Utužení pracovního kolektivu

Jistě, ale tyhle akce nařízené nejvyšší sekcí managementu si řadový zaměstnanec pobočky moc neužije. Vždycky se víc baví „ti nahoře“. Zatímco se pochvalné řeči o dosavadním úspěchu a výzvách do dalšího kvartálu nesly velkým zasedacím sálem, my tři jsme byly pro dnešní večer degradovány na úroveň hostesek u rychlého občerstvení. Děs. Samozřejmě, měla jsem se o trochu líp, protože můj úkol spočíval v dozoru nad dvěma „služebně mladšími“ kolegyněmi. Lidé z vedení si už rozdali pochvalná poplácání po ramenou, schválili si další navýšení ziskových procent a odcinkali nezbytné přípitky bublinkami, zatímco naší aktuální frontovou linií firemního boje se stalo trezorové sklepení, dočasně přeměněná na sklad pochutin. Jídlo obstarala cateringová firma, ale kolektiv se nejlépe utuží společnou zábavou. A prací. A tou naší bylo lifrovat výtahem do horního patra láhve s vínem, stahovat prázdné skleničky z oběhu a tvářit se přitom co nejvíc jako hodnotná a hrdá součást týmu. Tyhle večírky jsou naprostá nuda. Pokud si je člověk neumí trochu zpříjemnit.

Ne každý to zvládá s mistrovstvím naší velké šéfové, která se do oblastního vedení firmy vypracovala z pozice třetiřadé rozkuřovačky. Kouzlo jejího absolutního vysavače dokonce ohromilo i tajemníka mezinárodní divize, a na povýšení pak nemusela dlouho čekat. Dnes už je za vodou, a může si užívat nekonečného oblažování mladými manažerskými zajíčky, kteří se pravidelně zdržují u ní v kanceláři po pracovní době. Ale co zůstalo na nás? Když teď aktuálně vynecháme osobu sekuriťáka, který trávil větší část směny na záchodě v přízemí nad pánským časopisem a tuňákovým chlebíčkem, nebylo moc o co stát. Chladné podzemí, spousta chlastu a pochoutek, já, a dvě uhihňané kozy zpoza přepážky. Holky možná krásný, ale kvůli pracovním zásluhám se na tuhle pobočku asi nedostaly. Dlouhonohá a dlouhovlasá blondýnka Aďu měla neskutečnou postavu, ale na můj vkus byla trochu moc zakřiknutá. Moc se neprojevovala. Byla u nás docela neokoukanou novinkou, ale podle posledních zpráv zatím dávala všem narážkám kolegů jasné Ne.

To jí dávalo na udržení stávající pozice stejně dobré jako špatné šance. Jednak proto, že prošukat se k úspěchu po dvou týdnech prostě nejde, ale zůstávat dlouho netknutým zbožím kariéře také neprospívá. Janička byla proti tomu docela jiný případ. O jejích eskapádách šly po celém podniku legendy. Rozdávat si to s chlapíkem ze zásilkové služby na požárním schodišti je jedna věc, ale spustit u toho požární hlásič a ještě se nechat natočit na kameru? Totální průserářka. Přitom strašně sebejistá, taková suverénní laňka. Posledních pár dní navíc podtrhla svou štíhlou figuru krátkým sestřihem, který jí na nezbednictví a rošťáctví ještě přidal. A do toho já. Šílené. Zvlášť ta představa, že takhle musím setrvat minimálně do dvou do rána, zatímco se Aďu a Janča producírují nahoře a cestou usrkávají děsně nenápadně ze skleniček. Proč do dvou? To už totiž bude většina vedení totálně namol, porozvážená taxíky po klubech a unavenou se stane i tou dobou už na pětkrát prošoupaná šéfová. Co dělat? Načala jsem si první šáňo, a bublinky mi stoupaly do hlavy s rychlostí dostihového koně v poslední rovince.

Pětadvacet minut jsem popíjela ve sklepě a pozorovala blikající zářivku. Kam se jen ty dvě vysmáté podnikové hvězdičky zaběhly? Poslední co teď potřebuju je, aby nás někdo došel uvědoměle pokárat za nedbalou práci. Sakra. Vyšla jsem schodištěm do přízemí, na recepci, minula strategicky mimo záběr kamer umístěnou židli sekuriťáka ověšenou obuškem, pepřákem a pouty (k čemu by mu taky těžký opasek na hajzlíku byl), a zrovna když jsem zvažovala variantu výtah/schodiště, uslyšela jsem dost typickej zvuk. Potlačený výdech a hlasitý sten, který by zvedl pulz i tři týdny staré mrtvole. Za ostěním, v místnosti pro skener a kopírky, bylo asi dost veselo. Nerozmýšlela jsem se dlouho, vlastně vůbec. Později jsem to, stejně jako to následující, přiřkla těm pár skleničkám šampaňského. Stejně jako nevybitým pudům a úpornému volání mé zanedbané kundičky. Jasně že tam byly. Obě. Áďa, jednou rukou opřená o zapnutou mašinu, se právě druhou pokoušela zahrabat někam mezi semknutá stehna Janči, která seděla na kopírce. Krátkovlasá číča Janča už měla rozepnutou halenku, a soudě podle nálady taky dost upito.

