Pračka

Andrea seděla v kuchyni, hrnek kafe v ruce, oblečená tak, jak se chodí doma – volný legíny a tričko bez podprsenky. Nebylo to vyzývavý, ale jak se říká – v jednoduchosti je ďábel. Vlasy měla stažený do gumičky, bez make-upu, ale s těma jejíma očima a plnými rty by mohla jít rovnou do reklamy na "přirozenou krásu".

Pračka se podivně ozývala už dva dny, ale dneska to dotáhla do finále – nabrala vodu a prostě si řekla „na tohle seru“. A tak Andrea zavolala opraváře. Byl pátek, takže ani nedoufala, že by někdo přišel dřív než příští týden, ale měla štěstí a za chvíli už zazvonil zvonek. Andrea otevřela a ve dveřích stál chlap kolem pětačtyřiceti. Urostlý, ale ne vypracovaný – spíš ten chlápek, co celý život maká rukama. Kombinéza s logem firmy, kšiltovka dozadu, taška s nářadím v ruce.

„Zdravím, pračka zlobí?“ zeptal se s lehkým úsměvem. „Jo, trochu se sekla,“ odpověděla Andrea. „Tak to není první, co se mi dneska sekla. Ale slibuju, že se budu chovat jemně,“ mrknul na ni a prošel dovnitř.

Andrea zavřela dveře, v duchu protočila oči, ale úsměv jí uvízl na rtech. „Kdepak ji máte, tu neposlušnou slečnu?“ zeptal se, zatímco si klekal na zem a vytahoval šroubovák. „Tady v rohu, dělá, že neexistuje.“ „To znám. Tváří se nevině, ale uvnitř to pěkně bublá. Takový potvory mám nejradši,“ zamumlal a začal rozebírat spodní panel. „Jen co se do nich trochu dostaneš, začnou prskat.“

Andrea se lehce zasmála, ale neřekla nic. Zůstala opřená o linku a pozorovala ho. „Jojo, ženský spotřebiče… jednou za čas potřebujou chlapskou ruku,“ pokračoval, „jinak se všechno ucpe a nakonec z toho jen teče, kam nemá.“ Mrkl na ni koutkem oka, ale když neprotestovala, pokračoval dál, jakoby si jen tak povídal. „Hele, neříkám, že jsem kouzelník, ale většinou to spravím. A někdy i vylepším. A když se něco nedá opravit... no, tak se to musí aspoň pořádně protáhnout.“

Andrea se zakousla do rtu, lehce se začervenala, ale bylo vidět, že jí tenhle styl nevadí. Spíš naopak. Jeho hlas, klid, a ty lehce narážkový řeči v ní pomalu rozdmýchávaly něco, co dlouho dřímalo. „Kdyžtak mi podejte hadr, trochu mi to tu kape…“ otočil se k ní, pohled jí sjel přes prsa až k bokům, ale jen na vteřinku – tak akorát, aby to nebylo drzý, ale ani přehlídnutý. Andrea přešla blíž, podala mu hadr, a když se jejich ruce dotkly, najednou se v tom tichu něco změnilo. Někde mezi pračkou a hadrem se ve vzduchu rozprostřelo napětí, co vonělo po hříchu.

Andrea mu podala hadr, ale místo rychlého „tady máš“ mu ho chvíli držela v ruce. Jejich prsty se dotkly, jen na zlomek vteřiny, ale jako by jí najednou projel výboj. Tělem jí projela vlna horka, co rozhodně neměla nic společného s kávou. Zadívala se mu do očí. Neuhnul. Opravář se pousmál, ale nepřestal šroubovat. „Jo... to těsnění je pěkně měkký. Jakoby to někdo dlouho nepoužil,“ prohodil ležérně, jako by se bavil o počasí. „Myslíte, že to bude potřeba vyměnit?“ zeptala se Andrea, hlas trochu chraplavější, než čekala. „Těžko říct. Někdy stačí trochu promáznout a zas to jede jak nový. A někdy… no, to se musí nejdřív pořádně promáčknout, aby se zjistilo, co to vlastně potřebuje.“

Andrea se zasmála. Nervózně? Vzrušeně? Sama si nebyla jistá. Jen věděla, že dýchá nějak moc rychle.
Opravář si odložil šroubovák a vytáhl z tašky jiný nástroj. „Tenhle občas používám, když se něco sekne a nechce to pustit. Takový jemný nátlak, ale efektivní.“ Mrkl na ni. „Používám ho i mimo práci, ale to by bylo na jiný vyprávění.“ „A funguje to?“ zeptala se Andrea, už bez pokusu o nevinnost. „Zatím vždycky,“ odpověděl suverénně.

