Skromná pocta dni ženského orgasmu

Ležela na zádech. Těžce dýchala. Rukama si bezmyšlenkovitě hýčkala svá těžká prsa. Mezi konečky prstů něžně svírala ztopořené bradavky. Mnula je. Tahala nahoru. Do stran. Vedena nějakými neviditelnými pudy, které jí ovládaly. Oči stále zavřené. Ústa mírně pootevřená. Ve tváři okouzlený, nevěřící výraz.

A to jsem s ní zdaleka nebyl hotov.

Maně vydechla, když jsem se přisál ústy na její roztoužené pohlaví. Již důkladně zahřáté, rozpumpované po předchozím divokém milování. Vonící naším prvním, bestiálním kolem. A zejména jejím právě odeznívajícím orgasmem, několikátým v řadě, jehož výšiny jí vynesly až na oblaka, ze kterých nyní pomalu sestupovala dolů. Jak padající chmýří.

Můj jazyk jí zase přinutil stoupat. Kolíbat se na vlnách dosud neodpadnuvšího vzrušení. Neustále v hlavě nést melodie touhy, potřeby, neukojení. Nechat je prostupovat celým jejím tělem.

Zase se začínala více chvět. Přerývaněji dýchat. Nadzvedat se tělem nad lůžko. Bičovat ho jak vlny moře věky omšelé molo. Stejně neodbytně. S vírou, že ono nikdy nepodlehne.

Žádosti o smilování jsem se ale dosud nedočkal. Místo toho hmátla dolů a přitáhla si moji hlavu ještě více k sobě. Má ústa pevněji zabořila do svého klitorisu. Drobnými pohyby zápěstí a sevřenými prsty ve vlasech mi potvrzovala, že moje tempo je to pravé. Cesta správná.

Přidal jsem prsty. Začali jsme zrychlovat. Potřeba aspoň přechodného ukojení její královsky vybuzené vášně vedla i naše další kroky.

Blížila se rychle k cíli. Její „Prosím … prosím …“ bylo tak tiché, že je bylo možné přeslechnout. Přesto mi v uších burácelo jako hřmění hromu.

Stejně jako její vrchol, který jí celou prostoupil, ovládl všechny její smysly. Jeho projev prostoupil celou ložnicí stejně jako nejurputnější bouře.

Svírala mi nohama hlavu jako v kleštích. Sevřenou dlaní mi rvala z hlavy vlasy. Snažila se mě ohlušit sílou svého hlasu. Utopit ve svých sekretech. Shodit mě z mého sedla, aby se mohla svobodněji nadechnout.

Ale já držel. Nepolevil. Hnal jsem jí až na hranu. Snažil se jí dostat ještě hlouběji do jejího prožitku. Ještě déle jí udržet na hladině neudržitelné extáze.

Lízal. Sál. Kmital zašpičatělým jazykem jako pominutý. Zuřivě prstil. Roztahoval jí závojíčky od sebe. Sbíral a polykal laskominu, kterou mě v nadměrné míře servírovala.

Konečně se bouři vzdala. Byť její vrchol již vlastně překonala.

Povolila svaly, padla vzad. S rozhozenýma rukama se svíjela jako had. V sevřených dlaních lisovala zmačkané prostěradlo. Nechávala poslední výboje, aby jí prostupovaly. Abych na nich mohla bez nutnosti kormidlovat odplout až zpátky do klidnějších vod.

A já jí do toho již jen něžně lízal. Pomalu prsty protahoval. S požitkem nabíral její neustále se objevující manu a pásl se na ní jak dobytek na té nejšťavnatější louce. Nemaje nikdy dost.

Přece jen jsme se nakonec dočkali ticha, na které jsem čekal. Kdy se svět ustálil. Zase se vrátil do relativního normálu. Kdy její dech a tep byly natolik zklidněné, že je nebylo možné chybně zaměnit za stav, kdy by se blížil jejich kolaps.

Nedostala pak ale ani okamžik na to, aby sklouzla příliš dolů. Aby si mohla myslet, že jsem s ní skončil.

