“Tady doprava,” máchne svou silnou, žilnatou rukou, která posléze dopadá na jeho pěkné stehno.
Nedá mi to a pohledem zavadím o jeho bouli v rozkroku. Pokolikáté už!? Snažím se ze své představivosti vymámit, co skrývá pod svýma maskáčovýma kraťasama? Jakou tam má výbavu? Macatý ocas? Nalité koule?
“Teď to mělo bejt doprava,” zasměje se, “ale nevadí, můžeme odbočit na další křižovatce.
“Promiň,” svírá mě trapnost, “jsem dneska trochu mimo.” Rozpačitě se uchechtnu.
Vezu z práce nového kolegu. Nastoupil k nám před týdnem a já od momentu, kdy jsem ho dostal na starost, nejím, nespím a myslím jen na to, jakého krásného chlapa mi to osud přihrál do cesty. A pořád mi není jasné, jestli je to požehnání nebo trest.
Ta jeho sebejistota, krásný úsměv a sexy postava mě rozložily na prvočinitele, zbavily soudného rozumu a vyrobily ze mě mimózní pako, neschopné samostatné existence.
Prohodím něco rádoby vtipného, ale v hlavě mám jen jedno - jak se mu dostat do trenek. Situaci mám značně ztíženou, protože jsem za celý týden nerozpoznal jediný signál, kterým by mi dal najevo, že kope za stejný manšaft. Zmítám se tak ve svých nenaplněných touhách, každý večer sám, se svým tvrdým kámošem v ruce. Spíš už blouznící, než snící.
“Teď jsi to dal, ale příště zkus jet na zelenou,” baví se už naprosto neomaleně na můj účet.
“Ty vole, já jsem fakt dneska za dementa” zvolám na svou obhajobu, ale jen rezignovaně sleduju, jak se mi těsně vedle poklopce rýsuje obrovská mokrá skvrna, která už prosákla zpod mých boxerek.
“Promiň, já takhle normálně nejezdím, asi nějaký erekce na slunci,” použiju prastarý vtip, za což si vzápětí nadávám do trapných debilů, kteří neumějí na chlapa vytáhnout nic pořádnějšího, než přihlouplou hlášku z tisíckrát ohraného filmu.
“Asi,” záhadně se uculuje a hledí kamsi do prostoru mezi parkem a činžáky.
Dostáváme se do ulice plné zaparkovaných aut, je jasné, že naše jízda brzy skončí. A já se otočím na cestu domů, s hlavou plnou tvrdých, pěkně pikantních myšlenek. S lítostí a zármutkem hypnotizující prázdnou sedačku spolujezdce s nadějí, že ta vůně po něm zůstane aspoň do rána.
“Támhle v tom modrým paneláku to je,” ukazuje levačkou, na které se houpou takové ty těžké, chlapské hodinky, což je prostě rajc galaktických rozměrů.
“Jasný, tam snad trefím,” opět pokus o žoviální tón.
“Půjdeš nahoru na kafe?”
Co!? Kafe!? Myslí jako na kafe nebo fakt jen na kafe? Co mám dělat? Pomóc, maminko.
“Ne, díky, snad jindy. Ještě něco mám,” lezou ze mě tak hrůzná slova, že bych si za ně stáhnul kalhoty a nařezal si pětadvacet řemenem, “není tu ani kde zaparkovat.”
“Támhle jedno místo je, vedle tý dodávky,” reaguje pohotově jako vždycky, za což ho jednoduše miluju!
“Tak jo teda, na chvilku.”
Třesu se jak drahý pes, mozek svírá běsnění zmatků, strachů a nejistot, vedle poklopce stále lepkavá skvrna a celým mým tělem třese jediný, obrovský, klikatý otazník. Je to na kafe nebo na kafe? A jestli je to na kafe, jak to poznám? Mám po něm vystartovat? Ale, co když jsem vedle? Je to kolega z práce, to budu muset dát výpověď!
Ve výtahu těsno a dusno. Jsme tak blízko sebe, až je to zoufalé. Nevím, co honem říkat a čím víc chci, tím míň mi z pusy něco leze. Kabina se nekonečně vleče snad někam až na Měsíc nebo co, cítím, jak se mi rosí čelo. Rozpačité ticho, pohledy kamsi k tlačítku alarmu, sucho v krku.
“Bydlíš až nahoře, co?” nevydržím konverzační pauzu.
“Jo jo, mám tam hezkej výhled z balkonu, ukážu ti to.”
Ukáže mi výhled z balkonu! Je to signál nebo ne? Ukazoval by heterák kámošovi z práce výhled z balkonu nebo ne? Je to spíš teplé, ne? Nebo ne?
Cesta mezigalaktickou zdviží končí! Zve mě dál.
