Kouzelná zlodějka

„Kurva tak už mi ho tam vraž!“ zašeptala mi do ucha v momentě, kdy jsem si myslel, že se moje mysl jednoduše vypne…

---

O TŘI HODINY DŘÍVE…

---

Stál jsem před stánkem s kávou na rohu Dlouhé a Maříkovy, když jsem najednou ucítil, že se peněženka na mém zadku pohnula. Reflexy z dob, kdy jsem pracoval jako lovec odměn zafungovaly a já se v mžiku ohnal a chytil cizí ruku, která se snažila peněženku z kapsy kalhot vytáhnout.

„Sakra!“ ozval se dívčí hlas. Když jsem se otočil i pohledem, viděl jsem mladou, celkem pohlednou holku. Mohlo jí být sotva dvaadvacet. Měla tmavé, rozdivočelé dlouhé vlasy a špinavou tvář. V ruce držela mojí peněženku, ještě částečně trčící z mé zadní kapsy kalhot.

„Co si jako myslíš, že děláš?“ zeptal jsem se holky svým nebezpečně klidným tónem, který kdysi dokázal roztřást kdejakého srágoru.

„Já-... Promiňte, jen-... Jen jsem se chtěla najíst.“

„Jen ses chtěla najíst?“ Zeptal jsem tónem, který dával najevo, že mě její odpověď přece jen překvapila. „A proč se teda nezeptáš, jestli ti nekoupím něco k jídlu? Nebo jsi se chtěla najíst a případné peníze navíc by byl příjemný bonus?“ zeptal jsem se už poněkud prudčeji. Ihned jsem pochopil, že ta holka je z ulice, i když asi jen krátce.

„Ne! Mám jen hrozný hlad!“ odpověděla téměř s brekem. „Ale nemáte tušení, jak těžký je tady přežít. Na ulici, v tomhle podělaným městě. Nikdo tu nikomu nepomůže.“

Neměl jsem páru, jestli to myslí vážně nebo to hraje. Ale začalo mi jí být trochu líto.

„Jak dlouho jsi na ulici?“ zeptal jsem se.

„Tři týdny.“

„A co se stalo, že jsi takhle dopadla?“

„Naši mě vykopli, protože nemaj pochopení. Nesouhlasí s tím, jaký je… Teda teď už spíš byl… Můj životní styl, hudba, kterou jsem poslouchala, práce, kterou jsem se učila… Tvrdili, že práce z domova není práce. Jenže i o tu jsem přišla, protože když mě vykopli, neměla jsem jak a kde pracovat. A neměla jsem ještě ani první výplatu. Vždycky byli zlí, ale já nikdy nevěřila, že by mě vážně vyhodili. Jsem jim ukradená. A oni mě už taky.“

Opravdu se mě jí zželelo. Jestli si to celý nevymyslela, její rodiče jsou fakt kreténi. Vyhodit svý dítě na ulici, kvůli tomu, že mám jinej názor - to je docela mazec. To nasere. A lidi jako mě takový chování nasere i za ty chudáky, co to odserou. Sakra.

„Co chceš k jídlu? Něco ti koupim.“

„Vážně? To byste pro mě udělal? I potom, co jsem se Vás pokusila okrást?“

„Hele holka, jestli jsi fakt v takovým srabu, byl bchl kretén, kdybych ti odmítl pomoct. Takže teď řekni, co chceš k jídlu a já ti to koupim.“ řekl jsem, jako bych ani neměl jinou možnost.

„Proboha, to jste moc hodnej! Mě je to jedno, kupte mi klidně pár rohlíků nebo polívku. Cokoli, jen potřebuji aspoň něco do žaludku.“

Bože, ta musí být zoufalá… Pomyslel jsem si. Fajn, koupim ti něco ve večerce za rohem.

Koupil jsem jí starou dobrou klasiku. Tři rohlíky s vlašákem. Sedla si na schody vedlejšího domu a vrhla se na jídlo, jako kdyby nejedla celé dny. Vážně na ní byl smutný pohled a já měl nutkání jí nějak pomoct. Možná se ve mě probudily dávno zapomenuté emoce nebo nějaký divný pocit viny za předchozí život. Nevím. Ale po pár chvílích ze mě vypadla další otázka.

