Mezi regály

Bylo sobotní odpoledne a venku drobně pršelo. Vešel jsem tedy do malého knihkupectví, schovat se před deštěm a najít něco na čtení. Miluji tyhle staré obchody – police přeplněné knihami, vůně papíru a ten zvláštní klid, který tam vždy panuje.

Procházel jsem mezi regály a hledal, co by mě zaujalo, když jsem si všiml, že nejsem sám. Stála tam holka, zády ke mně, a listovala v jedné z knížek. Měla červený kabát a vlasy stažené do volného drdolu.

Ani nevím proč, ale něco na ní mě zaujalo. Možná to byl způsob, jak se lehce zaklonila, když si četla anotaci, nebo to, jak si kousala ret, když o něčem přemýšlela.

Nechtěl jsem tam jen tak postávat, a tak jsem vzal do ruky první knihu, která byla poblíž, a začal ji předstíraně číst.

„To je dobrá volba,“ řekla najednou.

Lekl jsem se a podíval se na ni. Stála vedle mě a usmívala se.

„Jo?“ zeptal jsem se, aniž bych tušil, co vlastně držím.

„Vážně,“ přikývla. „Je to docela napínavé. Hlavně ten konec.“

Podíval jsem se na obálku. Byla to nějaká detektivka. „Tak to si ji asi vezmu,“ odpověděl jsem s úsměvem.

„Dobrá volba,“ zopakovala a obrátila se zpátky ke své knize.

Bylo mi hloupé něco dalšího říct, ale zároveň jsem nechtěl, aby to skončilo takhle. „A co ty? Hledáš něco konkrétního, nebo tě sem taky zahnalo počasí?“

Zasmála se. „Obojí. Hledám něco, co by mě překvapilo. Ale to jsem možná už našla.“

Nebyl jsem si jistý, co tím myslí, ale nechal jsem to být. Další chvíli jsme se jen tak potulovali mezi regály, občas na sebe narazili a prohodili pár slov o knihách. Byla chytrá, vtipná a přirozená.

Když jsem se chystal odejít, zahlédl jsem ji, jak stojí u pokladny. Měla v ruce knihu, kterou si vybrala, a ještě jednou se na mě podívala.

„Třeba se zase potkáme mezi regály,“ řekla, když kolem mě prošla ke dveřím.

„Nebo někde jinde,“ odpověděl jsem s mírným úsměvem.

Usmála se a zmizela za dveřmi. A já tam zůstal stát s tou detektivkou, kterou jsem si vlastně ani nechtěl koupit, ale teď mi připadala jako nejlepší kniha na světě.