Vyšplhal jsem se po ní nahoru hbitěji než olympionik, který dnes zvítězil ve sprintu sportovního lezectví.
Její noha na mém rameni a druhá široce do strany jí bezprostředně poučily o tom, že je čas se znovu zapřít.

Pohledem trochu splašeným stopku nevystavila. Sama dobře věděla, že nemůže jinak. Její tělo i duše by jí neodpustily, kdyby již teď chtěla odpočívat. Nedopřát si něco víc, jakkoli se to v tento moment zdálo přestřelené.

Vpadl jsem zpátky do ní jediným hladkým pohybem, který jí protočil panenky a hlavu nechal bezvládně padnout zpátky na matraci.

Její „Ano ….“ hovořilo o přijaté výzvě zcela jasnou řečí.

V kleče na patách jsem rozjel nové kolo. Přitahuje si její boky k sobě rukama. Dosahujíce tak ideálního směru. Plné hloubky. Maximální míry rychlého nástupu nové kulminace.

Nadále kvetla pod mýma rukama. Stírala poslední mezírky do úplného rozpuku.

A já na ní neustále pracoval. Nepolevoval. Ještě přidával. Šukal jsem jí, jak kdyby nemělo být žádného zítra.

A přitom ji přece neustále pozorně sledoval.

A když už nemohlo být pochyb o tom, že bude brzy tam, kde jsme jí opět chtěli mít, změnil jsem rychle pozici. Vypnutý nad ní na natažených rukách a špičkách chodidel jsem do ní bušil jak hluchý do vrat. Jsouce sám již v cílové rovince.

Její prsty mi na hrudi vyryly nové obrazce. Pak i na bocích. Díky jejím patám zaklesnutým za mými boky jsem se cítil jako ve svěráku. I kdybych chtěl, tempo nebylo možné přerušit. Zpomalit. Opustit. Byli jsme spojeni v dokonalé soustrojí směřujícímu ke společnému cíli.

V koulích mi začalo neovladatelně škubat. Její sametové stěny se samovolně svíraly. Bortily se do sebe. Hlasivky v souboji s potřebou to všechno ze sebe dostat začínaly prohrávat a vydávaly již jen sípavé, neartikulované zvuky.

Jsou to ty chvíle, kdy na kratičký moment nevnímáte svět. Vše pohltí síla okamžiku. Přikryje vše temným pláštěm. A přitom ho zároveň rozzáří tou nejoslnivější explozí světla.

Vražený až po kořen v ní, se svaly chvějícími se námahou, jak jsem se tlačil i tam, kam už to vlastně nešlo, jsem do jejích orgasmických stahů pumpoval dávku za dávkou.

Až už nebylo kde brát. Až už jsme mohli pouze odpočívat, zborcení na sebe. Kdy jsem si hýčkal svoji květinu v plném rozpuku. V dokonalém lesku.

Něžné polibky, vískání ve vlasech, hlazení po zádech, škádlení nehtíky, i opatrné nenásilné kopulační pohyby, kterými jsme testovali možnost pokračování, jelikož jsem stále vězel v ní a odmítal úplně uvadnout, byly tak nepodobné prvotnímu nezřízenému běsnění živlů, se kterým jsme se na sebe po příchodu do soukromí vrhli. Ve kterém ze sebe servali šaty tak, že byly kdovíkde v kdovíjakém stavu. V tento moment ale naše mnohem něžnější projevy touhy po tom druhém informovaly o neutuchající touze stejně dobře. Jenom příhodněji.

A protože jsem jasně cítil, jak začínám zase tuhnout, poťouchlý rarach ve mně se jí nemohl laškovně nezeptat: „Ještě?“.

Nádherně rozpačitý úsměv hovořící o tom, že byť zápis do Guinessovy knihy rekordů, alespoň co se týče jejího osobního skóre, je sice velkou výzvou, ale ona tuto hozenou rukavici i tak zvednout hodlá, i oči zářící jako drahokamy to řekly za ní.

Stejně jako pohyb, kterým mě přetočila pod sebe a narazila si mě zase naplno do svého nitra, když na mě plně dosedla a sevřela mě neúprosně vevnitř, zatímco si rukou vjela do vlasů.