Zvedl se z kleku, aby si trochu protáhl záda. Stál teď přímo naproti ní, jen půl metru od ní. Andrea ucítila jeho vůni – kombinaci potu a nějakého zvláštního teplého pižma, co ji udeřilo rovnou mezi nohy. „Jste v pohodě?“ zeptal se, tentokrát vážněji. „Nevadí vám, jak mluvím? Někdy mi ujede jazyk… prostě když vidím pěknou ženskou, tak občas říkám věci, co nejsou úplně z manuálu.“ Andrea jen zavrtěla hlavou, oči na jeho rtech. „Je to v pořádku.“ Chvilku bylo ticho. Jen to napětí, co by se dalo krájet kuchyňským nožem a podávat s přílohou.

„Víš co…“ řekl nakonec opravář pomalu, a rukou se opřel o linku vedle ní. „Já to tady ještě dodělám, ale mám takový pocit, že tu dneska opravím víc než jednu těsnou díru.“ Andrea se na něj podívala, koutky úst se jí lehce zvedly. Její oči byly lesklé, tváře červené. A pak mu pomalu položila dlaň na břicho, pevnou, klidnou, a sjela níž. Pohledy se jim setkaly, chvíli si jen tak mlčky hleděli do očí, jako by si domlouvali něco, co už dávno bylo rozhodnutý.

Její prsty si pomalu našly cestu ke knoflíku u jeho montérek. Nerozhlížela se, nečekala na svolení. Cvak. Knoflík povolil. Zips zajel dolů jako poslušný sluha. A její dlaň vklouzla dovnitř. Ne jako nějaká nesmělá holka, ale jako žena, co ví, co chce. Nahmatala ho – těžký, tvrdnoucího, pulsujícího pod látkou. A zatlačila trochu víc.

Opravář jen vydechl. „No do prdele…“ „Říkals, že opravuješ, co je zaseklý, ne?“ zašeptala mu u ucha a začala pohybovat rukou – pomalu, jistě, plynule. Prsty mu obemkly kořen a tahy byly rytmický, lehoučký, jakoby ho škádlila. Jeho dech se zrychlil. Ruka se mu opřela o linku za ní, jako by potřeboval stabilitu. Andrea na něj pořád koukala – ne dolů, ale přímo do očí. Jako by ho tím pohledem celého svlékala.

Zasípal, skousl ret a řekl tlumeným, chraplavým hlasem: „Klekni si.“ Neváhala. Ne jako holka, co čeká, co se stane – ale jako žena, co přesně ví, co se bude dít. Pomalu se spustila na kolena, ruce mu stáhly kalhoty ještě níž. Její oči se leskly, pohled plný chtíče a zvídavosti. Zastavila se těsně u jeho rozkroku. Cítila jeho tvrdost, to napětí v něm, každý milimetr touhy, co mu proudila žílama. Jazykem přejela kolem… jen letmo. Hrábla si k němu, jako by si chtěla nejdřív „osahat materiál“. Pak se víc přiblížila, dech mu sálal na kůži. Lehounce se dotkla rty, pak jazykem. Kroužila, ochutnávala, zkoumala. Zaslechla, jak zasyčel. Cítila, jak se mu cuká stehno, jak mu ruce zatínají prsty do pracovní desky. Její ruce si hrály dál, jezdily po něm pomalu, promyšleně – žádný zběsilý honění, ale ladný, škádlivý tahy, co ho držely na hraně.

Jednu chvíli vzala jazykem víc prostoru, druhou zas jen špičku. Mezitím si pohrávala níž, jemně, skoro jako by mapovala terén. A on? Stál jak sloup, napjatý jak struna, a jediný, co z něj vycházelo, bylo občasné „Kurva…“ nebo „To snad… ty vole…“ Andrea se pak na chvíli odtáhla a podívala se na něj zespodu – její oči byly tmavý, lačný, a on věděl, že tohle je teprve začátek.

