Tobě

Svíjím se v tobě, dravě a hltavě mě pohlcuješ, svíráš mě svým chtíčem, svou žádostí po orgasmu bijící na poplach alarmem vše přehlušujícím, objímáš mě, já ti hledím do očí a v nich vidím každičký koutek veškerého bytí, každičké smítko, které kdy vesmírem proletělo, opustím-li tvé tělo, zemřu ve vteřině, je mi určeno žít v tobě, ve tvém klíně, holdovat mu, opájet se jeho vlhkostí a zvrhlostí, ty nejsi žena, jsi zvíře ženského rodu a já jsem v tom případě zoofil, co obcuje s animálem, nemám ale na vybranou, tvá náruč je nadpozemsky svůdná, až vypočítavě chladná, přesto vře žárem sálavým a skrz propalujícím, utápím se v tobě jako kapka vody v oceánské velkoleposti, prostupuji tebou, tvým peklem i tvým nebem, nebe a peklo jedno jest, to je nutno si uvědomit, kdo tvrdí cokoliv jiného prachsprostě lže, nebe a peklo vždycky šly Světem ruku v ruce, to jen člověk, ten bídák všekazný rozdělil je při své myšlenkové omezenosti vedví. Tvá ženskost mě zdánlivě ničí, jelikož je mi drogou, životadárnou tinkturou, důvodem k existenci. Jsem-li v tobě, žiji, není-li tak jsem na věky mrtev. Žehnáš mi svou nadržeností, tvá nadrbanost je mi svatým požehnáním a cestu ukazující modlou, co dovede mě k cíli, ve tvé moci nikdy nezemřu, budu žít navěky, byť jen astrálně, nadpozemsky, nehmotně, již nedokážu to vydržet, vybuchuji v tobě orgasmem o síle tak obrovské, že do mrákot mě žene, mé bělostné semeno tě naplňuje a tryská z tebe ven, tak je ho moc, stěží se do tebe vejít může, obracím oči v sloup, ty jsi na tom stejně, rovněž hledíš vstříc svému podvědomému já, třeseš sebou v záškubech a nazvedáváš naše těla do výše, levitujeme spolu ve výšce sedmi metru nad zemí a s lehkostí jarního vánku neseme se širou krajinou. Mé sémě odkapávající z tvé blažené obnažené kundičky dopadá z těch sedmi metrů na jarním teplem ožívající zemičku a já, jsa pouhým mužem, děkuji matce přírodě, že dopřála mi tvou přítomnost má milá, milená a milovaná blogerko s vlhkou kundičkou.

Věnováno mé milované Dášence.