Vcházím do bytu. Tak nerad nosím košile. Od mala k nim mám odpor. Ale od té doby, co ses mi vyznala, že ta černá s vyhrnutými a založenými rukávy Tě na mě tak vzrušuje si nemůžu pomoct. Když tě chci maximálně vydráždit obleču si ji. Moc dobře vím, jak je rajcují zapnutý knoflík límce, který úzce obepíná mé hrdlo. Určitě bys ses chtěla alespoň na chvíli vtělit do toho límce a pěkně mě přiškrtit.…

Rána miluji a vím, že ty taky, i když u tebe je konzumace jejich neopakovatelné atmosféry vždy vykoupena neochotou vstávat, takže zpočátku vedle mě v autě trvá, než se tvé oči a tvář začnou usmívat. Jasně, mohl bych tomu pomoct, ale proč? Tento výraz ti sluší nejvíc. Vím jak ti to naštvání a výraz nepohodlí není vlastní a tím tě dělá ještě krásnější a roztomilejší. A to na mě platí, až tak, že…

Vzduch se ani nehne a i on je snad už lepkavý. Jako naše těla. Dusno. Prádelna. Už i tady na horách…Travnatá louka s kruhovým výhledem do krajiny. Kráčíme spolu za ruku. Bosí. Ty v letních volných šatech, tak tenkých a průhledných, že jsou snad z pavoučí dílny. Já v teplákových kraťasech. No…elegance sama! 😊 Každý krok stojí úmornou námahu. Kráčíme k nejvyššímu místu louky. Dobře víme proč.…

Otírám své líce o ty tvé, mé vousy s charakteristickým zvukem škrábou tvoji něžnou pleť. Už nějakou dobu se společně konzumujeme. Polibky, rty, jazyky, zuby..."Něco mě napadlo" říkáš a dáváš mi najevo, abych Ti z pod svého těla uvolnil cestu. Jdeš do vedlejší místnosti. No jasně. Určitě jdeš pro naši krabici rozkoše. Uvažuju jestli ji přineseš celou, nebo cílíš na konkrétní hračku. Jsem nadšený z…

Rané jarní slunce se pomalu chystá zapadnout za obzor a skrz kmeny stromů prosvítají jeho paprsky a bodají do očí. Bráním se mu svraštěným obočím. Když bylo slunce vysoko nad horizontem dalo se postřehnout, že už začíná hřát. Teď však už ztratilo sílu. A do mých prstů a zad se zakusuje chlad. Ještě asi třicet stromů a mám hotovo. Pobíhám mezi nimi s lejstry a prupiskou a dělám si poznámky. …

Bdím. Otáčím se na druhý bok. Skrz zavřená víčka mi pronikne světlo. Je den. Brzké ráno. Skoro letní. Filtr očních víček stále víc slábne a já se probouzím. Otáčím se na druhý bok. Abych viděl Tebe. Spíš. A jako každé ráno i dnes mě pohled na Tvůj spící obličej bere dech. Vlnité vlasy ti splývají po tváři. Zavřené oči dávají vyniknout délce Tvých řas. Rty máš mírně našpulené. Přirozeně. Není v…

...drápky, drápky, drápky...jsou moc osvobozující, otevírají takové těžké železné dvířka do strašně neutěšené, neuspořádané a zpustošené krajiny, nebo spíše zahrady, která má svůj vymezený prostor a tak víš, že když do ní vstoupíš, tak musíš zase najít cestu zpět...jinak se v ní ztratíš, jako ve snu, ze kterého se nedá probudit a staneš se jen návnadou pro ukojení tužeb něčeho, co bytostně cítíš,…

"Jsi moc hodný, že je tam vezmeš" říká Klára "v tom brajglu se vůbec nedokážu soustředit...a do šesti jsem slíbila, že jim to pošlu". David se usměje tím milým všeobjímajícím úsměvem, a pomáhá pošťuchujícím se klukům obouvat si boty. "Třeba tam budou nějaké pěkné maminky", říká Klára šibalsky. "Tááátíí on mě bouchnul, vrať mu to..." Klára dá oči na vrch hlavy a řekne cosi o statečném tatínkovi,…

...dnes tam byla zase ta krásná přízemní mlha a já nás tam zase viděl spolu dovádět a dělat strašně přízemní věci...zase si stala zády ke mě, a přece jsi poznala, že se k tobě blížím, natáhlas ke mě ruku za svá záda a ani ses neotočila...ptám se jak dlouho tady na mě čekáš, a ty že i kdyby věčnost...vědělas dobře, že si pro tebe přijdu...nasaji vzduch do nozder a pak už jen cítím pálení kopřiv,…