel další vývěsní štít, spatřil před ním starou švadlenu. Žena seděla na dřevěné lavici, na hlavě šátek. V rukou držela jehlu a kus látky a při práci byla viditelně neklidná. Ošívala se, vrtěla a hlasitě funěla a hekala.
Chtěl ji oslovit, ale předešla ho.
„Mládenče, synáčku, jak ráda tě vidím!“
Vítek pozdravil a začal se vyptávat, ale zdálo se, že ona jeho otázky ignoruje a vede si svou.
„Tak dlouho jsme zde neměli návštěvu,“ pravila nakonec. „Buď tak hodný, udělej pro mě laskavost.“
S těmi slovy si počala rozepínat šaty.
„Jsem již stará,“ říkala posmutněle „ale odvděčím se ti. Slibuji.“ A s těmi slovy rozepla poslední knoflíček, roztáhla látku a vyvalila ven obrovská prsa. Vítek stál jak přikovaný.
„Prosím, mládenče,“ škemrala stařena a zvedla ňadra z kolen, na která jí spadla jak dva povislé žoky. „Nejsou přece špatná, ne?“
Vrtěla se stále víc a tu si všiml kůlu zapřeného v lavici, jež mizel pod ženinou sukní. Uhodla jeho myšlenky, lehce roztáhla nohy a potvrdila to, co si zatím pouze domýšlel. Na nic nečekal a dal se na úprk. Tušil, že ten pohled jej bude strašit ještě hodně dlouho.
Však podivným situacím nebyl konec. O něco dále potkal vojáka. Měl stažené kalhoty a zběsile šukal děvečku opírající se jednou rukou o zeď šenku, zatímco druhou zkoušela škubat spařenou husu.
Děvečka se na něho obrátila a mezi vzdechy Vítka požádala: „Mohl bys mi jí otočit?
Vítek husu otočil a dívka se pustila do škubání druhé půlky a dodala: „A nemohl bys mi trochu pomačkat kozičky? Prosím, buď té dobroty! Tenhle blbec,“ řekla a kývla za sebe „myslí jen na sebe!“
Vítek nic nechápal, ale zdálo se, že to myslí vážně. A děvče se mu líbilo. Opatrně povolil halenu a vsunul ruku pod látku. Sevřel drobné prso a prstem pohladil vztyčenou bradavku. Chvíli si hrál, ale pak se vydal dál.
„Neodcházej!“ volala za ním. On se však neohlédl a přidal do kroku. „Když mi je pomačkáš, můžeš si pak se mnou dělat co chceš!“ volalo za ním děvče, ale Vítek se nenechal obměkčit. Dostal se do prokletého království, ze kterého se živá duše jakživ nevrátila. Ať už ho sem zahnali lapkové, či dovedl pták ohnivák, jedno bylo jisté – byl v pěkné kaši. A nemínil ztrácet čas šukáním, dokud nezjistí, co se tady vlastně děje.
*
Jak stoupal a blížil se k hradu, lidí přibývalo. A všichni se chovali velmi podivně. Spatřil oplácanou zelinářku, krásnou s růžovými tvářemi, rozvalenou na hromadě brambor. Svírala macatou mrkev a zajížděla s ní mezi široce roztažené nohy. Potkal kováře u kovadliny, kterému koukal úd z pod kožené zástěry. Po každém úderu kladivo položil, rychle pohonil a vrátil se k práci. Nebo mladou ženu, jež se nakláněla přes kamenný okraj studny a tahala nahoru vědro vody. Mladík, který ji vyhrnul sukni, přirážel ze zadu tak divoce, že se ženě pokaždé všechna voda vylila.
Vítkovi šla hlava kolem. Nikdy dříve neviděl souložit jiné lidi a nyní byli všude. A jak se dostal na hradní nádvoří, byly jich celé davy. Oddávaly se svému chtíči jak divoká zvířata zbavena sebeovládání a rozumu. Bylo to děsivé a jak si přiznal, tak zároveň magicky přitažlivé.
