Vlk lišce II

...drápky, drápky, drápky...jsou moc osvobozující, otevírají takové těžké železné dvířka do strašně neutěšené, neuspořádané a zpustošené krajiny, nebo spíše zahrady, která má svůj vymezený prostor a tak víš, že když do ní vstoupíš, tak musíš zase najít cestu zpět...jinak se v ní ztratíš, jako ve snu, ze kterého se nedá probudit a staneš se jen návnadou pro ukojení tužeb něčeho, co bytostně cítíš, že okupuje ten prostor. Tam, kde je pořád noc a svítí tam jen velký měsíc, který se pere o přízeň nočního nebe s šedivými mračny, pod kterým rozehrávají pochmurnou hru stínu...
Tam někde je! Někdy plachý, někdy netečný, častěji však drásavě expanzivní, lačný, hlučný, živočišný, chtivý...
Rád vychází z těch dvířek ven, kde je trochu zmatený, a proto prchlivý, zvlášť když zachytí liščí pach!
Nozdry mu drásavě sají tu vůni, která rozehrává v jeho těle totální kolaps! Nedokáže se ovládnout a později ani ovládat. Saje tu vůni. Vůni, která mu zrychluje tep a zároveň zpomaluje a ruší vnímání světa kolem. Teď už tu není nic. Jen ON a jeho lišKOŘIST!
Jeho tělo je drásané touhou, chtíčem, ohněm a žárem! Jeho čáry života teď začínají pálit, jsou stigmaty, kterými protéká hořící kapalina, ztělesnění jeho chtíče. Po celém těle mu ten liščí pach rozvíří tornádo žáru, který mrazí, a chladu, který pálí. Ta síla vyrvává z jeho duše poslední zbytky toho, co ještě tam zbylo a i to mění v chtíč.
A najednou, to vím. Ten vlk jsem já! Rozhrne poslední keře trnitého křoví, kterým se celou dobu prodíral, aby alespoň částečně bolestí z rozkoše ukojil ten žár. Rozkoš a bolest. Pokrevní sestry. Jedna živena neukojenou touhou se z abstraktna pocitu nenaplněné touhy se zhmotňuje v drásání jeho srsti a kůže, aby se transformovala do pocitu rozkoše z reálně prožitého utrpení.
A v tom ji uvidím. Na malém paloučku přede mnou sedí liška. Nevidí mě, ale moc dobře o mě ví. Dělá jako by nic. V tom se ve mi téměř zastaví dech a tep. TEĎ už jsem pánem situace. Nic než sebekontrola a disciplína. Dobře vím, co chci a mám to na dosah.
Ta liška předstírající nevědomost jsi TY. Je to hra, protože i já dobře vím, že TY víš o mě. A Tvá netečnost zvětšuje moji dominanci a kontrolu nad situací.
Všechen ten žár a mráz, touha, hlad, šílenství, chtíč a vrchovatost se teď uspořádají do logického vzorce a dláždí mi cestu - těch pár kroků k Tobě. Ano, jen pár kroků zbývá, a proto našlapuji pomalu a tiše, jak jen to vlk v dané situaci je schopen provést. Můj vlastní klid mě překvapuje, nahrává situaci a ještě více zklidňuje mou mysl, mou duši, která si v předchozích chvílích prošla očistcem. Očistcem na téma touha.
Našlapuji zlehka, abych se neprozradil, je to přece HRA a je třeba dodržet pravidla! NAŠE HRA!
Souznění, empatie a niterná animálnost, animální niternost, nás, nás dvou...
Ústa mám plná slin, které mi stékají po krku, protože celou dobu nevědomky cením zuby. Vnitřní puzení mě nutí ke skoku a k útoku, tak snadná kořist...!
Otáčíš se a letmo se mi podíváš do očí tím nejzranitelnějším pohledem, který ve mě najednou vzbudí ochranářské instinkty...a já si uvědomím tu Tvojí oddanost. Oddanost kořisti vůči své oběti. Protože tady nejde o obyčejné pudy, tady je to KURVA osobní...mmmmmm
Už jsem u Tebe, a svýma tlapami vyplňuji prostor kolem tebe. Třesu se, protože ta blízkost, teplo života, které z tebe sálá a vůně Tvého těla je teď už mojí součástí a stává se mnou. Aniž bych se Tě dotknul a zkřivil Ti chloupek na Tvém liščím kožíšku jsem Tě už dávno sežral a roztrhal na cáry. Teď už jsi má, jsi moji součástí! Naše těla se konečně zcela dotknou...Cítíš můj dech a jsi hypnotizována a strnulá, ani se nehneš. JSME TEĎ SUD STŘELNÉHO PRACHU A HRAJEME SI S OHNĚM!
Oba ani nedýcháme. Labužnicky vychutnávám poslední vteřiny, nasávám nozdrami Tvojí intenzivní vůni a pomalu se přibližuji Tvému krku. Otevírám pomalu pusu, cením zuby a z mého nitra se ozývají první náznaky vlčího vrčení.
Zakusuji se Ti do krku, pomalu a něžně ale pořádně hlouběji do masa a s tím ještě víc a víc svírám Tvé tělo, která začínám drtit, začínám se třást, protože vím, že má nahromaděná energie a touha je v kontrastu s Tvým strachem, který Tě zcela přikoval a znehybnil.
A NAJEDNOU!
CO TO...???
Vytrháváš se mému sevření a objetí! NE TY SE NEBOJÍŠ! To není strach. To je slast! Slast z nastalé situace, která i Tebe naplnila a sama ji živíš předstíraným strachem, či klidem? Už se v tom nevyznám a ztrácím kontrolu nad celou situací.
Teď i ty otevíráš ústa, ceníš zuby a vrčíš, jako vzteklá liška. Oženeš se po mě a zasahuješ. Tvé zuby koušou. Koušou. Mmmmmm koušou aaaaach. Bráníš se a koušeš a to je ten oheň, který teď rozmetává sud plný střelného prachu. Vysmekáváš se definitivně mému sevření. Postavíš se na proti mě v bojové pozici. Ceníš zuby, ale usmíváš se tím nejrafinovanějším způsobem. Ceníme na sebe zuby, vrčíme, pliveme, slintáme, syčíme! Jako dokonalá divoká zvířata, obtěžkána tou animální lehkostí.
A pak říkáš: "Pojď si mě zkrotit vlku, poooooojď, tak moc to chci, mmmmmm.... ALE budu se BRÁNIT a NEDÁM ti NIC zadarmo!
A pak už vbíháš do mé zahrady, víš dobře co děláš, vždyť si tady téměř doma. Já vbíhám za tebou a přivírám vrátka....Pak se vracím. Teď už nespěchám, mám tě tam, kde jsem chtěl a vím, že mi neutečeš, protože zkrátka utéct nechceš. Ty vrátka zamykám a klíč házím čert ví kam...Dostaneš co proto. Dostaneš co si zasloužíš. Dostaneš po čem tolik toužíš. TOUŽÍME!
Budeme tam spolu a budeme tam dlouho. Ten kdo náhodou půjde kolem za zdí a uslyší to, nebude mít do konce života klidné spaní a kdo by snad jen dírou ve zdi okem nahlédl a uviděl tu naší hru, namístě zešílí...Ale MY DVA budeme mít alespoň na chvíli klid. Klid na svých zvířecích duších...