Den svatby I.

Na cestě k Verče jsem si v autě pořád říkala, že na tohle vlastně nemám náladu. Byla jsem nevyspaná, ještě jsem cítila včerejší večer v hlavě i v těle, a přesto jsem věděla, že jako svědkyně prostě musím. Na sedmou jsem dorazila k domu, kde to už hučelo jako v úlu.

Vešla jsem dovnitř a hned to na mě dýchlo – vizážistka rozložená s kufrem, kadeřnice s kulmou, družičky s ramínky, Verča v bílém županu pobíhala jako velitelka. Všude hrnky s kávou, šustění šatů, smích, hlasy. Chvíli jsem jen postávala u stěny a půl hodiny koukala, jak to lítá.

Všimla jsem si ale, že na ramínkách visí mintové šaty – všechny stejné, hladké, pouzdrové. Počítala jsem. Jedny, druhé, třetí… ale čtvrté chyběly. Ztuhla jsem.

„Hele,“ nadhodila jsem, „a já? Já mám asi speciální, že jo?“

Verča se na mě podívala a pousmála se. „Ano, Terez. Ty máš speciální. Pojď za mnou.“

Zavedla mě do vedlejšího pokoje. Na posteli ležela černá krabice, jako na pánský oblek. Srdce mi začalo bušit. Tušila jsem, že mě něco čeká, ale ne tohle.

Otevřela jsem víko. Uvnitř složené mintové pouzdrové šaty z matného latexu, ramínka, výstřih, délka sotva pod zadek. Vedle složené průhledné latexové tanga a lakované boty na vysokém podpatku.

„Děláte si srandu,“ vyhrkla jsem.

Do místnosti nakoukla Lenka s Ivetou a Páťou, všechny s úsměvem od ucha k uchu.
„Ale ne,“ culila se Lenka. „Všechny máme mintovou. Ty taky. Jenom trošku… jinou.“

„Tohle si na svatbu nevezmu,“ bránila jsem se.

„Ale vezmeš,“ řekla klidně Verča. „Nikdo nic nepozná. Je to matný latex, vypadá jako látka. Jen my víme, co máš na sobě. A to je smysl.“

„Ne!“ zavrtěla jsem hlavou. „Na tohle teda—“

„Terezo,“ skočila mi do řeči. „Jsi moje svědkyně. To znamená povinnost. A jinou možnost nemáš.“

Zůstala jsem stát, srdce až v krku. Všichni čekali. Věděla jsem, že jsem v pasti. Zavřela jsem oči a vydechla: „Tak dobře. Ok.“

Shodila jsem kabelku na zem a začala se vysvlékat. Triko, podprsenka, džíny, kalhotky. Všechno jsem odkládala na hromádku a cítila, jak mi rudne obličej. Stála jsem tam před nimi úplně nahá. Ruce křečovitě podél těla, prsa napjatá, kůže v husí kůži.

Lenka hvízdla. „No vida. Konečně.“

„Teď první část,“ usmála se Verča a podala mi menší krabičku.

Otevřela jsem – a ztuhla. Lovense Lush 3. Růžový.

„Tohle si teda nevezmu,“ vyhrkla jsem.

„Ale vezmeš,“ zazpívala Iveta. „Když už jsi nahá, tak prostě musíš.“

„A aplikaci máme všechny,“ dodala Lenka a zvedla telefon. „Takže budeme mít svědkyni pod dohledem.“

Srdce mi bušilo jak o závod. Chtěla jsem říct ne, ale věděla jsem, že už nemůžu. Pomalu jsem si sedla na postel, roztáhla nohy a vzala hračku do ruky. Studená, pevná. Zasunula jsem ji do kundy, až se mi stáhl dech. Lenka se naklonila, prstem zkontrolovala anténu venku. „Sedí krásně na kundě.“

Pak mi podala průhledná tanga. Vytáhla jsem je na boky – kryla sotva co, jen zvýraznila pocit nahoty. Bylo vidět vše.

„A teď šaty,“ řekla Verča.

Musely mi pomoct. Latex byl těžký a studený, rolovaly ho na mě pomalu odspodu. Lepil se ke kůži, až jsem občas sykla. Nakonec přilnul úplně, sevřel zadek, stehna, pas, vytáhl prsa dopředu. Boty mě donutily narovnat záda a vystrčit boky.

Podívala jsem se do zrcadla. Na první pohled – normální mintové družičkovské šaty. Elegantní. Ale já věděla, co mám na sobě. Latex, který se přisál na každý centimetr kůže. Vibrátor, který mohl kdykoli ožít.

„Hotovo,“ řekla Verča a pohladila mě po rameni. „Moje svědkyně je připravená.“

Lenka ťukla do telefonu. Vibrace mě zasáhly tak prudce, že jsem se prohnula a musela chytit postel. Holky vyprskly smíchy.

„Tohle mi nedělejte,“ sykla jsem, červená až po uši.

Lenka se zazubila. „Holčičko, tohle je jen demo. A den je dlouhej.“

--------------

Seděla jsem v malé místnosti. Čas se táhl. Byla jsem už nalíčená, vlasy načesané, šaty přisáté na tělo tak pevně, že jsem měla pocit, že nedokážu pořádně dýchat. Každý pohyb mi připomínal, že pod latexem nemám nic, jen průhledná tanga… a hluboko uvnitř kundy Lovense Lush, který čekal, až se někdo rozhodne ho probudit.

