Ležel jsem v posteli, poslouchal znepokojivé zvuky nesoucí se neproniknutelnou tmou znemožňující nerušený spánek a v duchu proklínal Petra a Blanku ... ne ... oprava ... proklínal jsem sám sebe za své chybné rozhodnutí pozvat je strávit Vánoce se mnou.
Další noc, která mě přesvědčovala o tom, že stěny oddělující jednotlivé pokoje snad musí být z papíru.
A tak ta myšlenka zprvu vypadala idylicky. Blanka doslova nadskočila pár čísel nad zem radostí, že nebude sedět sama doma, když její rodiče budou kdesi oprašovat své líbánky, či se vyhne nutnosti strávit čas s Petrem u jeho rodičů v chaosu a přeplněnosti, který v jejich početné rodině vždy panoval. Že by třeba trávili čas spolu u ní ... jen přes mrtvolu Petrovy mámy. Kupodivu proti myšlence, že by mohli být u mě, když i moji rodiče byli bezpečně pryč aniž by to bylo jakékoliv tajemství, neměla vůbec nic. Asi jsem pro ni byl zárukou nějaké naděje, že se Petr s Blankou u mě nespustí. Nebo ne alespoň příliš. Zas tak starosvětská určitě nebyla.
Je potřeba si hned na tomto místě přiznat, že jsem v tomto svém úkolu, pokud opravdu takto byl bezeslovně uložen, naprosto hanebně selhával. Situace byla o to horší, že důvěra vložená do mě paní Černou byla zapříčiněna nejspíše i tím, že já byl sám. Dívka, o kterou jsem usiloval a o které jsem si myslel, že má o mě ne o nic menší zájem, mi neoblomně dala košem s tím, že takto nás dva rozhodně nevidí.
Křen, blok, překážka v rozletu pro zbylé dva. A tak jsme trávili Vánoce ve třech.
Přes den to bylo skvělé, to zase ne že ne. Radostný duch Vánoc byl plně uspokojován ve vší počestnosti. Zato v noci ...
Naučil jsem se tak o svých nejlepších kamarádech rychle pár nových věcí. Blanka byla docela vokální. Její výkřik „Ó můj bože“ z poslední noci těsně před tím, než její orgasmus propukl naplno, mi ještě nyní rezonoval v uších. Již trochu otrkán z předchozích zážitků jsem odolal nutkání vstát z postele a začít aplaudovat. U Petra mě naopak překvapilo, že se ve chvílích vášní a rozkoše uchyloval k poměrně vulgární mluvě, která byla, pro mě ještě s větším překvapením, zjevně velmi pozitivně kvitována. Byl bych ochoten přísahat, že pokud ve spojitosti s Blankou od něj někdy zaslechnu „Kuř, děvko“, bude jedinou možnou odezvou minimálně satisfakce a úplné rozvázání dosavadních styků. Oba však druhý den ráno zářili jako sluníčko. Čímž jsem ostatně nebyl ani trochu překvapen, protože reakcí na Petrovu hrubou pobídku byly okamžité nezaměnitelné zvuky zuřivé felace, sání, vzdechů, napětí, až k závěrečnému šťastnému uvolnění.
To ale nebyl případ dnešní noci. Dnes byli v nasazení umírněnější. Sice jsem stále velmi zřetelně slyšel doprovodné efekty zdařilé kopulace vedené nárazy čela postele o stěnu, za kterou byla moje postel, tempo bylo ale pomalé, nenucené, nespěchající.
Nebyl důvod čekat na nějaký zázrak shůry. Beze spěchu jsem se převalil na záda, odhrnul stranou nohavici volných spoďárů – pořád jsem byl natolik slušně vychovaný chlapec, nebo trvale naivní, že jsem se namáhal na spaní s jejich oblékáním – a neomylně jsem na svém místě nahmatal svoji skálopevnou erekci vytvořenou poslechem jejich bohulibého úsilí.
Rozpaky, stud a podobné pocity již u mě byly minulostí, takže jsem se mohl bez uzardění ponořit do vlastní kultivace vedené jejich tempem.
