Jistě, ale tyhle akce nařízené nejvyšší sekcí managementu si řadový zaměstnanec pobočky moc neužije. Vždycky se víc baví „ti nahoře“. Zatímco se pochvalné řeči o dosavadním úspěchu a výzvách do dalšího kvartálu nesly velkým zasedacím sálem, my tři jsme byly pro dnešní večer degradovány na úroveň hostesek u rychlého občerstvení. Děs. Samozřejmě, měla jsem se o trochu líp, protože můj úkol spočíval…
To není jako z pohádky o líném Honzovi. A dřez přeplněný špinavým nádobím? Vždyť už jsem jí jasně jednou řekl…. „Kde zase si?“ Marnost nepřicházející odpovědi podtrhlo hlasité zasténání nahoře v pracovně. Už zase! Schody sem bral po třech, rozrazil dveře, a uviděl ji. V polosedu-pololehu nakloněná na židli vedle počítače, s jednou nohou hozenou na stole. Rozcapená, s vykasanou košilkou, jezdila…
Pravidla té její hry byla od začátku jasná. „Žádná nejsou. Poprosíš o lubrikant, kondom, o svolení se udělat,“ řekla pádným hlasem. „A já se rozhodnu, jestli něco z toho připustím. Spíš asi ne, budeš to nejspíš muset vydržet. Jinak budeš držet hubu, nebo dostaneš roubík.“ Její poslední slova se mi ale vpálila do paměti ještě výrazněji. Těsně předtím, než mi přes oči přetáhla elastický šátek, mi…
