Dech v půlnočním dešti - pokračování

Déšť venku zesílil a stékal po okenních tabulkách jako stříbrné nitky. V bytě panovalo ticho, jen tikot hodin na stěně jemně připomínal, že čas stále plyne, i když pro ně se zastavil.

On vstal, pomalu obešel stůl a zastavil se za jejími zády. Cítila, jak se jí přiblížil tak blízko, že rozeznala teplo jeho těla, a přesto se jí ani nedotkl. Ten okamžik, kdy napětí viselo ve vzduchu, byl téměř opojný. Zavřela oči a zhluboka se nadechla — jeho vůně se mísila s levandulí a vínem.

„Víš, proč jsem přišel?“ zašeptal jí k uchu, až se jí zachvěl každý nerv. Neodpověděla. Místo toho ucítila, jak jí odhrnul pramen vlasů z krku a jeho rty se jen lehce otřely o její pokožku. Ten dotek byl tak jemný, že si nebyla jistá, zda si ho nevsugerovala.

Otočila se k němu, oči jí zářily ve světle svíčky. „Možná,“ pousmála se, „ale nechci to slyšet… raději to chci cítit.“

Jejich ruce se setkaly. Neuchopil ji pevně, spíš jako by se bál, že by mohla zmizet. Vedl ji pomalu k oknu, odkud byl výhled na osvětlenou ulici, kde kapky deště hrály vlastní melodii. Stáli tam spolu, jejich tváře jen pár centimetrů od sebe, a pozorovali svět venku, který jako by o nich nevěděl.

„Když jsem s tebou,“ pronesl tiše, „všechno kolem mizí.“
Odpověděla mu tichým úsměvem a nechala jeho ruku sklouznout na své boky. Ten okamžik byl jako slib — neuspěchaný, plný napětí a touhy, která se teprve probouzela.