Na druhý pohled – 3. část: Klářina hra

Věděla jsem to hned, jak ho Daniela poprvé přivedla domů.

David.

Přesně ten typ, kterému žena buď propadne — nebo ho chce zničit. A já jsem nebyla výjimka.

Nešlo o sesterskou žárlivost. Nešlo o to, že by jí záviděla. Daniela měla vždycky všechno podle pravidel. Já? Já jsem ta, která pravidla porušuje. A právě proto mě přitahoval. Protože na ni byl… příliš dobrý. A v hloubi duše jsem věděla, že každý muž má svoje hranice. Stačí je najít. A pak překročit.

První večer, kdy jsme zůstali sami, nebyla náhoda. Daniela si nemyslela, že přijde dřív. Já to zařídila. Pomohla mu "omylem" najít náhradní klíče, když se "nemohl dovolat". Víno jsem koupila předem. A ano — tričko bez podprsenky nebylo pohodlné. Bylo to záměrné.

Když mě políbil, nebránil se. To byl první krok. Důkaz. A od té chvíle jsem věděla, že mám čas — že je zranitelný.

Zpráva, kterou jsem mu poslala v úterý, nebyla impulzivní. Psala jsem ji třikrát. Smazala ji. A pak znovu napsala. Přesně tak, aby to vypadalo jako spontánní nápad. Aby to znělo jako pozvání, ale zároveň výzva.

A když přišel? Věděla jsem, že to není o náhodě. Chtěl mě. A já ho vedla tam, kam jsem chtěla.

Když mě líbal, zavřela jsem oči a představila si, jak se ráno probudí vedle mě a nebude si jistý, jestli to byla chyba… nebo začátek něčeho, co nemůže ovládnout.

Až ležel vedle mě, dýchal těžce a mlčel, věděla jsem, že se do mě zapletl víc, než si připouští.

„Vždycky jsem věděla, že jednou nebudeš její,“ zašeptala jsem.
Ale neřekla jsem to celé. Co jsem si doopravdy myslela bylo:

„Jednou budeš můj. Až tě rozložím kousek po kousku.“