Líně se převalil na záda, protože ho letní slunce už pálilo do ramen. Pravačkou se prohrábl v rozkroku, aby uvolnil svou výbavu, stísněnou mezi stehny. Otočil hlavu na stranu a všiml si dvou párů zvědavých očí. Neměl si lehat k těm dvěma tak blízko, pomyslel si. Rychlým pohledem sjel mezi nohy. Chtěl se přesvědčit, že není moc scvrklý, že se na něj dá koukat. Horké paprsky a uvolněná nahota se…

No paráda, to je zase zadání! Je ten můj chlap vůbec ještě při smyslech? Mám sehnat velikonočního zajíčka. To už jsem jak Maruška a dvanáct měsíčků! Jenže ta by pro jahody v lednu skákla do Alberta a pohádku můžou už nadobro zrušit. Ale co moje story? Kdo napíše o mém hořkém údělu? Zajíček! Na Velikonoce! Sice chápu, že chlap se má o svátcích jara pořádně vystříkat, aby měl po celý další rok…

“Dobrý den přejeme, my jsme z Velikonoční komise a kontrolujeme vaši přípravu na svátky.” Stojím v napůl otevřených dveřích a zaraženě se dívám na chlapa s ženskou. Ona vypadá tak trochu jako svědek Jehovův a on trochu jako pobuda, co je rád, že mluvíte česky a potřebuje pár chybějících drobných, aby měl na lístek domů. Ovšem přátelsky se usmívají, on má v ruce nějaké desky, ona malý kompakt na…

“Kartičku mi pak nezapomeňte vrátit,” dodává recepční. Nikoliv hotelová, ale korporátní. Nejdu si totiž zalízt s proseccem k hotelovýmu bazénu, nýbrž jdu na pohovor. Stejně divný slovo ne? Pohovor. V žádným jiným kontextu se nepoužívá, pokud jdeš na pohovor, je to vždycky k práci. Nejdeš na pohovor k rodičům ani nejdeš pohovořit s kámošema do hospody. Já nevím, mě to připadá jako dost…

Měl jsem se tu dát trochu dohromady, uspořádat si myšlenky, odpočinout si od všeho. Ale jak tak sedím na malé terásce svého pokoje a koukám se už skoro hodinu na úchvatný obzor plný zelených hřebenů okolních kopců, obklopený tolik vytouženým klidem a mírem, dochází mi, že se tady budu asi trochu nudit. “Nevíš, co chceš,” zní neúprosná výčitka v mé hlavě. To je fakt! Vysnil jsem si pobyt…

“No ale jak jsi mě odhalil?” nedávám se jen tak lehce. “To je jednoduché, jakmile ses dlouze podíval na ten prstýnek, bylo to jasné. To heteráci nedělají, ty to nezajímá,” směje se Roman. Trochu se červenám, že jsem tak průhlednej. Objednávám si další víno, tenhle večer bude ještě zajímavej. “Radši mi řekni, co tu vlastně děláš?” ptá se. “No to je jednoduchý,” nadechuju se, “návraty ke…

Ležím nahatej v hotelový posteli, celej rozehřátej po sprše, pod dekou až ke krku. Jak já tohle miluju! Čistý, horký tělo, schovaný v bezpečí postele, jako by v tom byla nějaká prenatální symbolika nebo co. Užívám si dotek látky na nahým těle, koncentrovaný teplo, mazlivo. Netrvá dlouho a stojí mi. Měl jsem na programu honění, ale nechce se mi. Místo toho si užívám, jak mi pod dekou napjatě…

Chvíli se proplejtám davem, ale už za pár okamžiků se všichni vystupující rozprostřou po okolí, ponejvíce po autobusáku. Zhluboka se nadechuju, snad v nezapomenutelný vzpomínce na mojí babičku, která mi říkala, že když v pardubickým vzduchu ucítím vůni perníku, budu mít celej den štěstí. Nikdy jsem to od nikoho neslyšel, jenom od ní, ale dělám to prakticky celej život, kdykoliv se odněkud…

Vlak se loudavě sune kupředu, chvíli potom, co jsem si myslel, že už konečně jedeme. Holt zase nějaká výluka, blázen na kolejích nebo kdovíco. Odkládám mobil, protože už mě nebaví věčný sjíždění zpráv, instáče, ani grindru. Snažím se nevnímat rozcapený kvílení dětí ze sedadel přede mnou. Sleduju domky podél trati, prohlížím si upravený zahrádky a snažím se okem zachytit nějakýho fešnýho sadaře…