Můj starý pes II

Ráno Štěpán přišel a odemkl Annu. Pustil ji do koupelny kam jí dal i kartáček s pastou. Jakmile byla hotová, tak vyšla. Donutil ji obléct kožené kalhotky, které měly vepředu trojúhelníček a vzadu byly jen pásky pod půlkami. Vypadaly to jako trenky s dírami na půlkách. Stejný materiál byla i podprsenka. Dva kožené trojúhelníčky na prsou spojovaly pásky. A nakonec psí hnědá maska. Dal jí obojek a kožené pouta na krátkém řetězu.
„Abys neřekla Pandoro, že budeš trpět sama, tak jsem se také připravil.“ řekl a sundal si kalhoty i trenky.
Pod tím se objevilo jeho péro uzamčené v železném pásu a nahoře měl malý zámeček. Anna mlčela.
„Pokud se vzruším, tak si to poopravím na příjemně nepříjemné. Zatím mi jako hodný čokl budeš hlídat klíč.“ položil malý klíček od zámečku před Annu.
Popadla klíček a spolkla tak rychle, že nestačil zareagovat.
„Cos to udělala?“ zhrozil se.
Přemýšlel jestli má někde druhý klíč.
„Zlá Pandora!“ popadl ji a přetáhl přes postel.
Vzal si bič a začal ji bičovat. Prdel měla pěkně zmalovanou.
„Nezasloužíš si snídani.“ potrestal ji i odepřením jídla.
Anna tušila, že odpoledne bude mít psí žrádlo. Prudce s ní škubl až spadla na zem a vyměnil jí kožené pouta za železné a odešel. Nevadilo jí, že jí nedal najíst. Naštěstí se napila vody při čištění zubů.

Martin šel na oběd, když v atriu firmy potkal Štěpána.
„Jestli zanedbáváš práci kvůli naší věci, tak to budeme muset udělat jinak.“ pověděl mu tak, aby to okolo procházející lidé neslyšeli.
„Snad jí musím dát i najíst.“ řekl podrážděně.
Dlouho doma hledal nějaký klíč, který by padl do zámku. Už propadal zoufalství, že bude muset zavolat hasiče. To by byla zpráva zasahovat u tohoto. Nakonec se tak vztekl, že zámek zničil i nářadím. Trochu ho to už i bolelo.
„Samozřejmě.“ zapomněl Martin. „Jdu teď na oběd, jdeš se mnou?“ zval ho.
„Ne, jedl jsem. Jdu udělat ty smlouvy.“ odmítl a pokračoval svou cestou.
Martin si sedl do svého auta. Chtěl vyrazit do své oblíbené restaurace. Ale sváděl v sobě boj. Moc chtěl vidět svou paní. Aspoň na vteřinu. Rozjel se k sobě..
Potichu vyběhl do patra a nahlídl do pokoje. Na posteli nebyla. Ležela u postele a.. Ne! Rozrazil dveře a vběhl ke své paní. Jakmile ho viděla, tak se pokusila zvednout, ale nešlo to. Byla připoutaná na krátko.
„Ten idiot!“ nadával a snažil se jí sundat tu odpornou masku. Ona není žádný čokl. Konečně se mu to podařilo. Podíval se na pouta.
„Klíč je někde na komodě.“ řekla a Martin se zvedl a hledal.
Popadl ho a přiklekl k ní. Váhal jestli ji má odemknout.
„Na co čekáš?“ ptala se.
„Jestli tě odemknu, tak mě opět opustíš.“ zvedl se a odešel z pokoje. Během chvilky se vrátil s její maskou.
„Snad mi dáš možnost tě ještě jednou vidět v ní.“ dal ji vedle Anny a odemkl ji.
Jakmile se mohla otočit tak uviděl její prdel.
„Co ti to ten debil udělal?“ on ji potrestal?
Ten imbecil!
Anna věděla jak se pomstít a jak přimět Martina, aby jí pomohl. Popadla masku a nasadila si ji. Stoupla si a podívala se na klečícího Martina.
„Tak ty jsi mě nechal napospas cizímu člověku? Jak to, že svou paničku nechráníš?!“ zhluboka dýchala jak byla naštvaná a co se jí všechno honilo hlavou..
„Do naha a na místo!“ poručila.
