Dech v půlnočním dešti

Venku se z nebe snášely drobné kapky, které se tiše tříštily o střechy a chodníky. Anna stála u okna svého bytu, zahalená jen do tenkého saténového županu. V bytě bylo tlumené světlo a vzduch byl prosycen vůní levandule z vonné svíčky. Její myšlenky se stále vracely k jednomu muži.

Zazvonil domovní zvonek. Když otevřela, stál tam — lehce promoklý, s očima, které říkaly víc než tisíc slov. „Promiň, musel jsem tě vidět,“ zašeptal. Jeho hlas byl hluboký a teplý, jako by odháněl chlad deštivé noci.

Pozvala ho dál. V kuchyni postavila na stůl dvě sklenky vína. Bylo cítit, jak mezi nimi roste napětí — žádná slova nebyla potřeba. Seděli blízko, až cítila jeho dech na své kůži. Jemně se dotkl její ruky, palcem přejel po hřbetu, a ona měla pocit, že se jí zastavil čas.

„Víš, že jsem na tebe myslel celý den?“ řekl, a jeho prsty se lehce dotkly její tváře. Neuhýbala pohledem. Jeho ruka sklouzla na její zátylek, přitáhl ji k sobě a jejich rty se setkaly v dlouhém, pomalém polibku.

Svíčka tiše praskla, vítr zvenčí se opřel do oken, ale uvnitř panovalo teplo, které nemělo nic společného s topením. Jejich polibky byly stále odvážnější, a přesto v nich zůstávala něha. Bylo to jako tanec, kde každý pohyb, každý dotek, měl svůj význam.

Když se jejich pohledy znovu střetly, věděli, že tu noc už nebude místo pro samotu.