Dali si tentokrát docela načas, takže trvalo dobře deset minut, než jsme vklouzli do cílové rovinky, na jejímž konci byl Blančin triumfální výkřik, Petrovo zasýpání, jak to krátce po ní nejspíše hluboko do ní celé vstříknul a moje výrazně zdrženlivější zaúpění, při kterém jsem si vydatně postříkal břicho.
Bylo nesmyslem se nějakou neopatrností potkat v jediné koupelně na patře, takže jsem čekal dobře patnáct minut, než jsem se veden předchozím pozorováním odvážil vyplížit na tichou chodbu a proklouznout do cílového prostoru, kde jsem hodlal smýt svoji pohanu a nahradit znehodnocené prádlo čistým. S těžkým, ale tichým povzdechem jsem se jal, jako obvykle, vydrhnout v umyvadle použitý kus tak, abych zahladil jakékoliv nevhodné pozůstatky svého nevhodného chování.
„Vypadá to, že sis naše představení zase naplno užil“.
Kdybych nevěřil, že to je nemožné, přísahal bych, že se Blanka mezi otevřené dveře přemístila teleportem a ony otevřela snad pomocí telekineze. Není proto divu, že jsem na její zhmotnění se odnikud zůstal civět s otevřenými ústy zamrznut v čase. Teprve po pár vynechaných úderech srdce jsem začal opět přicházet k sobě a vnímat tak např. to, že na sobě měla krátkou noční košilku, prakticky jen pod zadeček, víceméně průsvitnou, takže nejenže jen slepý mohl přehlédnout její jako špunty trčící bradavky, ale ani ne příliš bedlivým pozorováním zaznamenat jak růžové areoly, ze kterých hrozily odstartovat, tak drobné chmýří na vrcholku jejího Venušina pahorku. V duchu jsem pochválil sám sebe za to, že i při takovém přepadení jsem zvládl zaznamenat, že jí na rtech hraje úsměv a ve tváři i v očích má laskavý výraz.
Asi jen díky tomu jsem se po značně dlouhém intervalu ticha zmohl na koktavé vyžbleptnutí „Blani ...“.
„Kubo, cudnost má své platné místo v každé civilizované společnosti, ale jsou chvíle, kdy není úplně na místě.“
Ještě jsem se jejím sdělením nedokázal pořádně přebrat, když mě dorazila dovětkem „A jelikož jsi se zrovna udělal při poslechu toho, jak se tví nejlepší kamarádi milují, myslím, že tento okamžik k nim patří.“
Tentokrát jsem se vzpamatoval o trochu rychleji než poté, co mě zastihla nepřipraveného nad umyvadlem, takže jsem o poznání akčněji přirazil spodní pant nahoru k patru a ruku, ve které držel hubku, kterou jsem drhnul zaschlé skvrny, přitiskl na svůj rychle se ozývající úd. Zpětně viděno dotek jeho rychle se zvedající hlavičky se studenou spodní vnější stěnou umyvadla byl dobrým impulsem k tomu, že jsem zareagoval mnohem briskněji než prve.
Ani to s ní nehnulo.
„Kromě toho se potřebuji vyčurat“, dodala totiž nevzrušeně, proplula kolem mého těla ztuhlého ještě více než jeho třetí noha, která se ale k tomuto stavu bleskově přibližovala, zvedla dekl, vykasala si košilku nad pás a bez zaváhání zasedla. Zvuk zurčící tekutiny dopadající na porcelánový povrch za mými zády byl zvláštně uklidňující.
Její nevzrušené prohlášení „Máš parádní zadek, Kubo“, už výrazně méně.
Zhluboka jsem si proto oddechl, když poté, co mě laskavě odstrčila stranou, umyla si ruce, zatímco nespustila zrak z mého klína, na kterém jsem křečovitě svíral nicotný kousek látky, který stěží mohl zakrýt moji nyní již železnou erekci, se odebrala k odchodu.
„Myslíš, že přežiješ ještě jedno číslo, než půjdeme spát?“, otázala se mě ve dveřích bezelstně.
Netuším, kde se to ve mě vzalo, ale zmohl jsem se na repliku „Jak dlouho víš, že vás poslouchám a no ... však víš ....“.