Vítek se mezi nimi rychle prosmýkl a vstoupil do hradu. U brány minul hlouček strážných, ale ani se na něho nepodívali. Právě vyvedli z šatlavy spoutanou dívku, trhali z ní oblečení, strkali jeden do druhého a předháněli se v tom, kdo se první dostane na řadu. Dívka na ně křičela. K Vítkovu překvapení jim spílala, že ji nechali čekat tak dlouho.
„V té cele se zblázním!“ volala zoufale. „Potřebuju mrdat!“
*
Vítek prošel zdobenými dveřmi do královské síně. Měla vysoké klenby a dlouhá štíhlá okna s barevnými vitrážemi. Na vysokém pódiu seděl král na zlatém trůnu. Vítka už ani nepřekvapilo, že jeho královská choť klečela před ním a uspokojovala ho pusou. Její nádherné šaty byly vykasané a dvěma prsty si zajižděla do vlhké dírky. Pomalé čvachtavé zvuky rušily přísné ticho oné majestátné síně.
„Vítám tě, cizinče, v mém království,“ prohlásil král. Další slova přešla v potlačované orgastické výkřiky, při kterých královské sémě naplnilo ústa vznešené královny. Ta vstala, otřela si koutky krajkovým kapesníčkem a po úkloně pravila: „Můj králi, prosím za prominutí, ale má pusa si potřebuje odpočinout.“
Král kývl a luskl prsty na jednu ze služebných. Se slovy honem, honem přitlačil její hlavu mezi své nohy a oddechl si.
„Je to peklo!“ řekl Vítkovi a formálnost v jeho hlase zmizela. „ Pochopil jsi, jaké prokletí nás postihlo?“
Královna se mezitím posadila po bok svého chotě. Její trůn byl menší, ale neméně vznešený. Vítek se snažil nevnímat, že si opět vykasala sukni, prsty si zajíždí do vlhkem zbrocené tůně, zatímco druhou rukou si masíruje klitoris.
Vítek, lehce roztržitý, odpověděl, že chápe.
„To je dobře,“ řekl král. „Protože mám pro tebe dobrou zprávu, mládenče. Dostaneš možnost ono prokletí zlomit a vysloužit si nehynoucí vděk mého lidu. A spoustu zlaťáků k tomu. Pokud však selžeš...“
Král nechal ta slova viset ve vzduchu a Vítek chápal.
*
Potom král vyprávěl, že kdysi dávno zlý kouzelník zatoužil po jeho dceři a přišel žádat o její ruku. Král jej nazval slintajícím kozlem a uražený kouzelník vyřkl hroznou kletbu.
„Tvé království bude plné slintajících kozlů,“ vyštěkl černokněžník „a ženy v něm budou skučet jak hárajícící feny. Kdo z tvých sousedů do země zabloudí, zůstane navždy, leda tvoji dceru jak fenu obskočí a plamen touhy v ní uhasí. Tehdy kouzlo pomine.“
Král vysvětloval, že od té doby je království v tomto stavu. Čas v něm běží jinak a lidé nestárnou a den co den trpí nesnesitelným chtíčem, pro který sotva zvládnou obstarat obživu.
Když dokončil vyprávění, pokynul král strážným, aby Vítka doprovodili ke komnatám jeho královské dcery. Variantu, že by se cizinec nepokusil zlomit kletbu, tu zřejmě nebrali v úvahu..
Vítka zklamalo, že kletba ve skutečnosti nezněla vůbec tak vznešeně, jak mu vyprávěla babička a jak si ji vykládal, šlo prostě o to, ojet princeznu. To by nemělo být tak těžké, říkal si.
„Důležitá je odvaha a výdrž,“ zvolala za ním královna. „Nejlepší mrdal naši dcerušku několik hodin, žel touhu v ní neuhasil! Hodně štěstí, mládenče.“
*
Komnata, do které jej přivedli, byla nádherná. Vyřezávaný nábytek, lesklá zrcadla, hedvábné závěsy. A uprostřed místnosti velká postel s nebesy. Vítkovi se zastavil dech, když si všiml, že z pod lehké přikrývky ční ven bělostná dámská nožka.
