"Její majetek"

V místnosti panovalo ticho přerušované jen jeho přerývaným dechem, filtrem procházejícím skrze těsnou latexovou kuklu. Oči měl zakryté – tma byla úplná. Cítil jen, jak mu každé vlákno lana pomalu, s chirurgickou přesností, svazuje tělo do pozice, kterou si ona přála. Každý uzel byl znakem její vůle, každý tah provazem znamením, že mu nic nepatří. Už ani on sám.

„Dnes nebudeš nic než moje hračka,“ šeptla mu do ucha, studeným hlasem, zatímco mu přejížděla ledovým kostkou po nahé kůži. Jeho tělo sebou trhlo, ale pouta ani provazy nedovolily únik. Vzrušení a strach se v něm mísily v dokonalém zmatku.

Vklouzla mu mezi nohy. Hladká latexová rukavice se zastavila na jeho stehnu. „Tak poslušný… Ale stále příliš vzpurný,“ zavrčela spokojeně a vklouzla mu hadičku do těla. Klid, ticho, tlak. Klystýr jako rituál odevzdání. On jen tiše sténal – ne z bolesti, ale z bezmoci. A možná i z nadšení.

Pak přišla hra s dechem. Maska. Ventil. Ovládala každý jeho nádech. Mohla ho kdykoli nechat lapit po vzduchu, dusit se její vůlí, a pak mu milostivě vrátit dech – jako by mu tím darovala život. Jeho život teď opravdu patřil jen jí.

Napínala ho, oddalovala jeho vzrušení. Dráždila ho přes tenkou vrstvu spodního prádla, které mu sama nasadila – růžové, krajkové, s otvorem přesně tam, kde ho chtěla mít citlivého a zoufalého.

„Podívej se, co z tebe je,“ řekla, když mu konečně sundala masku a on se podíval do zrcadla. Nepoznával se. Nalíčený, svázaný, vzrušený na pokraji šílenství.

„A teď,“ usmála se, když si připínala strapon, „si tě konečně vezmu. A budeš prosit, aby to nikdy neskončilo.“