Když se jí Áďa pokusila ještě jednou zatlačit ruku hluboko pod krátkou sukni, Janča znovu zasténala jako pornohvězda. Je smutné, že zábava končí, když přicházím já, ale tohle laškování mě totálně dostalo z konceptu. „Co to tady vy mrchy děláte? Vy jste se snad úplně pomátly, husy hloupé!“ Kouzlo okamžiku překvapení mělo sílu. Blondýnka s výrazem školačky přistižené při záškoláctví odskočila snad o dva metry, a postavila se div ne do pozoru. To Janča, zvyklá na průsery, byla evidentně odolnější nátury. Sedě na kopírce roztáhla nohy – až teď jsem si všimla, že má na střevíčku zachycené svoje krajkové kalhotky (jak se tam asi dostaly?) – a zvolna si zapínaje halenku řekla něco ve smyslu: „Aby ses neposrala…“. To mi dodalo. Nejen že si tady ty dvě bestie mastí frndy (a mě nepřiberou !) ale tohle? V mžiku jsem byla u ní a vlepila jí pořádnou facku. Mlasklo to tak, že jsem jí málem překopla přehazovačku na druhou stranu, a do očí se jí vrazily slzičky. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Čapla sem jí za límec a smýkla s ní z kopírky na podlahu. Áďa pořád stála jako zařezaná, a já v ten moment vážně netušila, jestli se ve mně bouří hormony či alkohol. Nebo co vlastně. „Já ti dám neposrala, ty budeš ještě koukat, kdo se tady….“

Ohnula jsem ji přes kopírku, vyhrnula jí její krátkou minisukýnku (která mimochodem vůbec neodpovídala kodexu správného odívání zaměstnance bankovního ústavu) a pořádně jí sekla dlaní přes kulaťoučké půlky. Jen to plesklo. Ten zvuk mě dostal do kolen, stejně jako nemravnost celého toho počínání. Jejich i mého. Po první ráně se jí na pozadí udělal načervenalý pruh, ale na jeho obdivování nebyl čas. Druhá, třetí, pátá… masila jsem jí prdleku jako by jí bylo třináct, a dostávala za špatný známky. Při páté ráně sebou začala házet, a pokusila se krýt si zadek rukou. Zkroutila sem jí ruku za záda, a pokračovala. To už Janča rozhodně nemlčela a nedržela, ale házela s sebou docela pěkně. „Píčo-blbá-průser-za-průserem-a-odskáčem to-všichni….“ Křičela jsem u toho na ni, a za každým slovem jedno pořádné plesknutí. Ta její kulatá prdelka, do které by s chutí rád zasunul péro každý nositel chromozomu Y, už svítila jako maják ze čtvrti červených luceren. Vysmekla se mi a postavila se čelem ke mně, trochu pofňukávající, ruce si za zády tisknoucí na obě půlky. Pauza?

Připadala jsem si jako ředitelka na dívčím internátu. Byla jsem pěkně rozpálená i dopálená, a rozhodně bych nemohla říct, že mě tahle událost zanechala v klidu. K přemýšlení nad stupněm vlhkosti ve vlastním rozkroku jsem ale nedostala čas, protože teprve teď jsem si všimla, co vyskakuje do podavače z kopírky. Byla to už asi sto-padesátá kopie velmi přesná karikatury jisté zelenooké dlouhovlasé dračice. Jasně, poznala jsem se okamžitě. Nechyběl ani vtípek o kalhotkách uložených do kabelky. Děsnej trapas. To mi dodalo… „Tak ty si prostě nedáš pokoj? Co si s tím chtěla dělat?“ Ale na odpověď jsem stejně nečekala. „Já ti ještě ukážu, kdo je tu dračice.“ Čapla jsem jí pod ramenem a táhla jí ven z množírny. Až ve vchodu jsem si vlastně všimla, že nenápadná Aďu (s nápadně rozšířenýma zorničkama a pootevřenými ústy) celou tu tříminutovou scenérii sleduje, stojí a ani nedutá. „Co tam stojíš jako špatně vyřezaná svatá, pohni sebou, dělej.“ Blondýna v totální defenzivě vyrazila jen krok za námi směrem ke schodům do trezorů. Jančiny bosé nohy pleskaly po studených dlaždicích vstupního foyer recepce, protože střevíčky na jehlových podpatcích setřásla během výprasku.