Z vedlejší místnosti se ozýval smích. Občas krátce zavibrovalo – nečekaně, drsně. Zatnula jsem zuby, sevřela nohy k sobě a dělala, že nic. Věděla jsem, že to jsou ony – zkoušely si appku. Slyšely můj dech, možná i to, jak se nábytek zavrzal, když jsem sebou cukla. A pak se smály.
Chvílemi jsem přemýšlela, jestli to celé nesabotuju. Vstát, říct Verče, že končím, sundat to ze sebe a prostě zmizet. Jenže… byla to její svatba. A já byla její svědkyně.

Dveře se pootevřely. „Terezo,“ nakoukla Páťa. „Za dvě minuty jedenáct. Už jdem. Máš nástup.“

Zvedla jsem se. Nadechla. Ještě jednou si uhladila šaty, i když to nic nezměnilo – latex se přisál k tělu, jak chtěl on. A vyšla jsem ven.

--------------

Zahrada byla plná lidí. Stoly s bílými ubrusy, slavobrána, květiny. Všichni hosté se otočili. Štrůdl družiček se seřadil. A já jako první.
Pevný krok v podpatcích, i když mi srdce bušilo až v krku. Cítila jsem na sobě desítky pohledů. A zároveň ten vtíravý pocit, že šaty jsou sotva pod zadek, že každý krok ukazuje víc, než bych chtěla.

V první řadě jsem zahlédla Lenku. Nebyla mezi družičkami. Seděla vyčúraně hned vepředu, telefon v ruce, oči upřené na mě. Věděla jsem proč – aby měla jistý dosah na Bluetooth.

Postavila jsem se k místu svědka. Lidi si šeptali, usmívali se, cvakaly foťáky. A já tam stála, paty u sebe, ruce zkřížené, snažila se působit klidně. Uvnitř ale tikala bomba.

První jemné zavibrování. Zatnula jsem čelist, dýchala nosem. Vibrace přešly do pulzů. Obřad začal – matrikář mluvil, hosté poslouchali. Já vnímala jen rytmus v kundě, jak se zesiloval. Nemohla jsem se soustředit na slova, jen na to, abych se nepohnula. Cítila jsem, jak zvlhám, i když jsem nechtěla. A věděla jsem, že to jde vidět – ne navenek, ale na tváři, v očích.

Krátký pohled do strany – Verča se na mě usmála a lehce mrkla. Věděla. Všechno věděla.

Pak najednou vibrace ustaly. Jak když utne. Vydechla jsem úlevou. Vydržím. Už jen chvíli.

--------------

„Ano,“ řekli si. Potlesk. Slzy. Fotky. A pak podpisy.

Došla jsem k malé stolici, sehnula se nad papír. Latex mi stáhnul zadek tak, že každý ohyb byl křiklavý. Cítila jsem, jak se pod šaty všechno napnulo. A věděla jsem, že za mnou sedí padesát lidí. Půlka rodiny.

Podepsala jsem se, ruce se mi třásly. A v tom – rána. Vibrace naplno. Prudké, bez varování. Prohnula jsem se, málem upustila pero. Za sebou jsem slyšela, jak někdo vyprskl smíchy – Lenka. Byla to určitě ona.

Podepsala jsem se rychle, prsty křečovitě, a snažila se narovnat. Ale věděla jsem, že už to všichni viděli. Že průhledná tanga, růžový tvar, průsvit pod latexem – všechno mohlo být na okamžik vidět, když jsem se ohnula.

Vrátila jsem se zpátky na místo, tváře v plamenech. Lenka se ke mně přihrnula, šeptla mi do ucha:
„Ten ohyb byl luxusní. To růžový bylo krásně vidět. Všichni, kdo seděli za tebou, měli parádní podívanou.“

A pak ještě jednou ťukla do mobilu.

--------------

Holky mi celý odpoledne sem tam pustily Lush – jen na chvilku, krátký pulz, pak zase nic. Bylo to horší než kdyby to jelo v kuse. Vždycky jsem nadskočila, ony se smály a já dělala, že se nic neděje.

Při hostině jsem si musela dávat pozor, abych si při sedání nevytáhla šaty až moc vysoko, protože se mi lepily na zpocený zadek a posouvaly se nahoru. Každý krok v podpatcích byl trápení – jakoby mě šaty nutily vystrčit prdel ještě víc.

Když se začaly hrát ty klasické svatební hry, musela jsem u všeho asistovat. Navlékala pouta ženichovi, sbírala podvazek, rozdávala úkoly. Všichni se smáli, já taky, ale uvnitř jsem pořád cítila tlak.

Tančila jsem – trochu z donucení, trochu už pod parou. Když jsem zvedla ruce, šaty mi vyjely moc nahoru. Myslela jsem, že se propadnu hanbou, a slyšela jsem za sebou, jak Lenka vyprskla smíchy.

Pil se sekt, pak víno, pak panáky. Každá sklenička mi ubírala z opatrnosti. Víc jsem se smála, míň si hlídala zadek. A holky měly zábavu, protože to vypadalo, že mi je všechno jedno.

Postupně jsem si všímala, jak si něco špitají. Lenka, Iveta, Páťa, dokonce i Verča. Pokaždé, když jsem se otočila, měly na tváři ten spiklenecký úsměv.

Do půlnoci jsem byla už dost opilá. Motala jsem se mezi lidma, ale hlavou mi pořád běželo, že až půjdu spát, konečně sundám ty zasraný šaty a vyndám to z kundy. Těšila jsem se na úlevu.