Tušil jsem, že to nebude nejlepší nápad, ale hlupáka novým věcem těžko naučíš.
Byl jsem z ní paf, jenom jsem ji viděl, a stačila krátká chvíle procházky hustým sněhem a byl jsem mokrý až za ušima. A nebylo to ani z přemíry vrstev oblečení, ani z námahy nutné k tomu prodrat se byť jen pár metrů vpřed panenskou pokrývkou.
To byla opravdu z mé strany blbost. Z úvahy kolem toho, zda by snad mohla být s ohledem na její mládí ještě panna se mi hukot ze spodních partií těla přenesl až do hlavy a celé mé tělo vibrovalo jak virgule, která právě našla nevyčerpatelný zdroj.
Šílenostem přitom zdaleka nebyl konec. Nechápal jsem odkud vzala velký igelitový sáček, ani jak jsem se ocitl za jejími zády a už jsme to brali rychlým skluzem směrem dolů.
Pojal jsem přitom představu, že musíme vypadat jako historická lokomotiva s uhlákem. Byl jsem si jist, že mi z uší stoupá kouř a z celého těla pára, čemuž zcela jistě napomohlo i to, že při neohrabaném usedání jsem se nechtěně svými pazoury dotkl nepatřičných míst způsobem, který by mě natotata v jiné společnosti a na jiném místě vysloužil morální a fyzickou represi. Zde pouze přilil oleje do ohně její zvonivý smích a laškovný pohled přes rameno za sebe dávaje najevo pobavení nad mým hrubým, tolik se gentlemanovi vymykajícím, selháním.
Nikdo se nemohl divit, že střet dvou obrovských myšlenkových koulí v mé hlavě – zda by mé, do budoucna již vědomé invence se nejenže nemusely setkat s odporem, ale dokonce by naopak mohly být vítané, a zda je zde nějaká naděje, že by jí nervy na zádech, v okolí boků a na zadečku buď vůbec nefungovaly nebo došlo k jejich akutnímu selhání či odstínění silnými vrstvami oblečení, které nás naštěstí oddělovaly tak, aby nějakou záhadou nezaregistrovala ohromnou hmotu, jejíž bodání jí přece muselo být nepříjemné – vedl k tomu, že jsem řízení nevěnoval vůbec žádnou pozornost, takže jsme se samozřejmě vyklopili dříve, než jsme dorazili až pod stráň.
Když se naše kutálení zastavilo, náhoda tomu chtěla, že jsem nejprve popatřil nad sebe, na širokou stopu zakončenou rozoraným sněhem, která značila naši trasu. Marně jsem se snažil pochopit, jak to, že se na ní udržel sníh. Byl jsem totiž přesvědčen o tom, že síla mého žáru by roztopila i permafrost v Antarktidě. Což mě kupodivu rychle vrátilo zpátky do reality. Protože jsem pojal prudkou obavu, že to, co se nepodařilo v pohybu, jsem jistě musí zdařit v nečinnosti. A propadnout se i s ní někam hluboko pod zem.
Byli jsme propleteni, ruce, nohy, všude, všechno. A ona pode mnou. A měl jsem pocit, že nedýchá. Vždyť i její smích, který jistě provázel i zmatené chvíle našeho nevydařeného přistání, již dávno unikl.
Žár ohně krve v žilách se proměnil v mrazivý led.
V panice jsem ji, samozřejmě zase špatně, začal ohmatávat. Chápete, ne? Abych zjistil, jestli není zraněná. Co se jí to vlastně stalo.
„Nebylo by to lepší zkontrolovat bez oblečení?“.
Teď už mi zamrzly i veškeré harddisky v hlavě. Ozubená kolečka se přestala otáčet. Civěl jsem na ni určitě jako bazilišek. Nebo spíše jedinec zkamenělý z tíhy jeho pohledu.
Zurčivý smích se vrátil. A s ním i pohyb v jejím těle.
Jako ještěrka sebou mrskla, dokázala se i pode mnou prohnout v zádech a vykasat si vrchní část oděvu trochu nahoru, takže odkryla bříško. Protože sníh nepochopitelně odporoval přírodním zákonům a stále pod námi vytvářel mohutný polštář (jak to, že netál?), muselo jí to silně zastudit na zádech. Ničím jiným jí přece husí kůže vyskákat nemohla, no ne?
