Jak odkládat zábrany

Seznámili jsme se na netu. Ona, dáma v letech, která o sobě hned v první zprávě napsala, že její postava má už daleko k ideálu z žurnálů. Já o dost mladší, přestože čtyřicítka už se také vynořuje nebezpečně blízko, který jí na to odpověděl, že jakékoliv ženské tělo v sobě má svůj půvab a zaslouží si péči.

Po výměně mnoha zpráv a dlouhých konverzacích o všem možném nakonec nadešel den setkání. Po večeři jsme se přesunuli na pokoj, oba rozechvělí a v očekávání věcí příštích. Hned za dveřmi jsem se na ni přitiskl a dlouze ji políbil. Polibek mi opětovala, zároveň ale vystrašeně zašeptala "Musím nejdřív do koupelny, počkej prosím v posteli", rychle se mi vysmekla a za vteřinu už se ozval zámek zajišťovaných koupelnových dveří.

Voda utichla už před nějakou dobou, ale stále nevycházela ven. Zaklepal jsem na dveře koupelny. "No tak, M, mě se přece nemusíš bát. Jestli jsi změnila názor, půjdu jednoduše pryč a nebudu ti nic vyčítat". Místo odpovědi se dveře konečně otevřely a vyšla ven, nahá a stále ještě trochu mokrá. Kapičky vody se leskly na jejich velkých, povislých prsou, i na tmavých chloupcích mezi nohama.
Oči klopila k zemi a špitla "Víš já.... Když jsem se viděla v zrcadle... Nevím co na mě vidíš a nevím, jestli se dokážu takhle s mladším mužem uvolnit... Vlastně jsem to nedokázala pořádně nikdy a teď toho lituju". Pohladil jsem ji po vlasech "možná mám něco, co Ti pomůže ". Vytáhl jsem z tašky tmavý šátek, otočil ji a přiložil jí ho k očím. "Smím?" Zeptal jsem se pro jistotu. Zachvěla se jako osika, ale přikývla, a já jí zavázal oči.

"Teď se budeš moci oprostit od přemýšlení nad vzhledem a vnímat jen doteky a zvuky" zašeptal jsem jí do ucha a začal ji hladit zezadu po ňadrech a líbat na krku. Vzdychla, ale pořád ještě nebyla úplně uvolněná. "Máš pravdu, ale pořád se mi to zdá zvláštní, dělat to s někým mladším... V mém věku už bych na takové věci neměla ani myslet" zaprotestovala znovu slabě.
"I s tím ti můžu pomoci, jestli mi to dovolíš " usmál jsem se a z tašky vytáhl policejní pouta. "J-jak to myslíš?" špitla trochu vyděšeně. "Tak, že tě připoutám tady k posteli... A od toho okamžiku za nic, co se bude dít, neponeseš žádnou odpovědnost. Budeš si jenom užívat to, co se bude dít, protože budeš zcela v mé moci. Konečně budeš moct vypnout ten svůj úzkostlivý mozek" usmál jsem se pokřiveně.
"Takže? Odvážíš se toho, vydat se mi do rukou?" Ne přemýšlela víc než pět vteřin, než vyhrkla "Ano, ano odvážím".

Pokud se příběh někomu líbil a rád by si o něm (nebo o čemkoliv jiném) popovídal, budu rád za reakci :-).