„Pojď blíže, mládenče,“ zaslechl hlas a z rozházené postele se vynořila hlava rozcuchané princezny. Hlas měla zastřený a toužebně rozechvělý. Na první pohled bylo zřejmé, že na ni dopadla kletba obzvláště tvrdě. Dívala se na něho pohledem, jakým se dítě kouká na čokoládovou pralinku. Hlad v jejích očích byl děsivý.
Odhrnula deku a ukázala tělo v krajkové noční košilce. Jednu ruku měla vsunutou hluboko pod sukénku. Pomalu ji vytáhla a dlouze a pomalu olízla.
„Vyšukej ze mě duši,“ řekla a přejela jazykem po ulepených rtech. A pak, snad aby ho motivovala, ledabyle dodala: „Nebo z tebe já vypustím život.“
Byla krásná. Měla dlouhé černé vlasy, tělo štíhlé a pevné. Dlouhé řasy zvýrazňovaly uhrančivý pohled, kterým jej spalovala na uhel. Obličej měla symetrický a ostře řezaný.
Vítek přišel blíž a v tu chvíli jej zatáhla do peřin. Měla překvapivou sílu. Nohama mu obejmula pas a přitlačila k sobě. Uchopila mu úd do dlaně a ještě měkký jej tlačila do svého klína.
„Snaž se, mládenečku, nebo si na tobě smlsnu,“ říkala poťouchle a v širokém úsměvu si Vítek všiml řady malých zoubků. Ostrých a špičatých. Podivně nelidských. Když se žalud konečně prodral dovnitř, spokojeně zavrčela. Opravdově zavrčela.
Vítkovi se oči rozevřely hrůzou a v hlavě se mu přehrála slova kletby: „... leda tvoji dceru jak fenu obskočí.“
*
Strach sevřel jeho útroby a vysával sílu z jeho vztyčeného údu. Uvadal rychle. Po chvíli vyklouzl ven jak slizká žížala a Vítek marně narážel do její roztoužené síně, jejíž závěsy nedokázal odhrnout. Vrčení, které princezně splynulo z úst, bylo výhružné a jedním slovem děsivé. Upírala na něho zrak a cenila zuby.
Vítek nechápal, jak s tímto stvořením dokázal někdo obcovat několik hodin. Leda by spala nebo méně vrčela, napadlo ho.
Princezna si olízla vlhké rty. Potom výhružně otevřela pusu plnou zubů ostrých jak břitva a hlasitě zavyla. Pevný stisk přibližoval jeho hrdlo k cvakajícím zubům princezny, která se po něm sápala jak hladová fena. Vítkova poslední hodinka se přiblížila.
Pohyb za oknem upoutal jeho zrak. Zlatá pírka se mihla za sklem a v tu chvíli si Vítek vybavil slova, jež slyšel onehdá v lese: „ Bude-li tě opouštět mužná síla, vyslov mé jméno.“
Chvějícím se hlasem vyslovil: „Pták ohnivák,“ a v ten moment jeho úd zazářil zlatým světlem – krátce a silně. Princezna přivřela oči a když světlo pominulo, rozevřela je ze široka v němém úžasu. Vítkův kyj zabušil mocně na její hradbu, pronikl hluboko vpřed a naplnil její mokrou jeskyňku. Zaúpěla blahem a zavřela hladová ústa. Potichu vrněla a zabijácké instinkty mizely z její tváře.
S nově nabytým sebevědomím se Vítek pustil do práce a divoce přirážel. Svíral její královská prsa a mačkal je jak kovářské měchy. Brzy zjistil, že čím více je svírá, tím spokojenější princezna je. Tvrdě ji šukal a nešetřil ji. Kdykoli se přiblížil orgasmus, změnil polohu a oddaloval ho jak nejdéle to šlo, neboť si nebyl jist, kolik kol po sobě zvládne. A věděl, že ho čeká dlouhý maraton, který, jak se obával, možná ani ránem neskončí.