Opravář se pohnul, jakoby z něj ta vlna chtíče právě přetekla. Udělal krok zpět, chytil ji za paži a pomohl jí vstát. Neřekl nic. Jeho oči mluvily za něj. Vzal ji za boky a otočil, přitlačil ji zády na linku. „Teď jdu já,“ zamručel, hruběji než předtím. V jeho hlase bylo najednou mnohem míň humoru a víc temného hladu.

Prsty jí sjely po trupu, chytil lem jejího trička a pomalu ho vytáhl. Přes břicho, přes prsa… bez náhlého škubnutí, spíš jako by ho rozbaloval. Když se jí odhalila nahá prsa, na vteřinu se zastavil. Jen se na ně díval – dychtivě, hladově, s výrazem chlapa, co právě narazil na něco, co dlouho neviděl, ale přesně ví, co s tím dělat. „No ty vole…“ zašeptal. A pak se k nim sklonil. Nejdřív jazyk – vlhký, horký tah přes jeden bradavku, co jí vyslal elektrický šok do páteře. Potom druhá. Rty je braly mezi zuby, ale jemně, s citem, který hraničil s posedlostí. Jeho ruce zatím klouzaly po jejích bocích, sjely k zadečku, zmáčkly ho pevně, jakoby si ho chtěl vytvarovat do dlaní.

Jedna ruka se vklouzla pod legíny. Žádný spodní prádlo. Zvedl hlavu, lehce se ušklíbl: „Ty jsi teda připravená jak nedělní svíčková…“ Andrea jen sykla mezi zuby, když jí prsty zavadily o to, co už bylo dávno vlhký. Začal ji svlíkat dál, stahoval legíny dolů pomalu, přitom jí líbal podbřišek, boky, stehna. Každý dotek pálil, jazyk po kůži zanechával vlhkou, horkou stopu. Když stála před ním úplně nahá, narovnal se a jen si ji chvíli prohlížel. Jako sochu. Mistrovské dílo renesančního sochaře.

Pak ji zvedl, jakoby nic nevážila, a posadil ji na pračku. „Drž se,“ zašeptal jí do ucha. A začal si hrát. Prsty, jazykem, rty – zkoumal každý centimetr její kůže. Objížděl jí břicho, stehno, vnitřní stranu stehna… ale vždycky se těsně zastavil, než se dotkl tam, kde už ji to bolelo touhou. „Řekni si,“ zamumlal proti její kůži. „Chci to slyšet.“ Andrea lapala po dechu, vlasy zpocený, oči přivřený. Ale neřekla nic. Jen roztáhla nohy víc. Výzva. Povolení. A to už byl poslední impuls, co ten chlap potřeboval…

Andrea seděla na pračce, boky roztažené, tělo napjaté touhou jako struna. Opravář se na ni podíval tím pohledem, co říká „teď jsi moje“ beze slov. Přistoupil k ní, chytil ji za stehna a přitáhl si ji až na kraj. Bez váhání ji uchopil tak, že jí dech vyrazil – ruce měl silné, jisté, žádná něžnůstka, ale přesně ten druh doteku, co jí rozbušil srdce. Tělem jí projela vlna, jak se o něj otřela. Jejich pohledy se střetly – jiskřilo to, napětí husté jak pára v sauně.

Jednou rukou jí sjel po zádech a přimáčkl ji k sobě, druhou si ji přidržel za bok. Pračka zavrzala pod tíhou jejich těl, když se do ní opřel. Každý pohyb byl razantní, rozhodný, bez omluvy. Žádné pomalé začátky – tohle bylo živočišné, přesně to, co oba v tu chvíli chtěli.

Andrea ho objala nohama kolem pasu, nebránila se, nebrzdila ho – naopak, pobízela ho pohybem boků, vzdychy, nehty v jeho zádech. Rytmus se zrychlil, sílil, jako by jejich těla mluvila jazykem, který nepotřebuje slova. Zvuk jejich dechu, šoupání těla o tělo, tiché skřípání staré pračky – všechno to tvořilo jeden intenzivní, dusivý, smyslný koncert.

A když to došlo do vrcholu, bylo to jako výbuch – tiché zaklení, stisk prstů, slastné chvění, co projelo oběma od páteře až ke konečkům prstů. Zůstali chvíli jen tak – těla propletená, dech zrychlený, hlavy opřené o sebe. Andrea se usmála. „Tak… pračka opravená?“

Opravář se uchechtl. „Přetlak vyřešen. A naprosto bez reklamace.“