„Máš dneska večer kde složit hlavu?“

Na moment se přestala cpát, zvedla hlavu a podívala se na mě. Pak se zase pustila do jídla.

„Ještě nevím. Občas se mi povede překecat nějakého bývalého kámoše, aby mě nechal přespat u sebe v garáži. Někdy se mi povede včas sehnat fleka v azyláku. Ale jak dopadnu dneska, to se prostě uvidí.“ odpověděla lhostejně.

„Můžeš dneska přespat u mě, jestli chceš. Najíš se, dáš si sprchu, vyspíš se a ráno si půjdeš po svým. Co ty na to?“ zeptal jsem se a vzápětí bych si za to hned nafackoval. To teď jako budu charita a azylák v jednom? A co udělám příště? Otevřu si dům s pečovatelskou službou a budu na ulici sbírat důchodce, kterým spadne taška s nákupem? Sakra. Jsem kretén a zase mluvím dřív, než přemýšlím. Od tý doby, co jsem skončil s prací jsem nějak zpohodlněl. Nějak jsem si odvykl disciplíně a nedávám si pozor.

„To myslíte vážně?“ zeptala se tónem, který mohl být nedůvěřivý, stejně jako pohrdavý.

„Proč ne? Máš snad nějaký morální zábrany, co ti v tom brání? Jestli nechceš, fajn, je to tvoje volba.“

„Jo! Teda ne! Teda…“ chrlila za sebou slova dřív, než si je stačila pořádně promyslet. „Ne, nemám zábrany, jen jste první, kdo mi to za celý týdny nabídl. A jo, jasně, že chci. Mít vyřešenou střechu nad hlavou před setměním je vážně super. A ještě k tomu se sprchou.“

„Tak fajn. Tak teda pojď.”

Rychle se zvedla ze schodů, čapla igeliťák s posledním rohlíkem a vstřelila za mnou.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal jsem se jí, protože jsem jí nechtěl říkat prostě jen “hej ty”.

“Aneta. Aneta Prusová. Ale to příjmení bych nejradši zapomněla.”

„Dobře, Aneto. Já jsem David.“ představil jsem se jí na oplátku a podal jí ruku. Podala mi svou. Drobnou, hebkou a studenou.

„Kolik ti je vůbec? Bylo ti aspoň osmnáct, že jo?“ ujišťoval jsem se.

„Jasně že jo. Je mi 21. Mí rodiče jsou sice kreténi, ale před osmnáctkou by mě nevyrazili. Na to jsou to moc chytrý parchanti.“

„Fajn.“ řekl jsem a dalších pár minut jsme kráčeli v tichosti. Šel jsem já a ona pár kroků za mnou.

„Můžu vědět čím se živíte?“ vychrlila potom, co se několika dlouhými kroky přiblížili k mému boku.

„Ničím.“ odpověděl jsem stručně.

„Jak jako ničím? Jakože nic neděláte? Nikde nepracujete?“

„Jo. Přesně tak. Nikde nepracuju.“

„Takže jste podnikatel?“

„Ne. Nejsem ani podnikatel.“

„Tak jak se živíte? Nějak vydělávat přece musíte, ne?“

Začínal jsem litovat, že jsem jí tu možnost přespání nabídl. Byla zvědavá a to já nemám rád. Lidi co strkaj nos do věcí, do kterých jim nic není většinou skončí v péči vran, nebo přinejmenším plastických chirurgů, protože minimálně rozbitý ciferník si ze střetnutí odnesou.

„Promiň Aneto, ale do toho ti nic není.“ odpověděl jsem jí jasně.

„Ok, chápu. Mimochodem, můžete mi říkat Any. Celým jménem mi moc lidí neříká.“

„Dobře, Any. A ty mě můžeš konečně tykat. Koneckonců, tak starej zase nejsem.“ řekl jsem podrážděně.