“Můžu si opláchnout ruce?”
“Jasně, “ otevírá dveře koupelny a rozsvěcí.
Na umyvadle sklenička se třemi kartáčky, což je matoucí. Ovšem nikde žádná dámská kosmetika, parfém nic. Dobré znamení.
“Co si dáš? Kafe nebo tu mám nealko pivo,” ptá se, když vejdu do obýváku. Je to klasické 2+kk, jakých jsou všude tisíce. Má to stroze zařízené, žádné fotky, polštářky, koberečky, na stěně jen velká televize, vedle komoda s kytkou v květináči. Nic, co by naznačovalo otisk ženské ruky.
“Asi to nealko, dík,” rozhlížím se ve stoje po pokoji.
“Jsem tu teprve krátce,” čte mi snad myšlenky a podává mi láhev se skleničkou.
“Máš Maisel’s?” divím se nad svou oblíbenou značkou pšeničného nealka.
“Jo, dávám si ho v sauně, je skvělý, tak jsem si ho sehnal i domů.”
“Já si ho taky dávám v sauně, mám ho moc rád.”
Chodí do sauny! Je to signál? A navíc má rád stejný pivo. Je to signál?
“Chodíš do sauny?” zaujme ho to, “můžem někdy vyrazit spolu.”
Páni! To je teda něco! Chce jít se mnou do sauny! Choděj spolu heteráci, kolegové z práce, do sauny? Ano, choděj. Posmutním. Znám ty týpky, co celou dobu nezavřou hubu a rozebírají svoje pracovní projekty a ženský z kanclu. Na druhou stranu si mě nevšímají a můžu si je v klidu hezky prohlížet.
“Promiň, musím si převlíknout tričko,” pokládá svou láhev na stolek (ano, pije z láhve!) a svléká si tričko na cestě do ložnice. Když vidím jeho opálené, lehce osvalené tělo, málem se utopím. Měnil by si heterák tričko po příchodu z práce? Bože, já nevím, prostě nevím.
Je toho na mě moc, prostě to už nedávám. Rezignovaně zasednu do pohovky a civím do vypnuté obrazovky. Jsem v bytě s krásným a milým, sexy týpkem, nadrbaný jak starý kozel a nejsem schopný jakékoliv akce. Jsem zoufalec!
Vrací se v tílku! Ruce v něm ještě víc vynikají, z výstřihu rošťácky čouhají jemné chloupky, je to vůbec možné? A není tílko spíš hetero signál? Snažím se na něho necivět, ale to prostě nejde.
“Mrkneme na ten výhled?” snažím se rozbít rozpačité mlčení a zároveň zavelet k jakékoliv akci, která by aspoň trochu zakryla můj naprostý vnitřní rozvrat.
Opíráme se o zábradlí a civíme do dálky. Fakt to má tady skvělé, tenhle panelák stojí na kraji a je tak vidět do skutečné krajiny.
“Támhle do toho lesíka chodím občas běhat,” komentuje se zaujetím, “ a tady napravo je malej rybník, ale koupat se tam nedá.”
“Jo moc hezký to tady je, na to že je to sídliště,” potvrzuju.
“A vidíš, támhle, stranou od rybníka,” ukazuje levačkou a pravačkou mi klepe po rameni, “tam je cyklostezka a u ní pěkná zahrádka, maj tam dobrý pivo.”
Tenhle chlap je prostě dokonalost sama! Sexy sportovec, co mi poklepáním po rameni způsobuje další trauma a nekončící muka! Stojí natěsno vedle mě, dotýká se mě a já pořád nevím, jestli je to signál nebo ne. Vždyť si to přece ani pořádně neuvědomuje, chlapi to tak dělají, když chtějí něco zdůraznit.
A co když to tak není? Co když to znamená “hele kámo, zajeď mi už konečně pod ty kraťasy, co ještě víc mám udělat?”
Jsem orosený, něco naoko zúčastněného blekotám, ale je toho na mě moc. Volím ústup, stahuji se z pozic.
Stojím na červenou, tentokrát se mi povedlo i zastavit. Na palubce se rozsvítí hladové oko. Benzín! Vím, že mi ukazuje vždycky blbě a daleko tak nedojedu.
Zastavuju na nejbližší benzince, v hlavě guláš, v rozkroku zoufale. Tankuju a přemýšlím jenom o něm a jeho signálech, co byly nebo nebyly signály? Hotovo, nádrž je plná.
Natahuju se do přihrádky pro peněženku a najednou pohledem zavadím o něco pod sedačkou spolujezdce. Je tam sportovní batůžek. Zapomněl tu věci! Chvíli přemýšlím, co s tím, ale pak vyhodnotím, že mu to vezmu zítra do práce.