„Tohle seber,“ ukázala jsem Adéle na odložený sekuriťákův opasek. „Bude se to ještě hodit.“ V ten moment mi unikly dvě podstatné věci – výraz „vyplašené“ Ádi se trochu změnil v obličej plný očekávání, a Janča na ni nenápadně mrkla. Nechtěla jsem se s tou cuchtou dál tahat, ani koukat na její tvář, a tak jsem ji v trezorovně přicvakla želízkama za ruce čelem k mříži. Ochotně mi je přitom podala blondýnka. „Hele, promiň, ale tohle je vážně trochu přehnaný, omlouvám se, ujelo mi to…“příval omluv mou náladu rozhodně nezlepšil. „Tobě to bude teprve líto, mrcho jedna.“ Rozhlédla jsem se po sklepení, a přemýšlela, jakým nástrojem provedu další exekuci. Můj zrak se na chvilku zastavil u hydrantu a hasičské hadice, a i když vážně nevím co bych s ní měla dělat, rozhodně to na moment zaujalo. Naštěstí pro Janču ležel na stole s občerstvením mnohem praktičtější nástroj. Dlouhé, třiceticentimetrové razítko, které si snad muselo pamatovat ještě svého prvorepublikového majitele. Zkušeně jsem ho potěžkala a plácla s ním do dlaně.

Janča se zaklonila, a nefalšované zděšení v jejích očích mi dalo poznat, že teď má vážně nahnáno. Nejprve jsem jí ploskou dřevěného měřidla polaskala po kůži, a rozpřáhla se k ráně. „Ne, prosím, ne, já už to víckrát neudělám…“ Ty vole, vážně jak ve škole, neuvěřitelné. Ale poslední, co jsem potřebovala, byla hystericky plačící čičina. Odložila jsem pravítko. „Adélo, podejte mi kabelku. Hned!“ trochu jsem v ní zalovila a našla. No jasně! Stylový neprodyšný roubík z mých kalhotek jsem nasoukala proti vůli do Jančiných úst. Bránit se moc nemohla. Kvalitu díla jsem podtrhla lepící páskou, kterou mi opět ochotně podala Adéla. „Teď si můžeš řvát jak na lesy, a nikdo tě neuslyší.“ Natáhla jsem se po pravítku, ale podala mi jej Adéla. V očích měla neskutečně dychtivý výraz. „Dejte jí i za mě,“ řekla.

Cítila jsem se jako ve filmu, ve kterém současně hraju a koukám se na něj. Jako bych to celé pozorovala z rychlíku, prostě jako bych tam byla i nebyla. Svist pravítka, plesknutí, nafialovělý pruh na Janči zadku, zarámovaném vykasanou minisukní. Její přidušené zasténání, pohlcené roubíkem, slza v koutku oka, třepající se svaly na jejích stehnech. Další rána, která s přízračným mlasknutím dopadla na její prdelku, tlumený výkřik připomínající zasténání. Janča poklesla trochu v kolenou, ale ne bolestí. Vyšpulila na mě zadek! Ona to chtěla! Další rána prořízla vzduch, a vidím, jak se její prsty propínají s mříží a drží se jich. Propnula hřbet jako kočka, a znovu ji na mě vystrčila. „Ještě, dej jí ještě!“ vydechla kus za mnou Adéla. Znovu jsem Janču přetáhla, div si neučurnula. Tohle snad není možné. Přejela sem jí rukou po zadečku, a zabrousila palcem mezi půlky a ještě níž. Byla úplně mokrá, šťáva jí doslova tekla po stehnech. Otočila jsem se na Adélu. Ta v polosedu – pololehu, s roztaženýma nohama, ležela na stole, který aktuálně sloužil jako odstavná pultík na krabice zákusků. Jednou rukou si přidržovala okraj miniaturních černých kalhotek, a druhou si v neuvěřitelném tempu jezdila po pičce. „Ještě, dej jí víc,“ vyrážela ze sebe.

Přistoupila jsem k ní, natáhla prsty, kterými jsem před okamžikem projela vlhkou štěrbinou Janči k jejím ústům. Natáhla se a okamžitě je začala lačně sát. „Bože, tohle už vážně nevydržím.“ Ohebná blondýnka se protáhla, kousla mě do prstu a zavrněla v očekávané extázi. „Vyšukej mi ji,“ splynulo jí ze rtů, přičemž jí z očí nemizel ten podivný výraz na pomezí orgastické křeče a tropického šílenství. Podala mi obušek našeho sekuriťáka. Čtyřiceticentimetrový černý klacek z tuhého plastu a krátkým držadlem, který by byl krajně nepraktický v případě napadení, se ukázal být jako neskutečně zábavná hračka. Adéla zatím rozepnula pár knoflíčků na své košilce, vytáhla prst z kundičky a toužebně olízla šťávu. Radostně se zasmála a stáhla překážku před vchodem k jeskyňce. Vrátila prst na místo a opět s ním, tentokráte volněji, objížděla stěny jeskyňky. Náhle vklouzla dovnitř druhým a třetím a prudce přirazila. Bříškem si přejela po naběhlém poštěváčku a zasténala. „Pojď“. Přisála jsem se jí na kundičku, a táhla jí rty jako vývěva.

A jak utužujete pracovní kolektiv Vy?