Přístřešek znovu volá

Byl to měsíc. Dlouhý měsíc. Každý den mě napadla – její tvář, její jazyk, její oddanost. Když jsem večer ležel vedle své ženy, zavíral oči a v duchu se vracel k přístřešku. K místu, kde přestávaly platit pravidla. Místo, kde patřila mně.

V práci jsme si hleděli do očí jen krátce. Vyměnili si pár slov o ničem, ale to ticho mezi nimi bylo elektrické. Pozoroval jsem ji – byla jiná. Rovnější záda, pomalejší pohyby, v pohledu klid. Ale taky očekávání.

Věděla, že to znovu přijde. A chtěla to.

V pátek jsem jí poslal zprávu. Jediné slovo.
"Dnes."

Neptala se kam. Neptala se proč. Odepsala jen:
"Budu tam dřív než ty."


---

Přístřešek se nezměnil. Stále praskal, staré dřevo vrzalo při každém kroku. Ale ona tam už stála. V tmavých šatech, bez podprsenky. Bradavky prosvítaly látkou a pod sukní neměla kalhotky. Nepotřebovala pokyny. Už věděla, komu patří.

Přistoupil jsem zezadu a stáhl jí pásky z ramen. Šaty sjely dolů jako samy. Stála přede mnou nahá, krásná a klidná. Ruku jsem položil na její záda a přejel po kříži – přesně tam, kde jsem ji minule kousl. Otisk už zmizel. Byl čas udělat nový.

„Svlékla ses dřív, než jsem tě stihl přinutit. Víš, co to znamená?“
„Ano, pane,“ zašeptala.
„Dnes tě potrestám. Ale až si tě vezmu.“


---

Sklonil jsem ji přes starý stůl. Ruce roztažené, boky vysoko. Neptal jsem se, jestli může. Věděl jsem, že ano. Vnikl jsem do ní tvrdě, bez výčitek, bez zdržování. Její tělo mě vítalo, jako by tam patřilo. Každý pohyb byl výkřikem touhy.

Pak jsem se zastavil.
„Zakázané místečko. Dnes bez slitování.“

Namazal jsem ji pomalu. Pomalými krouživými pohyby prstu jsem ji připravil. Ani jednou nezaváhala. Když jsem do ní vnikl zezadu, vykřikla – a pak se celá uvolnila. Ne jako někdo, kdo to dělá poprvé. Jako někdo, kdo ví, že dnes bude celý svět jen o tom, že patří jinému muži.

Držel jsem ji pevně za boky. Tvrdě, důrazně, až se opírala čelem o stůl. A když začala křičet, umlčel jsem ji dlaní. Ne proto, že bych se bál, že nás uslyší. Ale protože bylo správné, aby její rozkoš byla mým tajemstvím.

Když jsem se udělal hluboko v ní, zůstal jsem ještě chvíli v tom těsném, horkém objetí. A ona jen šeptala:

„Pane… ještě mě nezavírej zpátky do světa, kde nic necítím…“

Zvedl jsem její bradu, podíval se jí do očí.
„Už nepatříš jen sobě. A tohle… tohle bude pravidelné.“