Druhá noc (a posledni)

Druhá noc (a poslední)

Uběhl měsíc od té první vlažné, ukradené chvilky mezi dveřmi. Měsíc, kdy jsme se míjeli pohledy, doteky jen ve vzpomínkách. Měsíc, kdy jsem každou noc usínala s tím, jak voněl, jak chutnal, jak dychtil.☺️ A pak přišla ta zpráva.
„Mám otevřeno 😈.“

Byla jsem doma sama. Děti u babičky, manžel byl pryč. Na sobě jen župan – ten tenký, měkký, bez podprsenky, bez kalhotek😈. Už samotný pocit, jak mě hladí po nahé kůži, mě rozpaloval. A já věděla, že to není jen pozvánka. Byl to příkaz, tichý a nebezpečně sladký.😈❤️😇

Vyšla jsem schody o patro výš. Každý krok se ve mně odrážel jako tlukot srdce. Nikdo mě neviděl, nikdo mě nezastavil. Jen já a on.🥵

Dveře pootevřené🤭. Vešla jsem. Byl tam. Stál u kuchyňské linky, otočený ke mně zády, ale cítil mě. Otočil se. Jeho pohled mě sjel shora dolů, zastavil se na uzlu županu. Udělal dva kroky ke mně. Mlčel. Stačil jediný dotek – rozvázal ho.😈

Župan sklouzl dolů, tiše, jak kapka viny. A já tam stála. Před ním. Nahá. Odhalená. Jeho.

„Zase sama doma?“ šeptl, ale oči mu zářily. Přikývla jsem.🫢

Díval se na mě tak dlouho, až jsem se začala třást. Z touhy. Ze studu. Z hrdosti.
A pak zašeptal:
„Bože… ty jsi tak krásná. Nahatá. Tak, jak tě mám nejradši.“🥵

Natáhl ruku. Jeho dlaně byly horké, pomalé. Hladil mě po bocích, po prsou. Jemně mi stiskl bradavku, pak ji vzal mezi rty🥵. Líbal ji jako milenec, který ví, že už nebude zítra. A já se mu poddala.

Vzal mě za ruku a odvedl do ložnice. Postel už byla odklizená, prostřená, jako by věděl, že přijdu. Usadil mě na okraj, roztáhl mi kolena a poklekl přede mě. Díval se, jako by mě chtěl nasát očima. Celou. Vzdychl.🤭😍

„Takhle si tě představuju každou noc. Takhle tě chci. Bez zábran. Bez svědomí.“

Sklonil se ke mně. Jeho jazyk se mě dotkl přesně tam, kde jsem ho nejvíc potřebovala.🥵 Pomalu, cíleně, s citem i dravostí. Držel mě pevně, jazykem kroužil, lízal, sál. Znovu a znovu.
„Jsi tak sladká… tak moje… ty moje krásná, nahatá bohyně…“ šeptal, když mě líbal mezi stehny.🤭🥵Když jsem se prohýbala, chvěla, zaklínala. A on nepřestal. Ani když jsem se rozpadla v první slastné vlně. Chtěl víc. Chtěl mě celou.

Vytáhl mě na postel, položil mě do polštářů, políbil mě na rty – a já v nich cítila sama sebe. Byla jsem vlhká, rozevřená, toužící.🥵 Vklouzl do mě pomalu, s tichým zasténáním, které mi rozvibrovalo celé tělo.
Byl hluboko. A pak se začal pohybovat.

„Takhle si tě beru i ve snech,“ zašeptal.
„Ale teď jsi skutečná. Teď jsi moje. A já tě nikdy nezapomenu.“

Bylo to něžné i divoké. Tělo na tělo, kůže na kůži. Sténali jsme, svírali se, milovali se, jako by svět končil. Jako bychom oba věděli, že tohle je naposled. Že už nikdy nebude „jen tak“, jen „náhoda“. Tohle byl náš konec.

Když skončil, zůstal ve mně. Hlavu měl na mém rameni, dech nám splýval.
Byla jsem celá zpocená, unavená… šťastná. A ztracená.

Usnula jsem u něj. Ještě předtím mě hladil po zádech a opakoval, jak krásná jsem. Nahá. Jeho.

A pak přišlo ráno. A s ním ticho. Loučení. Konec.

Ale tahle noc zůstane. V těle. V hlavě. V pokušení, které nezmizí.