Nad tím jsem byl schopen ale uvažovat až zpětně.
V ten moment jsem se změnil v démona.
Podlehl jsem primitivním pudům a nechal se jimi nést.
S pohledem upřeným na přezku jejích lyžarských kalhot jsem bleskově řešil akutní problém dokázat ji rozechvělými prsty rychle rozepnout.
Heuréka!
Spíš než obratnost vypomohla síla a její vzorná spolupráce vedla k tomu, že co nevidět je měla omotané kolem kotníků. Chvilkové zadrhnutí způsobené poznáním, že si ráno zapomněla obléct podle mého dost vitální část oděvu, bylo nahrazeno frenetickým zrychlením vyvolaným přesvědčením, že teď již není cesty zpět. Do nosu mi udeřila její silná, podmanivá vůně a její jednoznačný pohled mě k sobě přitahoval jako magnet.
Vyslal jsem děkovné modlitby k nebi i za to, že mi zdatně a proaktivně pomohla dostat i mé prádlo pod boky a přitáhla si mě jistou rukou přímo před vstup, takže stačilo nalehnout.
Vpadl jsem dovnitř jako lavina. Otisky jejích žhavých prstů na mém údu byly zakryty její sametovou těsností. Jediným zemskou přitažlivostí umocněným pohybem jsem do ní udeřil jak kovadlina do perlíku a zajel tak hluboko, že to snad ani nebylo fyzicky možné. Její skrčené nohy, které mi bránily se k ní blíže dostat horní částí těla, nám k tomu vydatně pomohly.
Vydechli jsme tak, že náš horký dech jistojistě přeměnil zimu v okamžení v jaro a způsobený hluk probudil ze spánku i medvěda.
Nebyl jsem se schopen chvíli hýbat. Jenom jsem v ní vězel a očarován sledoval, jak se jí za sevřenými víčky protáčejí panenky a otevřená ústa a napjaté svaly ve tváři hovoří o tranzu, který zachvátil celé její bytí.
A když na mě její fialkový pohled opět zasvítil jako reflektor, zahájil jsem náš společný tanec.
Má výška mi umožnila se dostat k jejím ústům, jazyky se propletly.
Hustý sníh tlumil, kotvil, stabilizoval, svíral, úplně stejně jako její vnitřní svaly, do kterých znovu a znovu dopadalo kolmo dolů mé razidlo.
Byl jsem něžný, přesto neoblomný. Nespěchající, ale vytrvalý a důrazný. Znovu a znovu útočící na její smysly, dokud jsem ji neuslyšel křičet. Dokud se kolem mě nerozpadla a nepřitáhla si mě k sobě tak usilovně, že stačilo pár dalších rychlých pohybů k tomu, abych ji co nevidět následoval.
Svět utichl. Komíhání postupně ustalo. Až mi nakonec něžně setřela pot z oroseného čela. Byli jsme mokří jak nacucané houby.
„Letos je tady toho sněhu nějak hodně, co?“, prohodila ke mně laškovně.
Bleskové rekognoskace okolního terénu mi pochopitelně nejen potvrdila, co už jsme věděli, a sice, že tolik sněhu jsme tu ještě nezažili, ale také to, že i když jsme mu dali co zabrat teď již i přívalem našich šťáv, stále nám poskytoval kouzelnou peřinu.
„Taky jsi myslel na naše poprvé?“, ujistila se vzápětí jen proto, aby si potvrdila to, co velmi dobře věděla.
Nezdržoval jsem se proto zbytečností zjevné odpovědi a raději šel ven s tím, co mě trápilo akutněji.
„Myslíš, že bychom mohli příště přeskočit naše chaotické přistání?“, otázal jsem se jí s úsměvem, naslouchaje hlasům svých zad, kolen, krku ... přece jen nám již dávno nebylo šestnáct.
Její zurčivý smích mě provázel celou cestu zpět do chaty, kde jsme stejně jako před mnoha a mnoha lety během odpoledne zdárně navázali na to, co způsobila neodolatelná přitažlivost dvou mladých lidí, ponechaných bez dozoru.
Nyní již ovšem v mnohem příjemnějším prostředí, ve větším komfortu, než nám prvně poskytla spartánsky zařízená horská chata. Přece jen, věk nezastavíš. Ale stojí za to proti němu ze všech sil bojovat.