Martinův pelech byl u zdi. Anna spala na Štěpánově. Přešla ke kufrům kde měla nějaké oblečení, které zůstalo na šestnástce. Sundala tu koženou hrůzu a vzala vzala si bílé šaty se sukní, která měla rozparky až k pasu. K Martinovi si vzala bič a obojek. Dala mu ho kolem krku.
„Zklamal jsi mě! Ani nevíš co jsem si musela kvůli tvé zradě vytrpět.“
„Omlouvám se paní.“ sklopil zrak.
„Otoč se a opři o zeď!“ poručila.
Martin se otočil a položil své ruce na zeď. Panička ho trestala. Přes prdel, přes stehna. I přesto byl rád, protože mohla ihned utéct, ale ona jej bičovala a on to chtěl.
„Otoč se!“ vrátil se na svou pozici.
Otočila se k němu zády a roztáhla bílou sukni šatů.
„Vidíš co mi provedl?“ viděl její červený zadek, místy až fialový.
„Ano paní, omlouvám se paní.“
„Ošetři to!“ nakázala mu a on opatrně políbil místa, která jí Štěpán zbičoval. Na nejvíc poškozená místa použil i jazyk. Cítil jak jsou vystouplá.
Poodstoupila, upravila se a šla k jeho kalhotám. Vytáhla jeho mobil.
„Přivolej ho!“
Vzal si od ní mobil a vytočil ho.
„Přijeď ihned ke mně!.. Ne do bytu, do vily… Ano, jsem.. No tak dělej!“ zavěsil.
Odebrala mu mobil a hodila ho na hromadu jeho oblečení. Šla k pelechu, na kterém spala. Hodila ho na druhou stranu pokoje. Klíč, který zůstal v železných okovech vytáhla a položila na komodu hned vedle dveří. Jeden železný náramek zamkla k dřevěné obrubě u nohou a druhý si tam nechala otevřený.
Rozhodně ať Štěpán nečeká, že mu Martin pomůže. To, co se pokusil udělat bylo mimo a on nechá paní, aby mu dala co proto.
Anna sledovala z okna dění před domem dokud ho neviděla přijíždět. Šla si stoupnout k posteli, kde měla nachystané pouta. Připravila si do ruky volný.
„Budeš mlčet!“ poručila ještě psovi.
Štěpána mělo napadnout, že to Martin nevydrží. Měl ji odvézt jinam. Teď mu bude dlouho vysvětlovat proč je připoutaná a má masku psa. Kdyby ji odemkl, tak by už určitě byla pryč. Snad mu dovolí, aby dodělal co zamýšlel. Když ale vstoupil do pokoje, tak Anna měla na sobě masku paní a Martin byl v pelechu úplně nahý a s obojkem. A kurva!
„Martine!“ mluvil k němu, ten ale nereagoval.
Přešel k Anně a popadl ji za ruku, ta mu během chvilky dala na zápěstí železné pouta a odstoupila od něj.
„Co?“ podíval se na svou ruku.
Chtěl jít k ní, ale daleko se nedostal. Druhá část okovů byla zamknutá k posteli.
„Ty jeden podvraťáku! To, co sis dovolil bylo moc.“ snažila se Anna krotit svůj hněv.
„Hafane, sundej mu kalhoty!“ poručila Martinovi a ten si stoupl.
„Ani náhodou. Na to zapomeň!“ snažil se ho zastavit volnou rukou.
Anna ho švihla i přes oblečení přes prdel bičem.
„Au!“ chytl se za místo.
„Fajn, přines tedy nůžky. Rozstřiháme mu oblek a on odtud půjde nahý.“ poručila Anna.
„Ne! Svléknu se.“ zhrozil se Štěpán.
Jak mu to volná ruka dovolila, tak si sundal kalhoty a boxerky dolů. U chodidel pak přešlapoval, dokud je úplně nesundal.
„Na místo hafane.“ poslechl a Anna odkopla Štěpánove oblečení pryč od něj.
„Takhle ses mi zavděčil za to, že jsem tě nechala mazlit s hafanem? Lízal jsi jeho prdel, polykal semeno.. a to díky mě! A ty jsi chtěl ze mě udělat čokla?!“ vyčítala mu Anna.
„Omlouvám se.“ Štěpán věděl, že je v prdeli.