„Fakt ne? A kolik Vám.. Kolik ti je?“

„Víc než tobě, ale nejspíš míň, než tvým rodičům. 38.“

„No, tak to už jsi docela dinosaurus!“ začala se smát.

„Jak jako dinosaurus?“ tázal jsem se překvapeně. „To jako že jsem starej?“ dotazoval jsem se nechápavě.

„Jo, však to už jsi těsně před důchodem!“ řekla a zase se rozesmála. Kdyby jen věděla, že já už svým způsobem vlastně v důchodu jsem. A tak jsem se rozhodl to nechat být. Koneckonců, občas jsem se vážně jako strašně starej cítil.

Když jsme vešli do mého bytu, ucítil jsem divný zápach. Aneta ihned zmerčila, že něco větřím a tak hned omluvně pronesla „Promiň, to jsem asi cítit já. Neměla jsem sprchu celý týdny.“

„V pohodě, to je pochopitelný.“ odpověděl jsem. Uvědomil jsem si, že má pravdu, jen jsem si toho zkrátka na venkovním vzduchu nevšiml.

„V tom případě, sprcha by měla být první místo, kam bys měla zavítat.“ řekl jsem rozhodně. Přikývla. Zavedl jsem jí do koupelny, ukázal kde najde čistý ručník a vše potřebné. Ze své šatny jsem jí donesl nějaké svoje šortky a tričko, aby se mohla obléct do čistého, zatímco svoje špinavý hadry hodí do pračky. Dokonce jsem v šuplíku pod umyvadlem vyhrabal staré, ale nepoužité dámské holítko, které mi tu zůstalo po některý z bejvalek.

„Tu máš,“ podával jsem jí holítko, „předpokládám, že to se ti bude hodit taky, ne?“

„Skvělý, díky. Takže, teď můžeš jít dědo, děkuji…“ vysrtnadila mě drze z mé vlastní koupely. Jak to jako myslela? Dědo. Tak starej fakt nejsem.

„Tady něco úžasně voní!“ ozvalo se z koupelny chvíli po tom, co ztichla voda ve sprše a pootevřely se dveře.

„Ohřál jsem polívku, co jsem měl k obědu. Dáš si?“ zvolal jsem dostatečně nahlas, aby mě v koupelně slyšela.

„Jasně že dám! Dej mi pár minutek, za chvíli jsem venku!“

Ohřál jsem druhou misku s polévkou a položil jí na stolek před gaučem. Svou jsem si vzal do dlaní a začal polévku srkat. Když v tom se ozvalo…

„Bóže, to voní neodolatelně!

Otočil jsem hlavu směrem ke koupelně a vzápětí málem vyprskl polévku, kterou jsem si zrovna vychutnával. Z koupelny přicházela postava, která sice zněla jako ta Aneta, která mě z koupelny vypakovala, ale na pohled to byl docela jiný člověk. Čistá pleť byla najednou tak světlá, tmavé vlasy, narovnané tíhou vody padaly až do poloviny jejích zad a pod volným tričkem se rýsovaly špičky mlaďounkých koziček. Nevím co jsem čekal, ale tohle ne. Rychle jsem polknul zbytek polévky.

„Taky že je neodolatelná!“ Skoro jako pohled na tebe, řekl jsem si v hlavě.

Sedla si vedle mě, vzala do ruky lžíci a ochutnala polévku. Pak lehounce zaklonila hlavu, vydala gurmánský povzdech a olízla si své plné rty.

„Je vážně dokonalá! Kde jsi jí koupil?“ ptala se zvědavě.

„Nekoupil. Uvařil jsem jí. To je takové tradiční řemeslo, kterému vy mladí už moc nerozumíte. To se tak musíš postavit ke sporáku…“

„Ha, ha, ha. Já vím, co je vaření. Nejsem děcko.“

„A já nejsem děda!” řekl jsem tónem, který měl vyznít sarkasticky pohoršeně. Povedlo se. Rozesmála se a po polknutí další lžíce polévky uznala, že „je fakt, že jsou i mnohem starší lidi,“ a že vlastně není co řešit. Když polévku dojedla, zvedla se a nesla svou misku do dřezu. Nenápadně jsem se za otočil, abych si znovu prohlédl její postavu. Byla božská. Krásná menší prsíčka, moc hezky oblý zadeček, v pase tak akorát. Člověk by čekal, že když ji najde na ulici, že bude vyhublá jak lunt. Ale její postava byla téměř dokonalá. Když se od dřezu otočila, všimla si, že na ní civím.

