Neznámá ve vlaku

Stalo se to před pár lety. Jel jsem tehdy vlakem za kamarádkou na chatu. Všechno nasvědčovalo tomu, že půjde o obyčejnou cestu — sluchátka v uších, pohled z okna na ubíhající krajinu, sem tam přistoupil nový cestující.
Seděl jsem v otevřeném vagonu, jak to dělávám vždy, a tentokrát se přes uličku posadila dívka zhruba mého věku. Vagon byl jinak téměř prázdný. Krátce jsem si ji prohlédl — líbila se mi, ale tvářila se, že mě nevidí. Vrátil jsem se tedy k pozorování polí a lesů za oknem.

Najednou ke mně promluvila: prý se jí líbí, jak mám upravené vlasy, a chtěla vědět, co používám za přípravky. Poděkoval jsem, odpověděl… a v jejím pohledu bylo něco víc než jen zdvořilost. Usmála se, vrátila se na své místo a od té chvíle jsme se na sebe pořád koukali. Tak nějak jsem cítil, že to nejsou jen náhodné pohledy. Bylo znatelné, že je ve vzduchu vzrušení a mě začala přepadat nadrženost. Po nějaké chvíli odešla na záchod.

Já to vzrušení už nemohl vyrdžet a zajel jsem si rukou do kalhot. Byl jsem hrozně vzrušený a tušil jsem, že ona taky. Po chvíli se vrátila a hned si moji ruky v kalhotách všimla, jakoby to čekala. Pousmála se a zase si sedla. Jako by mezi námi probíhal tichý rozhovor, který nikdo jiný neslyšel. Pokračovali jsme v očním kontaktu a já začal pomalu sundávat kalhoty až do chvíle, kdy jsem ho měl úplně venku. Její výraz v sobě mísil pocity překvapení, vzrušení a očekávání, jak bude situace pokračovat. Začal jsem nadrženě honit. Její výraz se měnil na výraz hladové a nadržené šelmy. Pokynul jsem ji, aby si přisedla. Dlouho nečekala. Ani se nerozhlížela, rovnou ho vzala do ruky a začala honit. Byl jsem z celé té situace tak nadržený, že jsem stříkal během chvilky. Bylo to všude. Na jejích riflích, na tričku, na ruce dokonce i na sedačce. Bylo vidět, že ji to množství překvapilo ale usmívala se a vypadala spokojeně. Zatímco jsem vstřebával celý zážitek, ona mezitím zašla pro kapesníčky.

Zbytek cesty jsme už téměř nepromluvili, ale napětí neutichalo. Když vlak zpomalil u mé cílové zastávky, naše pohledy se setkaly naposledy.
„Tak se měj,“ řekla tiše.
„Ty taky,“ odpověděl jsem.

Dveře se zavřely, vlak se rozjel… a já si uvědomil, že na ten krátký, ale zvláštně intenzivní okamžik budu vzpomínat ještě dlouho.