Čistý chtíč

Byla to jedna z těch nocí, kdy se vzduch chvěl napětím, ještě dřív, než se stalo cokoli. Cítil jsem to v zádech. Ne klid – spíš ticho před bouří.

Potkal jsem ji náhodou. Alespoň jsem si to myslel.

Jen letmý pohled. Oční kontakt. Něco v jejím výrazu mi připomnělo sebe samého – jako bych v jejích očích zahlédl svou vlastní nezodpovězenou otázku.

Nepotřebovali jsme slova.

Zatáhla mě do stínu, za roh, kde jen pouliční lampa házela naše siluety na vlhkou zeď.

Dívala se na mě, jako by věděla, co se stane, dřív než se to stalo. Pomalu mi přejela prsty po krku. Zatajil jsem dech, ale jen na okamžik – pak mě políbila. Ne jemně. Hladově. Syrově. Jako by mě chtěla rozebrat po částech, aby si mě znovu poskládala.

Opřel jsem ji o zeď. Ruce v jejích vlasech, její stehna kolem mých boků. Dech jsme měli přerývaný, srdce bilo jako o život. Byla teplá, živá, divoká – a zároveň pevná. Ne poddajná. Byla moje výzva.

Každý dotek jako by se vpisoval do kůže. Jako bych skrze ni znovu poznával, že žiju. Že tělo není jen schránka – je to chrám, který čeká na zažehnutí.

Vsunul jsem ruku pod její košili, pomalu, a přitom tak jistě, že se zachvěla. Cítil jsem, jak se mi tiskne k tělu, jak se její nehty zakusují do mých zad. Nesnažili jsme se ovládat. V té chvíli neexistovalo nic jiného. Jen my, naše těla a ten neskutečný žár mezi námi.

Byli jsme slyšet. V tichu nočního města to znělo jako modlitba i prokletí zároveň.

Když pak stáli zády ke zdi, v potemnělé uličce, zpocení, zadýchaní a nespoutaní, v očích jsme neměli otázky. Jen přítomnost.

Nepolíbil jsem ji na rozloučenou. Nepotřeboval jsem to. Ten dotek zůstal pod kůží. Tam, kde ho nezapomeneš.