Jenže! Co když tam má něco důležitého? Trochu se s tou myšlenkou vlézt někomu do batohu peru, ale pak ho nakonec otevřu. No jistě! Peněženka a mobil! Malá voda na pití a … gumy! Krabička kondomů. Nedá mi to a otevřu jí, byť se mi třesou ruce vzrušením. Jeden chybí!
Na místě se mi z toho postaví. Je to tak rajcovní! Ty jedno zvíře, říkám si v duchu. Je připravený k akci, hmm? Kdypak jsi tu jednu gumu použil, co? Na koho máš nachystané ty další? Je jasné, že se vracím. A vlastně, mám z toho radost. Představa, že strávím večer sám doma, pohoním a půjdu spát, mi přišla v kontextu dneška neskutečně depresivní.
“Poď nahoru,” ozve se pobaveně, když mu do domovního zvonku hlásím svůj nález.
Výtah už mi nepřipadá tak dusivý a stísněný, dům na mě teď působí nějak důvěrněji. Vlastně mě těší, že ho zase uvidím. Jsem překvapivě klidný a při vzpomínce na obsah batohu se lehce usmívám. Najednou mi připadá, že toho týpka dobře znám.
Otevírá skoro nahý, jen v boxerkách, s pivem v ruce.
Oněmím a v polotransu mu přes práh podávám batůžek. Nakonec se aktivují zbytky mých vyčerpaných neuronů a pronesu: “Asi by ti z toho něco chybělo.”
“Půjdeš dovnitř?” nechává mě stát s rukou nataženou a ustupuje dál ode dveří. Tak zvláštně se culí, něco je tu divně.
Už na nic nečekám, zouvám boty a stojím v předsíni, batoh stále v ruce.
“Já ho tam nechal schválně, chtěl jsem, aby ses sem vrátil,” říká jen tak a popíjí.
Nevím, jestli slyším správně, ale pokud ano, tak na další signál už čekat nemusím.
“Ty hajzle, ty si se mnou hraješ!”
Rozchechtám se, pouštím batoh a vrhám se přímo proti němu s napřaženou pěstí. Začne zdrhat, ale stihnu ho výchovně plácnout do zad. Řechtá se. Běžím za ním, brání si rukou tělo, ale já ho povalím na pohovku. Pivo z lahve trochu vyšplouchne, pokládá ji na stolek.
Chytá mě za ruce a strhne mě k sobě. Už je naprosto jasné, že o výhledu tu teď debatu nepovedeme. Válíme se po sobě, a dochází k prvnímu polibku. Líbá sladce, chutnáme si. Následuje vášnivá líbačka s osaháváním mezi nohama. Jsme oba tvrdý a já nedočkavý.
Zajíždím mu pod gumu boxerek a hmatám. Zmáčknu toho jeho tvrďáka a lehce ho hladím. Moje fantazie pracuje na plný plyn. Jak asi vypadá? Nemůžu přestat lovit mezi jeho nohama, prohmatávám ho poctivě, on se celý rozcapí a vzdychá.
Pak mě odstrčí a vrhá se do mých kraťasů. Nejde mu rozepnout knoflík, pomáhám mu. Vyndá mi ho a okamžitě si ho láduje do pusy. Kouří fantasticky. Úplně přesně ví, kam, co a jak v té puse má dělat. Prohýbám se v bocích, vzdychám a propadám se do vln rozkoše. Hladím ho ve vlasech a jemně přirážím.
Střídáme se. Leží a já se konečně dozvídám tajemství jeho boxerek. Ještě naposledy se přes látku pomuchluji s tím jeho borečkem a pak mu ho vyndavám. Áaah, je nádherný! Velikost tak akorát, tloušťka jakbysmet, krásně tvarovaná špička, macaté koule plné zásob semene.
Hraji si s ním rukama a jazykem, mazlím ho a laskám. Občas pohoním sebe, je to paráda.
“Ty krásně hulíš,” chválí mě.
Uznání zafunguje tak, že se snažím udělat mu první poslední, což se daří. Péro kamení, v žaludu to cuká a jeho majitel je mimo sebe. Nasazuji tajnou zbraň, mistrovský trik dráždění jazykem. Jemně k tomu přihoňuji.
“Ještě ne,” heká v rytmu, ale je pozdě.
Můj nový kolega z práce právě řve jako tur, s naběhlým ocasem v mý puse a cáká dovnitř nálož svého mužského arzenálu. Chutná skvěle, dobrý ročník!
Na nic nečekám a využívám maximálního bodu vzrušení, dokud mám plnou pusu. Párkrát zostra pohoním a v dlouhých stříkancích to ze mě lítá. On mě u toho líbá.
Můj kolega z práce. A jak se později ukáže, nejen kolega.