Její zářivý úsměv a jiskření v očích nekorespondovalo s drobnou výtkou, kterou mi neváhala udělit.
„Tak teď si mě trochu zklamal, Kubo. Petrovi tyto věci mohou lehce uniknout, ale mě tedy ani náhodou.“
A že mě skutečně nehodlala ani trochu šetřit, potvrdila opakovanou otázkou „Tak co, zvládneš?“.
Zmohl jsem se pouze na nevýrazné pokývnutí.
„Neslyšela jsem tě“, ujistila mě šibalsky a nepohnula se směrem pryč ani o píď.
Musel jsem si pořádně polknout, abych se zmohl na zaskuhrání „Ano“. Měl jsem i pocit, že znělo docela přesvědčivě a nijak zvlášť tiše.
Konečně se pohnula.
Jenže směrem ke mně. Drobná pusa, kterou jsem dostal na tvář pálila jako cejch rozžhaveným železem.
„Vždy jsem věděla, že jsi naprosto skvělý kluk, Kubo. A ani to tolik nebolelo.“
Pak už se po ní místností vznášela pouze vůně jejího pižma s neomylným nádechem ženy, která se nedávno pomilovala. Ve dveřích do jejího a Petrova pokoje se ale zastavila a v otevřených dveřích, ze kterých ven pronikalo světlo, si sundala košilku a prstem si projela povrch rozevřené štěrbinky. Když si provinilý prstík vydatně ocucala, dodala „Abys měl dostatek materiálu“, a pak za ní konečně dveře zaklaply. Její aktivita, komentář a její předchozí náhled do jejich pokoje mi poskytly předpoklad, že Petra k druhému číslu asi hodlá neoblomně vzbudit.
Musela mít uši jako ostříž.
Druhé číslo totiž nezačalo dříve, než jsem zalehl zpátky na postel, takže jsem o nic nepřišel. Jakmile se Petr dostatečně probral, začala pořádná jízda. Byli divočejší, vášnivější, bez zábran. Nedivil bych se, kdyby se stěna vyvalila a za padajícími cihlami vplula do mé místnosti jejich postel.
Blanka byla vokální snad jako nikdy. Ani jsem to ale nepotřeboval. Materiálu jsem měl skutečně dost. Když jsem znovu krátce po nich ještě jednou znehodnotil svoji postavu, myslel jsem na její drobnější, ale plná, krásně tvarovaná trčící ňadra, bělostné ploché bříško i roztomilou čupřinu kadeřených tmavých chloupků umně vytvarovaných do podoby srdce.
Tentokrát jsem se již nezaobíral snahou se jim v koupelně vyhnout a rovnou se šel opláchnout.
Když jsem se vracel zpátky do svého pokoje, konečně se snad již moci vyspat, tak tak jsem ubrzdil střet s Petrem prudce vyrazivším z rozražených dveří.
Rozpaky, když na sebe zničehonic ze vzdálenosti pár centimetrů koukají dva nejlepší kamarádi, úplně nazí, by se daly krájet. Nyní jsem ale byl připravenějším ze zúčastněných já.
„Dobrá práce, parde“, pochválil jsem mužně Petra, kterýžto počin jsem doprovodil uznalým poplácáním po rameni, když jsem ho míjel.
„Tys to slyšel?“, střelilo mi nesměle do zad. Nevěděl jsem, zda se tomu smát, nebo nad tím plakat, tak mi to přišlo neuvěřitelné. A taky jsem ho o tom neváhal informovat.
„Kámo, divím se, že si nepřišli stěžovat sousedi nebo chodci z ulice, jak je Blanka hlučná.“
Petrova odpověď byla nesrozumitelná, prakticky neslyšitelná, a rozhodně jsem nad jeho možnou reakcí nehodlal nijak uvažovat. A protože již byl po zbytek noci klid, mohl jsem se konečně vydatně vyspat. Dvojí výstřik a celková unavenost z předchozích nocí pro jedenkrát zajistily, že jsem nebyl z neklidného spánku průběžně vytrhován obzvláště podnětnými představami svých erotických snů.