Po hodině, celý spocený, si poprvé nedal pozor a cítil, že to nezastaví. Naplnil královskou výsost první teplou dávkou dřevorubeckého mléka. Ubral tempo a projížděl ji svým vadnoucím údem, ale jakmile přestal úplně, uslyšel pod sebou nebezpečné zavržení. Cítil, že potřebuje pár minut pauzu, aby nabral síly. Taková varianta však zjevně nepřipadala v úvahu. Princezniny koutky se nadzvedly a rtíky odhalily zoubky.
Vítek v naději opět vyslovil jméno zlatého ptáka a k jeho úlevě pocítil nový přísun síly. Pták ohnivák zaplál mezi jeho nohama. Chytl princeznu pod krkem, až zavyla jak prašivý pes a s novou vervou pronikl do jejího lůna. Noční ticho za oknem přerušila další nálož monotónních nárazů a pleskání, hekání a výkřiků, i zcela tichého vrnění. A tak to šlo celou noc. Princezna posedlá chtíčem se kroutila a svíjela a při každém vrcholu vyla a kňučela jak hárající fena. On několikrát vystříkal její vznešené lůno a později cítil jen suché záškuby. Žalud jej pálil a bolel.
„Teď jsem dole já,“ řekl Vítek pevným hlasem a přetočil ji na koníčka. Princezna protestovala, že tu polohu nemá ráda, ale Vítek ji odbyl: „Snaž se taky trochu, čubino,“ Sice urazil královskou dceru, ale zdálo se mu, že má takové zacházení ráda. Lehce na něho zavrčela, ale v oku ji potěšeně zablýsklo.
Vítkovi ztékaly po čele krůpěje potu a svaly se mu třásly únavou. Za okny svítalo. Doufal, že se blíží ke konci, ale teprve kolem oběda spatřil v princezniných očích únavu a úbytek touhy. V břiše mu kručelo, když dosáhla posledního orgasmu, po kterém se zhroutila vyčerpaně na polštář.
Vítek se zeptal: „Uspokojil jsem dostatečně vaši královskou výsost?“
Princezna ležela se zavřenýma očima a jen lehce kývla. V tu chvíli se vzduch zachvěl. Magicky se zatřpytil a zmléčněl a Vítek odtušil, že kletba byla zlomena.
V celém království zavládla radost. Lidé, jakmile se zbavili neukojitelného chtíče, propukli v smích. Tak, jak zrovna byli, běhali po ulicích - ženy s obnaženými prsy a vyhrnutými sukněmi, muži s houpajícími penisy. Zpívali a radovali se a postupně se počali cudně zahalovat. Království se vracelo do starých pořádků.
*
Vítek byl předveden před pana krále a ten jej štědře obdaroval mnohými poklady. Nakonec pronesl: „Nyní poklekni.“ Král vyndal meč z pochvy, položil mu jej na rameno a řekl: „Pasuji tě na rytíře. Tento titul nechť zdobí tebe i tvé syny.“
Udělen mu byl též erb, a protože bylo zvykem, aby symbolicky odkazoval na zásluhy rodu, měl mít vztyčený penis na zlatém poli.
„Nos jej s hrdostí,“ poznamenal král a Vítkovi neuniklo pobavení v jeho hlase. S železným odhodláním ve tváři přikývl.
Po několika dnech nastal čas k odchodu. Vítek poděkoval za všechny dary a odmítl nabídku, aby ještě pobyl jako ctěný host.
„Musím domů, pane králi,“ pravil. „Kdo ví, kolik času zatím uplynulo ve vnějším světě.“
Než se připravil k odchodu, odmítl ještě několik menších darů i nabídku princezny na, jak pravila, prohlídku její komnaty. Nejdříve se zatvářila zklamaně a pak uraženě odkráčela. Vítek usoudil, že některým lidem se člověk nezavděčí.
*
Čas v domovském světě plynul rychleji a tak se Vítek vrátil doprostřed zimy téhož roku. Od pana krále dostal ozbrojený doprovod, se kterým rozprášil bandu, jež jej v létě pronásledovala, stejně jako několik dalších, na které v okolí narazili.
A vedlo by se mu náramně dobře, nebýt jednoho zlého černokněžníka, který nelibě nesl, že běžný smrtelník zkazil jeho povedený vtípek.
Ale to je již jiný příběh.
