On [#1]

Posadil se k počítači, vzal do ruky vape, zhluboka nasál a vydechl obláček kouře. Jemná nasládlá chuť medu s nahořklým tabákovým dozvukem. Miloval tu chuť. K dokonalosti chyběl už jen doušek kávy. Potřebuju kafe. Podíval se z okna. Krásný letní den byl v plném proudu, venku to bylo tak krásné a plné slunce. “Dám si kafe ve městě. Chci být mezi lidma, chci pozorovat lidi”.

Osprchoval se. Není nic lepšího než sprchový gel s vůní chladivé máty. Provedl nezbytnou ranní hygienu, lehce upravil vlasy, na krk stříkl parfém - hezky z obou stran, oblékl si tmavě modré tričko, kraťasy, sportovní boty, hodinky a byl připraven k odchodu. Před odchodem letmá kontrola v zrcadle - ležérní outfit laděný spíše do sportovna. Byl spokojen.

Ve městě došel k oblíbené kavárně a než vešel dovnitř, uviděl ji skrze výlohu. Nádherná žena menšího vzrůstu a mladšího vzezření. Měla dlouhé černé vlasy a dokonalou ženskou postavu. “Jsi nádherná, Tebe musím mít, potřebuju Tě”, pronesl tichým hlasem sám k sobě a lehce se usmál. Věděl, že za pár minut už spolu budou sedět u stolu i přesto, že ona zatím neměla ani tušení, že ji někdo pozoruje. Veškerou pozornost poutal její mobil, do kterého se neustále dívala a kafe v kelímku, které přitom upíjela. Byla zrovna na odchodu, to mu ulehčilo práci.

Otevřel dveře, udělal dva dlouhé kroky do kavárny a zastavil se. Rozhlédl se kolem, jakoby někoho hledal a nakonec svůj pohled upřel na ni. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Zrovna procházela kolem baru. Měla namířeno k východu a stále přitom sledovala svůj mobil. Udělal krok kupředu. Nevšimla si ho. Další dva rychlé kroky vpřed. Pořád si ho nevšimla. Ještě jeden krok vpřed, mírný úkrok vpravo. Ticho. Čas se zpomalil na tisícinu své běžné rychlosti. Celá kavárna teď zírala jen na něj. Na něj, na kelímek s kávou letící vzhůru ke stropu, na mobil letící do boku směrem k baru a na dívku, která s výrazem překvapení a šoku padala na záda směrem od něj. Čas už zase běžel normálně. Mírně pokrčil kolena, nahnul se nad dívku, která stále ještě v šoku seděla na zemi před ním, podal jí ruku a usmál se.

“Velice se omlouvám, přehlédl jsem Vás. Je to má chyba, odpusťte prosím”. Z brýlí mu ukáplo několik kapek kávy.

Dívka jeho ruku přijala, postavila se a stále ještě mírně v šoku se začala omlouvat. Z baru vzala ubrousky a začala mu otírat tvář od kafe. Šok vystřídal stud. Ačkoliv stál naprosto klidně, uvnitř sebe se musel od srdce zasmát. Byl přesně tam, kde být chtěl.

“Ještě jednou se Vám velice omlouvám, neviděla jsem Vás. Nezlobte se. Můžu pro Vás něco udělat?”

Otřel si z čela několik kapek kávy, olízl si prst a s úsměvem odpověděl:

“Dal bych si kafe, zvu vás”

Oba se upřímně zasmáli. Podřepl, zvedl ze země mobil a podal jej slečně.

“Tady máš …” nechal větu nedokončenou.

“Anet”, odpověděla na neexistující otázku
“Anet”, odpověděl.

Poté lehce pokynul rukou směrem k zadnímu stolu. Anet se otočila a vydala se k místu, které zvolil. Následoval ji.

Zanedlouho mladá servírka donesla dvě čerstvé kávy a oni se pustili do konverzace. Byla to konverzace v přátelském duchu, nenucená, bez jakýchkoliv náznaků či narážek. Slovo pokec by situaci vystihlo lépe. Ačkoliv se znali teprve pár desítek minut, měla pocit, že ho zná roky. Tohle on uměl. Uměl naslouchat. Nedělal to často, druhý člověk jej musel zaujmout, teprve potom to bylo opravdové. Opravdový a hluboký zájem o druhého.

Asi po hodině příjemného pokecu Anet oznámila, že se musí rozloučit. Byla původně na cestě do práce a už teď bude mít co dělat, aby přišla na čas. Neprotestoval. Vyšli před kavárnu, chvíli mlčky stály a poté se k němu Anet otočila.

“Děkuju za kafe a příjemně strávený čas. Bylo to milé”

Podíval se jí přímo do očí. Viděl, že ač byla trochu v rozpacích, pohledem neuhla.

“Moc rád bych Tě poznal blíž, Anet” řekl pomalým a klidným hlasem. Už dávno přišel na to, že ani tak moc nezáleží na tom, co člověk říká, ale jak to říká. Věřil, že pokud jeho slova dokáží přesně odrazit syrovost a upřímnost, kterou momentálně cítí, bude působit autenticky. Druhá strana přesně pozná, oč mu jde. Není důvod své záměry skrývat. Je potřeba je projevit opravdově a celým svým tělem, protože v opačném případě člověk působí neupřímně.

“Dej mi své číslo a domluvíme se”

Z kapsy vytáhl mobil a nabídl jej Anet. Pokud je vše autentické a opravdové, nemá druhá strana pocit, že ji někdo do něčeho tlačí. Stále má pocit, že se může svobodně rozhodnout. I nyní stačí říct “Nezlob se” a odejít. Ona to ale neudělala. Přijala jeho mobil, naťukala do něj číslo a mlčky mu jej vrátila. Pak se jejich pohledy ještě na pár okamžiků setkaly, letmý úsměv, Anet se otočila a odcházela směrem od něj.

Ještě několik minut stál na místě a s úsměvem pozoroval vzdalující se Anet. A její krásný zadek. Při chůzi se mírně pohupovala v bocích a černé šaty na ramínkách končící kousek pod tím nádherným zadkem celý pohled ještě umocňovaly. Přemýšlel, co by viděl, kdyby ty šaty vyhrnul jen o kousíček výše. Jakou barvu asi mají její kalhotky? Má na sobě brazilky nebo tanga? Jak asi voní? Co když vlastně nemá vůbec žádné kalhotky? Jak hebký je ten krásný zadeček na dotek? Cítil vlnu energie, která mu prolétla od chodidel, celým tělem až do konečků prstů na rukách a do hlavy. Bylo to jako by do něj uhodil blesk. Byl vzrušený.