„Neboj se proboha, nemusíš mě sledovat na každým kroku. já ti tu nic neukradnu. Vlastně jsem ještě nikdy nic neukradla.“

Zatřepal jsem hlavou.

„Co? Jak jako neukradla? A co ta moje peněženka?“ zeptal jsem se nechápavě.

„ No nic. Ukradla jsem ji? Neukradla. Chytil jsi mě. Byl to můj první pokus, protože jsem byla už fakt zoufalá. Nejedla jsem už několik dní. Nikdo mi dobrovolně nepomoh, nehodil drobák, nekoupil nic k jídlu. Tak jsem jednala jak jsem musela. A asi jsem narazila na správnýho chlapa.“

Kroutil jsem nad tím hlavou. Pak jsem srknul další lžíci polévky.

„Vážně neodolatelná…“ řekl jsem tiše.

„Ta polívka nebo já?“ zeptala se Aneta a šibalsky se smála.

Zarazil jsem se. Co jí mám říct? Nechci vypadat jak nějakej vošoust, co sbírá holky na ulici. A ještě k tomu “starej”.

„Ta polívka samozřejmě.“

Aneta nasadila zklamaný výraz. „Ááá, já už myslela, že jsem taky neodolatelná…“

„Ne, to nejsi.“ řekl jsem tak, aby to vyznělo opravdu sebejistě. Přitom jsem lhal jak když tiskne. Byla neodolatelná, ale přece to na ní nevybalím. Co by si pak o mě myslela? Proboha a jak bych vypadal sám před sebou?

„Pfff… O co, že jsem?“

„Nejsi.“

“Seš si nějak jistej.“ řekla klidným svůdným hlasem a došla spátky ke gauči. Stála nade mnou a hleděla mi do očí. Já stále v ruce držel misku s trochou polévky. A tak jsem si přisadil.

„Jo, to teda jsem.“ řekl jsem a srknul jsem další lžíci polévky. A to byl asi moment, kdy celý večer začal nabírat nový spád. Aneta mi z rukou vzala lžíci a misku a odložila je na stůl. Pak se postavila přímo přede mě. Chvíli mi zírala do očí a pak se mi posadila na klín.

„Tak nebuď.“

„Myslíš si, že když posbíráš trošku odvahy, že mě přesvědčíš?“ řekl jsem naprosto klidným hlasem. Přitom mi v hlavě třískaly činely doprovázené představami poskakujících koziček téhle mladé dámy.

Pak položila své ruce na na opěrku gauče, těsně za mou hlavou. Přiblížila své rty k mým a já ucítil vůni její kůže smíchanou s vůní šamponu. Zavřel jsem oči, abych uklidnil svoje napětí, ale nešlo. Seděla mi na klíně a svými pohyby obrušovala mého ptáka. To mimo jiné způsobilo, že se veškerá krev z mozku odplavila citelně níže a já nebyl schopný racionálně přemýšlet. Tepové frekvence vystřelila až do oblak a já ucítil její prst, jak na mé hrudi kreslí nerozpoznatelné obrazce.

„Víš, že se mi docela líbíš?“ řekla tiše a pokračovala v kreslení. „Jsi hrubej a přece hodnej. Ráznej, ale přece milej. Přesvědčivej, ale přesto průhlednej… Vidím do tebe, Davide…“

A pak, rty přitiskla na mé.

Výbuch. Exploze. Apokalypsa. Celým mým tělem projela elektrizující vlna. Co se to děje? Sakra, jak? Pomalu jsem její polibky začal opětovat, což jí podnítilo k tomu, aby se ke mě více přitiskla. A tak jsem ty její kozičky poprvé ucítil na své hrudi.