„Na to je pozdě! Otoč se a opři se!“ nařídila mu a on se opřel. „Takže Pandora.. za každý švih řekneš písmeno jména, které ses mi snažil dát dokud neřekneš celé jméno.“
Anna se postavila stranou a pořádně se napřáhla. Bič prosvištěl vzduchem a přistál na jeho prdeli. Snažil se zadek pohladit, ale ihned ho švihla i přes ruku.
„Mluv!“ řekla.
„Pé.“ odpověděl.
Další mohutný švih.
„Mmmm Á.“ zakňučel. Bolelo ho to, ale Anna to udělá až do konce a on si to zaslouží. A pořádně.
Švih.
„En.“ klouby na prstech mu zběleli jak pevně držel dřevo postele.
Švih.
„Dé.“
Švih.
„Ó.“
Švih.
„Er.“
Prdel měla horší barvu než hafana. Ale stále je na tom líp jak prdel Anny. Nějak si sundal pás a tak mu áčko dá dopředu. Jak byl mírně předkloněn, tak co to Anně dovolila mezera, mezi ním a postelí, tak se napřáhla a poslední švih dala na jeho péro. Nečekal to a šel ihned do kolen.
Bičem si zvedla jeho hlavu.
„No?!“ čekala.
„Á.“ řekl vysílený bolestí.
Anna vzala vodítko z komody a zapnula si hafana, kterého si odvedla ke dveřím koupelny.
„Opovaž se mě znovu zradit a nechám tě utratit. Sedni a hlídej!“ poručila mu a šla do koupelny.
Svlékla se a dala si napustit vanu. Potřebovala tělo naložit do teplé vody. Tělo měla dolámané po noci na zemi a prdel jí štípala. Opatrně si sedala do vody. Bolelo to.
Jakmile se Štěpán vzpamatoval z výprasku, tak se postavil a podíval na Martina.
„Martine, Martine!“ vůbec nereagoval.
Viděl klíček od pout na komodě u dveří, kam odkládal své klíče od vily.
„Podej mi ten klíček jo?“ snažil se přesvědčit Martina.
„Ne! Ptal ses mě jestli ti důvěřuji. Potom co jsi provedl paní, tak ne. Nedůvěřuji! Jak sis mohl dovolit z ní udělat čokla?!“ vyčítal mu.
„A jak jinak jsem ji měl naučit poslouchat, aby tě neopustila?“ snažil se obhájit.
„Když ne jinak, tak raději vůbec!“ zamračil se Martin.
Dál se s ním nebavil a čekal na svou paní.
Ve dveřích koupelny se objevila Anna, měla omotaný ručník kolem těla. Jediné co si nasadila, tak masku. Odtáhla za vodítko hafana do pelechu. Vrátila se ke komodě a vzala z ní černou masku psa.
„Jestli si ji nenecháš nasadit, tak toho tvého čuráčka sešvihám tak, že se ti dlouho nepostaví.“ varovala Štěpána.
Ten raději stál a nechal si ji nasadit. Anna se usmála nad tím jak právníkovi sluší. Popadla jeho kalhoty, ze kterých vytáhla boxerky a hodila je ke Štěpánovi. Kalhoty dala na sebe. Z kufru vybrala boty nejméně nápadné. Byl tam i její kabát, který měla ve firmě. Zahalila se do něj. Kalhoty jí byly volné, tak si je musela přidržet.
Přišla ke komodě, kde byl klíč od pout. A klíče, které měl Štěpán jako rezervní od vily. Ty si schovala do kapsy kabátu. Klíč vzala a hodila před hafana.
„Budeš počítat do tisíce, pomalu. Jakmile dopočítáš, tak si sundáš obojek a odepneš toho zmrda.“ dala hafanovi instrukce a on začal.
„Jedna.. dvě.. tři.. čtyři..“ podívala se na Štěpána.
Přes otvory na oči se na ni dívaly pěkně nasrané oči. Může být rád, že z toho vyvázl ještě dobře. Sundala masku a položila na komodu a odešla.
Martin počítal jak mu přikázala. S každým číslem mu bylo hůř a hůř. Viděl její masku na komodě. Už nikdy paní nebude. Ale raději bez paničky než aby z ní byl čokl. Ona nikdy žádný pes být nemůže.
Jenže netušil, že Anna má u sebe klíče od jeho vily..

Tato část je věnována uživateli R****r😘, snad část, která patří jen tobě potěšila.