Očima to začalo

Jedno odpoledne jsem si jen odskočil pro něco rychlého k jídlu. Nic výjimečného. Byl jsem trochu unavený z práce, s hlavou plnou myšlenek, a kdyby se mě někdo zeptal, co jsem tehdy nesl v ruce, nevěděl bych. Všechno se rozostřilo ve chvíli, kdy jsem ji uviděl.

Stála za pultem v malém obchodě s oblečením. Nenuceně skládala trička do komínků, občas odpověděla zákaznici, ale působila klidně. Sebevědomě. Přirozeně. Měla v očích něco, co mě donutilo zpomalit. Ne výrazná malba, žádná přehnaná gesta – jen tichý pohled, který si tě najde. A pak se na mě na chvilku podívala. Krátce. Ale v tom pohledu bylo všechno.

Neusmál jsem se. Neřekl jsem nic. Jen jsem zaplatil a odešel. Ale ta vteřina se mi vryla do hlavy.

Druhý den jsem šel znovu. A přiznávám – schválně. V ruce jsem držel něco, co jsem nepotřeboval. Jen proto, abych měl důvod tam být. A ona tam byla.

Zvedla oči. Usmála se. Jemně, nenápadně. Ale poznal jsem, že si mě pamatuje.

„To je náhoda,“ řekla tiše, když jsem pokládal věci na pult.

„Anebo důvod,“ odpověděl jsem.

Zaklonila lehce hlavu. Jako by mě zkoumala. Chtěla něco říct, ale ve dveřích cinkly zvonky a přišla další zákaznice. A tak jsem jen mezi složené košile nechal malý lístek. S číslem. Bez nátlaku.

Napsala mi ještě ten večer.

Sešli jsme se za dva dny. V parku, u lavičky. Přinesla dvě kávy v kelímku. Měla na sobě obyčejné černé džíny, bílý svetr a vlasy svázané do volného copu. Žádné přehrané líčení, žádné pózy. A přesto působila jako nejhezčí žena v tom městě. Možná proto, že si na nic nehrála.

Seděli jsme a povídali si. O úplných maličkostech – jaké má ráda filmy, co ji rozčiluje na její práci, co si myslí o lidech, kteří mluví moc nahlas v tramvaji.

A pak, v jedné tiché pauze, mi řekla:

„Je zvláštní… ale s tebou nemám potřebu nic hrát.“

Neusmál jsem se. Jen jsem natáhl ruku a jemně ji položil na její stehno. Přes látku džínů, klidně. Ne jako narážku. Spíš jako odpověď. Dovolila to. Nedívala se pryč, ani se nezarazila. Jen tam byla. Přítomná. Teplá. Klidná. A já věděl, že dnes večer nekončíme.

U ní doma to vonělo po kávě a krému na ruce. Sedla si na postel, skřížené nohy, prsty zabořené do přikrývky. Jako by se snažila působit nenuceně, ale tělo ji prozrazovalo – byla napjatá, ale zvědavá. Otevřená.

Přistoupil jsem k ní, sedl si vedle a chvíli jsme mlčeli. Místo slov jsem jí rukou přejel po rameni. Po páteři. Až dolů k bokům.

„Můžu?“
Nepotřebovala říkat ano. Její pohled to řekl za ni.

Pomalu jsem jí rozepnul knoflík na džínách. Vtáhla dech, ale nepohnula se. Rukou jsem jí přejel přes boky, rozepnul zip a stáhl kalhoty jen o pár centimetrů. Stačilo.

Přetočila se na bok. Sama. Přitáhla si nohy k tělu, jako by čekala, že ji přikryju. A já to udělal. Ale ne dekou.

Přitiskl jsem se k ní zezadu, položil jí ruku na břicho a jen ji držel. Dech se jí zrychlil. Zavřela oči. Moje rty se lehce dotkly její šíje, jazykem jsem jí přejel po jemné kůži u ucha.

„Jsi krásná,“ zašeptal jsem jí.
A její tělo se mi prohnulo v náruči.

Rukama jsem jí vyhrnul svetr. Pod ním neměla nic. Teplá kůže, měkká, hladká. Dlaněmi jsem jí přejížděl přes boky, přes prsa, po břiše. Každý dotek byl pomalý. Plynulý.
Byla tichá. Jen občas zavzdychala. Jemně. Skoro neslyšně. A přitom tak silně.

Stáhl jsem jí džíny úplně. Kalhotky zůstaly. Ještě chvíli.

Přejel jsem jí prstem přes látku – vlhkost mě zastavila. A ona se zachvěla.
Jako odpověď jsem jí je stáhl dolů a políbil ji mezi stehna. Bez spěchu. Bez potřeby něco dokazovat.

Jen jsem tam byl. Jazykem, prsty, dechem. A ona se nadechovala čím dál hlasitěji. Tělo se jí kroutilo v rytmu, který jsme vedli spolu.
A když jí podjely boky a ztuhla mi v náruči, věděl jsem, že víc slov netřeba.

Leželi jsme vedle sebe. Horko, ticho, srdce jako ozvěna.