Poklopec kalhot by se mi napínal k prsknutí, kdyby mi neseděla přímo na péru. Musela cítit, jak v něm tepe. Pak totiž sáhla pro mou ruku, prostrčila si ji nohavicemi mých šortek a prsty přiložila ke své zmáčené kundičce.

„Kurva tak už mi ho tam vraž!“ zašeptala mi do ucha v momentě, kdy jsem si myslel, že se moje mysl jednoduše vypne… „Já už se nevydržím tady jen tak houpat a předstírat, že nevidím, jak po tom toužíš.“

Měla pravdu. Bylo to k nevydržení a tak jsem se vzepjal, shodil jí vedle sebe na gauč a sundal si kalhoty. Ona mezitím svlékala moje šortky. Lehla si na gauč, tak jak jsem ji tak položil a já se podíval na tu nádheru, která tam ležela přímo přede mnou. Sklonil jsem se k ní.

„Jsi si jistá tím, co děláš?“ musel jsem se zeptat.

„Jasně že jsem. A už nemel a vraž mi ho tam, nebo ti tady chcípnu na nenaplněnou touhu!“

Přestal jsem mlýt, přitiskl jsem svoje péro přímo ke vchodu do její kundičky a pomalu zatlačil. Proboha ona byla tak mokrá, že jsem ho do pomaličku ní zasunul v celé délce bez jediné známky odporu. Ona přitom tiše zavzdychala.

Začali jsme se rytmicky hýbat. Já jí pomaličku napichoval na svoje kopí a ona se pohupovala přímo proti mě. S každým přírazem lehce zvyšovala hlasitost svého sténání a v očích se jí zablesklo. Za chvíli mě zastavila.

„Chci být nahoře“ řekla a bez čekání se začala zvedat. Naznačila mi, aby si sedl na gauč a opřel se. Ona mě obkročila, jednou rukou se chytla mého ramene, druhou sáhla pro mého ptáka a nasměrovala si ho přímo do své kundičky. Za pár vteřin už na mě rajtovala jako smyslů zbavená. Teď jsem konečně viděl i to, co jsem si dříve jen představoval. Její krásný, špičatý kozičky, se houpaly přímo mě před nosem. Sáhl jsem po nich, abych se s nimi pomazlil. A dokonale mi padly do rukou. Zatímco Aneta skotačila na mém péru, já jsem si hrál a jejíma kozičkama. Mnul jsem je, lízal bradavky, sál je.

Plácl jsem jí přes zadek a ona zakřičela. Najednou sténala docela nahlas a já si uvědomil, že mě to přivádí k šílenství. Chytnul jsem její zadek a pevně sevřel její půlky. Znovu hlasitě zasténala, ale tentokrát se prohnula v zádech tak, že se musel rukama opřít o mou hruď, aby nespadla. Najednou se mezi jejími steny začaly vyskytovat i těžko srozumitelná slova.

„Ach… Jo, užbd… A… A! Bžm!“ cedila přes zatnuté zuby, když v tom zalapala po dechu a křečovitě se vzepjala.

„Aaarrghhhchh! Bože! A-a-aaach…“

Cítil jsem, jak se její kunda stahuje v křeči, což způsobovalo, že i já jsem se blížil k finiši. Přestal jsem se v ní hýbat a počkal, až pomine její orgasmické sevření. Pak jsem Anetu položil na gauč a vytáhl z ní svoje péro. Ona po něm instinktivně chňapla, ale než stačila udělat cokoli, moje horké semeno začalo stříkat na její bříško a kozičky. Cukal jsem sebou, stříkal a vydával zvuky umírajícího zvířete.

Bylo po všem. Svalil jsem se na gauč, vedlí ní. Ona si mě prohlížela, prstem roztírala moje semeno po své kůži a usmívala se.

„Označkoval sis mě.“

Podíval jsem se na ní vyčeprávajícím a nechápavým pohledem.

„Jak to mysliš?“

„Ošukal jsi mě a pak sis mě označkoval. Takže jsem teď tvoje.“

„Co? Jak jako moje?“

„Tvoje děvka. Tak to na ulici chodí ne?“

Bože můj, co jsem si to zase udělal zo průser…