První okamžiky

Bylo pozdní odpoledne a kavárna, kam přišli, měla přesně ten klid, jaký oba potřebovali. Jemné světlo pronikalo okny, zatímco zevnitř se linula nenápadná vůně kávy. Seděli naproti sobě u malého stolku, oba s horkým šálkem před sebou.

Chvíli si povídali o běžných věcech – o práci, koníčcích, drobnostech ze života. Občas se zasmáli, občas si vyměnili pohled, který byl o něco delší, než bylo nutné.

„Je zvláštní, že jsem ani nebyla nervózní,“ pronesla po chvíli ona, zamyšleně se dívající se do svého hrnku.

„Já trochu jo,“ přiznal se, lehce se pousmál a pohledem se snažil zachytit její oči. „Ale už to přešlo.“

Venku začalo lehce poprchávat, a když vyšli ven, chladný vzduch je donutil přitáhnout si kabáty blíž k tělu. Procházeli se ulicemi, které teď zdobily kapky deště a jemné odlesky pouličních lamp.

„Líbí se mi, jak je večer všechno klidnější,“ prohodila.

„Má to své kouzlo,“ odpověděl, aniž by z ní spustil oči.

Zastavili se u mostu, odkud bylo vidět, jak se světla města odráží na hladině vody. Stáli vedle sebe a na okamžik bylo ticho. Ale nebylo to trapné ticho – spíš jako by slova byla zbytečná.

„Díky za dnešní večer,“ řekla tiše, její hlas měl v sobě něco jemného, skoro nesmělého.

Podíval se na ni a usmál se. „Já děkuju. Myslím, že na tenhle večer nezapomenu.“

Na vteřinu zaváhala, jako by o něčem přemýšlela. Pak se otočila k němu, o krok se přiblížila a lehce mu položila ruku na paži. Její pohled sklouzl k jeho rtům, ale na poslední chvíli se zarazila.

„Můžu?“ zeptala se, s úsměvem, který si byl napůl jistý, napůl nervózní.

Nemusel nic říct. Jen přikývl, a než si to stačil uvědomit, její rty se lehce otřely o ty jeho. Polibek byl krátký, sotva znatelný, ale dost silný na to, aby v něm zanechal něco zvláštního.

„To bylo… nečekané,“ zamumlal, když se odtáhla.

„To máš za to, že jsi mě rozesmál,“ odpověděla s jemným úsměvem a udělala krok zpět.

„A co příště?“ zeptal se tiše, nespouštějící z ní oči.

„Uvidíme,“ pronesla tajemně, otočila se a vydala se pomalu ulicí.

Zůstal tam stát, pozoroval ji, jak pomalu mizí ve světlech lamp, a v duchu se usmíval.

Město se pomalu nořilo do večerního klidu, a on se ještě chvíli kochal pohledem na její siluetu, jak se ztrácí v dálce. Vzduch byl sice studený, ale osvěžující, v němž se mísila jemná vůně deště a náznak jara, které se blížilo. V hlavě mu vířily myšlenky na to, co se právě stalo. Polibek, i když krátký, mu zanechal pocit, jaký dlouho nezažil.

Pomalu se dal do chůze, ale nohy ho vedly zpět k mostu, kde se zastavil a znovu pohlédl na hladinu řeky. Voda se jemně vlnila, odrážejíc světla města jako nějaké magické zrcadlo.

Z jeho myšlenek ho vytrhla vibrace telefonu. Rychle si ho vytáhl z kapsy a uviděl zprávu od ní. "Děkuji za krásný večer. Těším se na další." Usmál se, když si uvědomil, jak moc se mu ulevilo. Odpověděl rychle, s nadšením: "Já taky. Kdy se uvidíme?"

Zatímco čekal na odpověď, jeho mysl se znovu vrátila k tomu, co prožil. Jak se smála, jak se jí leskly oči, jak se jej dotkla. Bylo to všechno tak přirozené, jakoby se znali věčnost. A přesto to bylo poprvé.

Mobil opět zavibroval. "Co třeba zítra? Mohli bychom zajít na nějaký film." Tato jednoduchá slova mu vykouzlila úsměv na tváři. Odpověděl s nadšením: "To zní skvěle! Těším se."

Večer se pomalu měnil v noc, a on se těšil na to, co přinese zítřek. S každým krokem, který udělal, se mu v mysli formovaly nové vzpomínky, které teprve měly přijít. A v tom okamžiku si uvědomil, že ačkoli se svět kolem něj zdál stále stejný, on sám se už dávno změnil.

(Tato povídka byla sepsána na míru pro jednu z Vás, o našem prvním setkání)