Letní dovolená s Lukášema II

Vše bylo připraveno, abychom vyrazili. Pan Adolf už byl na místě spolujezdce.
"Takhle bych se nesoustředil na řízení!" Vzal si nás stranou starší Lukáš, že má stojáka.
"Mě se ale nechce!" Řekl mladší Lukáš.
"Mě taky ne!" Řekl jsem.
"No tak si kluci střihněte!" Řekl starší Lukáš. Vyšlo to zase na mně, a tak jsme vešli do přízemí paneláku.

Lukáš už byl nabuzený dost a potřeboval se jenom vystříkat, proto stříkal hned, jakmile ho objaly moje rty.
"Dobrý hele!" Řekl jen a zapínal si zip kalhot.
"Hned to zvýšilo bezpečnost provozu!" Řekl jen. Nasedli jsme do auta a vyrazili. Auto sotva jelo.

Mohlo to být zavazadly, ale spíš to bylo stopadesátikilovým Adolfem, který prý byl ve svém vysokém věku stále panic, žijící ve sklepení jedné banky. Už po hodině cesty mě nudící se mladší Lukáš, sedící vedle, začal provokovat. Odrážel jsem ho s ohledem na pana Adolfa, který najednou spustil o své práci, a dá se říct posedlosti.

Mluvil o svých začátcích na IBM/370 (nebo co to bylo) a ... "Čobol říkáte?" Skočil mu do monologu mladší Lukáš. "Ne, COBOL!" Odsekl pan Adolf a vrátil se ke své přednášce. Popisoval, jak geniální programovací jazyk to je. A vzpomínal, jak zastrkovali do patic integrované obvody, které se teplem uvolnily - kladivem... COBOL ho neopustil ani v důchodu a byl to asi jediný jazyk, kterému za celý život rozuměl.
"Prasárna, prasárna, dneska je to samá prasárna! Dříve stačily kilobajty! Na všechno stačily kilobajty!" Dodal skoro plačtivě. "Kilobajty, chápete?!" Řekl.

Bylo jasné, že pan Adolf potřebuje upustit páru z toho, jak se rozčílil. Pak však opět pokračoval v přednášce.
"Takže v tom jsou peníze?" Zeptal jsem se.
"To nemáš ani ponětí, jaké!" Řekl pan Adolf trošku povýšeně. říkal, jak ho VŽDYCKY VÍTAJÍ S OTEVŘENOU NÁRUČÍ nad ÚDRŽBOU APLIKACÍ, kterou NIKDO NECHCE DĚLAT. Ale to už jsme doráželi do Rakouska. Tam pan Adolf zmlknul a po zastávce na pumpě se oddával spánku. Asi spal, protože se ze sedadla spolujezdce ozývalo neřízené chrápání.

Toho využil mladší Lukáš, který začal na mně dorážet až do výstřiku do jeho pusy. Na oplátku jsem pak musel obšťastnit jeho, protože měl nesnesitelné pnutí a chybělo mu jeho pravidelné honění. Strávili jsme tak skoro celou jízdu přes Alpy, že jsme si je asi pětkrát navzájem vykouřili. "Neumíte se chovat!" Řekl jenom starší Lukáš, když si toho všimnul, co děláme, ale bavilo nás to víc, než koukání z okna. Celí uspokojení jsme dorazili do Itálie, kde jsme však trčeli v dopravní zácpě.

Památky nikoho z nás moc nebavily tak, jako mladšího Lukáše. Fascinovalo nás jen množství holubů. A pan Adolf se rozpovídal o další své zálibě, domácímu holubníku. Když skončil, doráželi jsme už na přístaviště "kundoloďí".